Mgr. Radek Kotlaba

* 1967

  • „Vstup do Pionýra si pamatuji přesně. Byla to školní akce, asi podobně jako spartakiáda. Naložili nás do autobusu a odvezli do Prahy. Pionýrský slib jsem skládal v Muzeu V. I. Lenina v Hybernské ulici. Uvázali nám šátky a složili jsme slib. Bral jsem to jako formalitu, kterou jsem tenkrát vnímal asi nejspíše jako příležitost k výletu do Prahy, nedával jsem tomu žádnou negativní ani pozitivní konotaci. Když jsme se vrátili do Boleslavi a vyložili nás z autobusu, nové šátky jsme si převázali přes pusu nebo přes oko a hráli jsme si v parku na piráty a kovboje. Někdo nás tam viděl a oznámil to do ředitelny. Dostali jsme tam strašný céres, že jsme znesvětili symbol pionýrské organizace a že nejsme hodni pionýrského šátku. Byla to moje taková první srážka, kdy jsem si začal uvědomovat, že ty věci asi nejsou jen hrou a nefungují tak spontánně. Kromě toho, že to byla veselá příhoda, tak to ve mně žádnou hlubší stopu nezanechalo. Ještě ho mám doma ve skříni.“

  • „Šli jsme po nábřeží a narazili na první kordon policistů, který to vlastně usměrňoval na to nábřeží a nenechal nás vstoupit do Starého Města. Najednou zastavila kolemjedoucí tramvaj a vystoupili lidé, kteří se přidali k průvodu. Docházelo nám postupně, že to není jenom hra nebo happening, že se asi začíná dít něco většího. Když jsme obcházeli Národní divadlo, pan Rösner a ještě další nám mávali, asi měli přestávku mezi představeními. Ten pochod po nábřeží vypadal mohutně a oslavně, skoro euforicky, neměl jsem z toho pocit, že to někdo organizuje, měl jsem výrazný pocit, že to je spontánní, že se spontánně přidávají lidé, kteří třeba vyšli z domů. Už z Vyšehradu to nabralo jiné obrátky, než které se očekávaly. ‚Jsme na špatném Hradě!‘ to bylo heslo u Máchova pomníku. My jsme se dostali do té skupiny, která byla stlačena na úrovni Mikulandské ulice. U Spálené ulice, kde to bylo uzavřeno, jsem nebyl. Pamatuji si velmi živě, že my jsme stáli na úrovni toho teď zastavěného podloubí, kde donedávna byla pamětní deska s těma rukama, a tam jsme zažili ten tlak. První lehce panický nával přišel, když jsme se někde na úrovni Mikulandské ohlédli a ten průvod, předtím nedohledný, najednou někde u Nové scény končil. U mostu už byl prostor prázdný, vyčištěný. Jednak začalo to stlačování lidí a jednak přece jen asi na člověka dolehne pocit, že ztrácí bezpečí, když už není součástí velké masy a stává se součástí menší skupinky. Ještě si pamatuji, že jsme odzpívali písně ‚Ach, synku, synku‘ a ‚We shall overcome‘, pak už si to dál moc nepamatuji, ale vím, že se nám nějak podařilo odejít tou Mikulandskou ulicí a že nás vypouštěli po částech. Původně jsem měl dobrý nápad schovat se v tom podloubí, to mi kamarádi rozmluvili s tím, že radši utečeme. Jak nás cyklicky vypouštěli do boku kordonem, občas někdo dostal obuškem. Já jsem ránu nedostal, ale kamarád, co šel se mnou, jeden z těch Ústečáků, nám pak ukazoval velké podlitiny. Jak jsme odcházeli tou Mikulandskou, tak občas někoho, tu a tam, výběrově, trošku poznamenali. Pak jsme se nějakými dvorky a pavlačovými domy dostávali, někdo zasvěcený nás vedl, až někam do Spálené...“

  • „Na dolní části Václaváku jsme se přepočítávali, trochu jsme měli strach, zjistili jsme, že někteří lidé nám chybí, a nevím už koho, napadl ten nápad, že se pro ně vrátíme. Vraceli jsme se od Můstku na Národní a dostali jsme se za tu křižovatku se Spálenou. Přišli jsme tam v době, kdy se na zemi válely boty a kusy oblečení, viděli jsme skvrny od krve. To nám dodalo, to nás vyděsilo. Nikoho z těch našich kamarádů, které jsme postrádali, jsme tam nenašli. Vraceli jsme se po Národní směrem k Jungmannovu náměstí s tím, že půjdeme do metra. Objevila se tam skupina obušky vybavených příslušníků, která hnala lidi ulicí před sebou. Běželi jsme všichni dolů do metra na Můstku z Jungmannova náměstí. Někdo zastavil schody jedoucí nahoru, aby stály a dalo se po nich běžet dolů. Viděli jsme obušky nahoře, nad sebou, a mysleli si: ‚Tak, a teď jsme v pasti!‘ a jenom jsme se modlili, aby jelo metro a aby zastavilo. Naštěstí se tak stalo, nastoupili jsme a jeli na Náměstí Republiky a odtamtud na nádraží Praha-střed, odkud nám měl jet vlak do Ústí. Shodou okolností jednoho kluka, pro kterého jsme se vraceli, jsme našli v jednom z vagonů metra, nastoupil z Národní a ten byl tedy potlučený dost, krvácel z hlavy. Vystoupili jsme, a to už mohlo být kolem desáté večer, na nádraží Praha-střed, vlezli jsme do čekárny a čekali jsme, až pojede vlak do Ústí. Byl to docela tísnivý pocit, protože od Bulhara Hybernskou najížděly obrněné transportéry s těmi drátěnými radlicemi a stála jich tam řada, od Lidového domu až dozadu, kolem se pohybovali ti příslušníci. Koukali jsme na to oknem a docela nevybíravě jsme se vyjadřovali na jejich adresu. V koutě tam spal někdo jako bezdomovec, kterého jsme o nějakou chvíli později viděli, jak stojí u jednoho transportéru a baví se s jedním z těch policajtů. Dostali jsme docela strach, co mu asi o nás vykládá, tak jsme vyběhli na peron a odjeli prvním vlakem bez ohledu na to, kam jede. Vystoupili jsme v Kralupech, kde jsme čekali na další vlak, a do Ústí jsme přijeli po půlnoci. Cestou jsme spolu o tom všem mluvili a ten euforický zážitek se zlomil naopak do intenzivního pocitu ohrožení.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Mladé Boleslavi, v bytě pamětníka, 15.05.2017

    (audio)
    délka: 03:47:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dějiny si hledají osobnosti, kterými se realizují

Radek Kotlaba, 1989
Radek Kotlaba, 1989
zdroj: rodinné album pamětníka

Radek Kotlaba se narodil 3. ledna 1967 v Mladé Boleslavi do rodiny technika a úřednice jako první ze dvou dětí. Po základní škole studoval na gymnáziu v Mnichově Hradišti, které ukončil maturitou v roce 1985. První pokus o vysokoškolské studium na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích skončil v prvním ročníku. Následující školní rok učil na prvním stupni základní školy v Mladé Boleslavi a na vysokou školu se vrátil na podzim 1987, kdy zahájil studium na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. V roce 1988 se stal členem studentského divadelního souboru zaměřeného na politické divadlo. V roce 1989 podepsal petici Několik vět a v říjnu téhož roku navštívil setkání Demokratické iniciativy v Brně. Dne 17. listopadu se zúčastnil pochodu z Albertova na Vyšehrad a na Národní. Po návratu do Ústí se s ostatními studenty stal zakladatelem stávkového výboru a organizátorem prvních dnů okupační stávky, pomáhal organizovat veřejná shromáždění a happeningy a účastnil se kampaně na podporu zvolení Václava Havla. V roce 1990 byl při ustanovování akademické obce, akademického senátu, studentské samosprávy, jednání vědecké rady a iniciativy v úpravách pregraduální přípravy učitelů. Po studiu krátce působil jako pastorální asistent na faře a poté nastoupil jako pedagog na gymnáziu v Mladé Boleslavi, kde dodnes učí dějepis, češtinu a základy společenských věd a kde působí také jako výchovný poradce. Má dvě dcery, žije s rodinou v Mladé Boleslavi a ve volném čase se věnuje amatérskému divadlu.