Před 75 lety skončila Postupimská konference, která uznala požadavek Československa na vysídlení německého obyvatelstva. Navzdory rozšířenému mýtu o něm vítězné mocnosti nerozhodly. Odsun v té době již probíhal a Spojenci požadovali jeho pozastavení.
„V Postupimi jsme byli postaveni před hotovou věc a okolnostmi přinuceni souhlasit,“ uvedl americký prezident Harry S. Truman v lednu 1946. Spojenci se transferem (jak je odsun v dokumentech konference nazýván) zabývali na přímou žádost prezidenta Edvarda Beneše, ve kterém Britové a Američané viděli i přes uzavření smlouvy o přátelství se Sovětským svazem záruku demokratického vývoje v Československu.
Uvědomovali si, že v Postupimi musí Benešovu požadavku vyhovět, aby posílili jeho pozici na domácí politické scéně, která byla velmi protiněmecká. Edvard Beneš za vysídlení Němců „loboval“ s podporou odbojových organizací v londýnském exilu a hned po svém návratu prohlásil 12. května 1945 v Brně za nadšeného jásotu davu: „Můj program je – já to netajím –, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat.“
Podpora vysídlení Němců ze strany západních Spojenců ale podle historika Milana Churaně, autora publikace Československo a Postupim, slábla. Nejednalo se pouze o 2,2 milióny z Československa, ale i o 9 miliónů Němců z území mezi Odrou a Lužickou Nisou, které mělo Polsko dostat jako náhradu za ztracená území na východě. Ta na základě dohody z Jalty muselo Polsko podstoupit Sovětskému svazu.
Zejména britský premiér Winston Churchill se obával toho, co způsobí příchod tak ohromného počtu lidí bez domovů a prostředků do zničeného Německa, jehož budoucnost byla hlavním tématem Postupimské konference. Ta se odehrávala v atmosféře nedůvěry mezi novým americkým prezidentem Harry S. Trumanem, který na rozdíl od svého předchůdce Roosevelta nechoval žádné sympatie k SSSR, britským premiérem Winstonem Churchillem, jehož v půli konference vystřídal vítěz britských voleb Clement Attlee, a sovětským vůdcem J. V. Stalinem, stálicí všech válečných konferencí.
V Postupimi hledali představitelé Velké trojky na rozdíl od přecházejících dvou konferencí v Teheránu a Jaltě společnou řeč obtížně, ať už se diskuse týkala rozdělení Německa na čtyři okupační zóny, posunutí polských hranic na západ a právě transferu Němců z Československa a Polska. Ve všech těchto případech byli západní Spojenci proti a Stalin pro.
„Západní mocnosti zde hrály druhé housle,“ uvádí Milan Churaň v publikaci Československo a Postupim. „Proti masovým transferům nemohly nic účinného podniknout a také stále ještě doufaly, že sovětské ovládnutí střední Evropy nebude totální, a nechtěly oslabovat pozici polských a československých politiků, podle jejich mínění prozápadních.“
Snažily se tedy alespoň celý proces zastavit do doby, než budou pro něj vytvořeny snesitelné podmínky, což prosadily navzdory nesouhlasu Stalina do závěrečného protokolu. Sovětský vůdce ovšem svým protějškům několikrát zopakoval, že vlády Polska a Československa k odsunu jejich souhlas nepotřebují. V tomto měl generalissimus pravdu, výsledek jednání nebyl mezinárodně právně závazný.
Postupimský mýtus
I přesto československá vláda na souhlas z Postupimi nedočkavě čekala. Pro vyhnání Němců, které se v podstatě rovnalo etnické čistce, chtěla mít alibi. Dočkala se uznání svého požadavku se současnou žádostí další vyhánění pozastavit (to suspend further expulsions). To stačilo na vytvoření postupimskému mýtu svalujícího odpovědnost za vlastní rozhodnutí na druhé, jehož cílem bylo podle historika Milana Churaně upokojit české myšlení. Po desetiletí proto byly podle něj utajovány důležité informace o přípravách a průběhu konference a pro vyhnání se začal používat eufemismus odsun.
Prezident Beneš hned v den skončení konference vydal dekret, který zbavoval k 10. srpnu všechny Němce československého občanství, s výjimkou těch, kteří prokáží, že zůstali věrni Československé republice, zúčastnili se boje za její osvobození nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem.
„Spořádané a humánní“ přesídlování mělo začít v prosinci 1945, nakonec byl začátek posunut na leden 1946. Do té doby do Německa (a Rakouska) uprchlo nebo bylo vyhnáno několik set tisíc československých Němců. Ti, kteří odešli na německé území, které připadlo Polsku, zažili vyhnání dvakrát – jako například tehdy čtrnáctiletý Franz Gruss z Moravské Ostravy.
Jděte do Německa, tam patříte! Hranice se ale změnily
Franz Gruss se narodil prvního dne roku 1931 v tehdejší Moravské Ostravě do německé rodiny smíšeného původu. Otec Franz byl Němec původem z Mostecka. Matka Bronislawa sice uměla česky, s Franzem tak ale nemluvila, i ukolébavky mu zpívala v němčině. Výhradně česky naopak mluvila Franzova babička. Malý Franz se česky naučil od české chůvy a „na ulici“.
Otec pracoval v tiskárně, matka Bronislawa vedla doma krejčovský salon s několika švadlenami. Rodina obývala rozlehlý byt v činžovním domě, řada sousedů byli cizinci, například z Itálie nebo dokonce Běloruska. Franz si ze svého předválečného dětství, ale ani z následujícího období druhé světové války, nevybavuje žádné národnostní pnutí, ani mezi Němci a Čechy.
Na sklonku války tiskl Franzův otec frontové noviny, matka měla na radnici na starost distribuci potravinových lístků. Navzdory postupné evakuaci Němců proto zůstávali v Ostravě až téměř do posledních válečných dnů jako „služebně potřební“. Franze ale pro jistotu v lednu 1945 poslali k otcově sestře do Lomu u Mostu, údajně do bezpečí. Ke konci dubna, těsně před příjezdem Rudé armády do Ostravy, přijeli Franzovi rodiče za ním. Rodina tak byla ve městě svědkem tažení Rudé armády.
„Ale potom, když Rusové odjeli... Byl jsem zvědavý, otevřel domovní dveře a ve vedlejších dveřích stál německý soused, kterého jsem znal už od dřívějška. Dospělý člověk, samotář. Říkalo se o něm: ‚To je sociální demokrat, je to přítel Čechů.‘ Rusové byli pryč, já otevřel dveře a ve stejném okamžiku i můj soused, zvědavý, co se bude dít. A vtom ho trefí kulka z druhé strany ulice, on padne dva metry ode mě. Měl to být první Němec, kterého jsem viděl, jak ho Češi zastřelili,“ vzpomíná pan Gruss na začátek perzekucí a vraždění německého obyvatelstva Lomu.
„A pak se stalo něco strašného. Vidím, jak ženou lidi ulicemi, jak je bijí, jak jdou Češi s páskami na pažích, dnes už vím, že to byly Revoluční gardy. A sbírají německé spoluobčany po bytech, ženou je po ulici seshora dolů a já vím, že tam dole byla kostelní zeď, u které je ti lidé ubili. A najednou zavolala moje maminka od okna: ‚Podívej, tamhle je Pepp!‘ Vedli tam mého strýce. Měl už poraněný obličej a musel vézt vlastní rakev na vozíku, aby ho tam dole zabili. A z domu vyskočila jedna Češka, pamatuju se ještě, že se jmenovala Husáková, plivla na něho, dala mu pohlavek, brýle mu spadly na zem. Musel s rýčem na ramenou jít dál, samou slabostí ale někde padnul. Už předtím ho museli pořádně zmlátit. Položili ho na tu bednu, kterou musel vláčet, a tam dole nakonec prý dostal ránu z milosti.“
Smrt Němcům
Franz s rodiči se rozhodli vrátit domů do Ostravy. Jeli vlakem přes Prahu a museli zapírat, že jsou Němci. Franz s matkou hovořili česky, otec mlčel. Z rozhlasu se přitom šířily protiněmecké výzvy typu „smrt Němcům“, osazenstvo vlaku vyprávělo, jak jsou Němci věšeni na lampy, a podobně.
Jeden cestující měl na sobě stále ještě vězeňský úbor z koncentračního tábora a ostatní ho vyzývali, aby „si zastřelil Němce“ a převlékl se do jeho šatů. „A my sedíme v tom oddělení a jsme Němci,“ vybavuje si pan Gruss. „Ten strach si neumíte představit.“
V Praze ještě přestoupili na vlak, do Ostravy ale nedojeli, protože v Přerově při kontrole dokladů byla zjištěna jejich národnost. Otce zatkli, ostatním zabavili cennosti. V dobytčích vagonech potom odjeli do Ostravy-Přívozu, kde jim znovu prošacovali kufry a museli si na levou část hrudi přišít znak „N“. Internační tábory pro Němce ale byly plné, Franz s matkou proto zůstali odkázáni na sebe, domů ale již nesměli. Po několika dnech putovali do tábora Mexiko, odkud Franz každé ráno odcházel k pracím na „bulharských“ polích v okolí Ostravy.
V táboře byly oddělené ubikace pro muže a ženy, spalo se na několikapatrových pryčnách a k jídlu a pití dostávali jen to nejnutnější. Franz proto vděčně vzpomíná na jednu Češku, která mu na ulici darovala koláč, ačkoli za to mohla být potrestána. Kromě polí byli Němci posíláni na práce také do města – mimo jiné k demolici místního Německého domu.
Vysídleni dvakrát: z Československa a Polska
Po několika týdnech byl Franz Gruss z tábora vyřazen jako slabý (nebyl koneckonců zletilý) a setkal se se svými rodiči, kteří se kvůli pokročilému věku na práce také nehodili. Otec vyprávěl o mučení – strávil například několik dní ve stísněném prostoru, kde se nemohl narovnat a potřebu musel vykonávat pod sebe.
Vyřazení jedinci byli nejprve shromážděni na fotbalovém hřišti a poté museli putovat dva dny pěšky přes Opavu a Krnov k hranicím s Německem. Když hranici přešli a tišili hlad stonky syrové rebarbory, objevili se pohraničníci, kteří k všeobecnému překvapení měli polské uniformy – někdejší německé území mezi Odrou a Lužickou Nisou mezitím připadlo Polsku. Franz s rodiči poté strávili rok a půl života na novém území Polska, ze kterého bylo postupně odsouváno původní německé obyvatelstvo.
Franz pracoval na polích u německých sedláků a své znalosti češtiny využíval k tomu, že tlumočil mezi německými starousedlíky a polskými správci a vojáky. Naučil se polsky a dostal nabídku, aby v zemi zůstal, nakonec se ale roku 1947 spolu s rodiči připojil k jednomu z posledních transportů do tehdejší sovětské zóny Německa. Tedy vznikající Německé demokratické republiky.
Vozil Němce do Osvětimi
Tam strávil více než tři roky života, konečně mohl opět začít chodit do školy a vystudoval obchodní školu v Lipsku. Rodiče ale mezitím přešli ilegálně hranici do západního Německa, kde se usadili v Heidelbergu. Franz ve východním Německu zůstával, chtěl dokončit školu. Když se potom v červnu 1951 rozhodl komunistický stát opustit, nebyl už přechod přes hranice tak jednoduchý.
„Koupil jsem si lístek na vlak, vystoupil jsem dvě stanice před hranicí. Měl jsem s sebou jen aktovku se sendvičem nebo něčím takovým. A svěřil jsem se jednomu hospodskému v knajpě u hranice,“ vzpomíná pan Gruss. Měl štěstí. Hospodský ho nejen neprozradil, ale měl pro něj i dobrou radu: „Jestli jste sportovec a zvládnete naskočit na pomalu jedoucí vlak, tak v půl jedné v noci jede nákladní vlak, který už prošel kontrolou. Vlakvedoucí vědí, že na něj pořád někdo naskakuje, a jedou pomalu.“ Franz Gruss se dobře míněnou radou řídil a ve zdraví dojel na svobodný Západ.
Usadil se v blízkosti Heidelbergu, kde žije dodnes. Po odchodu do důchodu v roce 1996 si udělal průvodcovské zkoušky a vozil zájezdy zejména do svého oblíbeného Polska, ale i České republiky. Vedl také kurzy polštiny pro začátečníky. „Začínám se opět učit i česky,“ sdělil nám ve svých bezmála devadesáti letech v češtině s německým přízvukem.
O svých zážitcích ze dvou odsunů spíše nemluví. Své děti vychoval v duchu zásady, že každý se má v prvé řadě vyrovnávat s tím, co špatného se dělo ve jménu jeho vlastního národa. Turisty proto neváhal vozit i do Osvětimi.
Vzpomínky Franze Grusse a dalších německých pamětníků, kteří zažili konec války a vystěhování jako děti, si můžete poslechnout v našem dokumentu Odsunuté děti: