Rozpoutali bouři nevídaných a neslýchaných ukrutností, postihla je nelítostná vichřice hněvu. Nacismu a Hitlerovi oddaní Němci v bývalých Sudetech Sovětskou armádu nevítali. Před 75 lety měli oprávněné obavy o své životy i majetek.
Jenomže v květnu a v červnu 1945 přišla o život v dnešním severočeském pohraničí také řada antifašistů a čestných slušných lidí. Jejich jedinou vinou byla příslušnost k německému národu. Nejednou se stali oběťmi kriminálních živlů z českého vnitrozemí, které do Sudet přitahoval majetek na kolena sražených Němců.
Ingeburg Prochásková ze Zálesní Lhoty u Jilemnice zavzpomínala pro Paměť národa na řádění neznámých českých zabijáků v květnu 1945. Její tatínek Gustav Schwanda, učitel v Zálesní Lhotě a později profesor na gymnáziu ve Vrchlabí, patřil mezi členy NSDAP, nacistické strany, prohlášené při Norimberském procesu v roce 1945 za zločineckou organizaci. Hlásala šovinismus, rasismus, nenávist k Židům, revanšismus a vyvolenost německého národa pro vládu nad ostatními národy.
Člen NSDAP zůstal s rodinou. Neminula ho poprava
Ingeburg Prochásková nicméně na otce vzpomínala v dobrém. Maskovaní ozbrojenci ho zastřelili čtyři dny po konci druhé světové války. „Večer ještě seděla maminka s tatínkem na zahradě a celý jejich život jim šel před očima a mluvili o tom, jak všechno bylo a jak se teď bude žít dál,“ řekla Ingeburg Prochásková Paměti národa v roce 2014.
V domě s Gustavem Schwandou žili kromě Ingeburg její matka a babička. Neznámí čeští muži k nim vtrhli 12. května v noci. Tři prý byli z Horní Kalné a jeden ze Studence, pro což ale v současné době chybí důkazy.
„Měli začerněné obličeje, řvali, rozmlátili nábytek, ztloukli maminku a tatínka vyvlekli ven,“ vzpomínala Ingeburg Prochásková, tehdy dvacetiletá dívka. „Musel s nimi bos na křižovatku a tam ho zastřelili s dalšími čtyřmi Němci.“
Gustav Schwanda se svou rodinou zůstal, ačkoliv ho mnozí nabádali, aby uprchl před hněvem nepřátel poraženého nacistického Německa. „Odmítl nás opustit,“ prohlásila Ingeburg Prochásková. Domnívala se, že zůstala naživu jenom díky statečnosti svého tatínka, který ze Zálesní Lhoty nezmizel a obětoval se pro své nejbližší.
Starosta Zálesní Lhoty Josef Scharf totiž utekl ze strachu před odvetou do Slezska a doma zanechal svou ženu, u které bydlela její neteř. „Jeho manželka byla taková upracovaná hodná stará paní a neteř s ní po válce spala, aby nebyla sama,“ uvedla Ingeburg Prochásková. „O život přišly hrozným způsobem.“
Maskovaní samozvaní mstitelé vtrhli několik dní po zastřelení Gustava Schwandy do domu Josefa Scharfa. Když ho nenašli, vybili si svůj sadismus na jeho paní a neteři. „Hrozným způsobem je znásilnili a zabili,“ tvrdila Ingeburg Prochásková. „Obě ležely přes postele a měly v těle samé průstřely.“
Zlo plodilo zlo. Hlavně tam, kde Němci do poslední chvíle zabíjeli
Nenávist k Němcům zesílila na konci války na místech, kde při květnovém povstání v roce 1945 umírali Češi, nebo tam, kde nacisté krutě potlačili odboj. Zlo plodilo zlo.
Zálesní Lhota dnes spadá pod Studenec, kde se lidé vzbouřili proti německým okupantům již 3. května 1945. Převážně německá Zálesní Lhota (Huttendorf) ležela po obsazení Sudet na území Hitlerovy Třetí říše, český Studenec v Protektorátu Čechy a Morava.
Během povstání ve Studenci a okolních obcích padli Oldřich Pól z Čisté u Horek, Hynek Tauchman ze Studence a Ota Stránský z Bukoviny. Stránskému bylo teprve 14 let a němečtí vojáci ho usmrtili zezadu, když se běžel ukrýt do lesa.
Českou zlobu na Jilemnicku umocnila štvanice na příslušníky mezinárodního výsadku Chan, vyslaného do Krkonoš a Podkrkonoší v roce 1945 Prvním ukrajinským frontem. Několik parašutistů našlo úkryt v Horní Kalné, ale 8. dubna 1945 potkali Johanna Hamatschka (Hamáčka), jenž mluvil česky.
Hamatschek se vydával za Čecha. Výsadkáři však podle jeho legitimace zjistili jeho německou státní příslušnost a urychleně se stáhli do lesa, popisuje incident v diplomové práci „Odbojová činnost na Semilsku v letech 1939 až 1945“ z roku 2009 studentka pardubické univerzity Žaneta Málková.
Hamatschek neprodleně zpravil o parašutistech starostu Zálesní Lhoty Josefa Scharfa, na jehož rodině později vykonali mstu nikdy neodhalení čeští agresoři. Scharf po informaci od Hamatschka povolal okamžitě do pátrací akce oddíly Volkssturmu (německá ozbrojená domobrana) z Dolní Branné a Kunčic. Němci parašutisty vypátrali a následovala přestřelka.
Při ní utrpěl zranění radista výsadkářů Segeň a v bezvýchodné situaci se zastřelil. Dalším parašutistům se povedlo z obklíčení probojovat.
„Čin konfidenta Hamáčka nezůstal bez odplaty. Po skončení války, na začátku června 1945, se přeživší parašutisté z jednotky Chan vrátili do Zálesní Lhoty, odvedli Hamáčka do lesa na místo, kde zemřel Segeň, a zde ho zastřelili,“ píše Žaneta Málková v diplomové práci.
Nacisté zastřelili mladíka, který si jen prohlížel jejich auto
Nacisté těsně před svou porážkou prováděli zvěrstva v celém Podkrkonoší, kde se Zálesní Lhota nacházela. V nedaleké Lomnici nad Popelkou zbavili života jednadvacetiletého Jaroslava Uhlíře. Před lesíkem u Lužan si prohlížel 4. května 1945 německé vojenské auto. Projíždějící esesmani si mysleli, že vidí partyzána, a Uhlíře postřelili.
Mladíka převezli do Lomnice nad Popelkou, kde ho 5. května popravili na náměstí jako odvetu za usmrcení německého kulometčíka v přestřelce s povstalci. Ve stejném městě zahynuli kulkami popravčí čety Václav Pěnička a Stanislav Kozák. Františka Vojtíška, lomnického holiče, nacisté ukopali a ubili pažbami k smrti a Josefa Kunta nechali vykrvácet.
Čeští vlastenci umírali pár dní před osvobozením také ve Vysokém nad Jizerou. Nacisté tam zastřelili sedm místních mužů a utloukli sovětského zajatce. Střepina z německé pancéřové pěsti usmrtila ve Vysokém Zdeňku Nesvadbovou.
Historik se ptá, proč se útočníci mstili na nevinných Němcích
Válečnými a poválečnými událostmi v Zálesní Lhotě a v okolních obcích se zabýval současný ředitel základní školy ve Studenci Petr Junek. Na pedagogické fakultě vystudoval český jazyk a dějepis a vývoj česko-německých vztahů byl námětem jeho diplomové práce.
„Existuje několik variant toho, co se u nás po válce dělo. Verze Ingeburg Procháskové je popsána v poválečných kapitolách kroniky Zálesní Lhoty, kterou vydalo knižně krajanské sudetoněmecké sdružení. Velké diskuse o událostech v Zálesní Lhotě probíhaly i na stránkách časopisu Krkonoše, “ konstatoval Petr Junek.
„Po druhé světové válce panovaly mezi Čechy neskrývané protiněmecké nálady, ale bohužel se většinou uplatňoval princip kolektivní viny. Proč se v Zálesní Lhotě mstili útočníci na nevinných lidech, na manželce a neteři starosty Scharfa? Byl ubit i továrník Müller a dodnes neznáme místo jeho posledního odpočinku.“
Podle Petra Junka se po válce vyprávělo, že trestná výprava, jejíž obětí se stal 12. května 1945 Gustav Schwanda a další čtyři Němci, měla počátek v hospodě. Alkoholem povzbuzení brutální pseudohrdinové si řekli: „Jdeme na Lhoťáky.“
„O tom, co se v Zálesní Lhotě stalo, se po válce a za totalitního režimu mluvilo jen tajně,“ poznamenal Petr Junek. „Stejně jako o dalších tragických událostech, jejichž oběťmi se stali sudetští Němci. V roce 2000 uspořádala obec Studenec pod vedením starostky Ireny Benešové Slavnost smíření, kam pozvala i potomky sudetských Němců ze Zálesní Lhoty. Slavnostní mši sloužil Dominik Duka. I přes časovou propast pětapadesáti let někteří místní lidé paní starostce Slavnost smíření vyčítali.“
V Zálesní Lhotě stojí jako připomínka druhé světové války i pomník sudetským Němcům zastřeleným v obci neznámými muži bezprostředně po osvobození Československa Sovětskou armádou.
Prezident Beneš: Německý problém musí být vylikvidován
V současném Libereckém kraji rozděleném před válkou na české a sudetoněmecké území se po osvobození odehrávaly ještě otřesnější zločiny než v Zálesní Lhotě.
„První poválečné měsíce provázela v Liberci vlna vyhroceného českého nacionalismu a odporu vůči všemu německému. Nevyhnuli se mu někdy ani němečtí antifašisté,“ řekla v roce 2015 MF Dnes Kateřina Portmann z katedry historie Technické univerzity Liberec.
„Československý prezident Edvard Beneš v jednom ze svých projevů 12. května 1945 prohlásil, že německý problém musí být vylikvidován. Nemyslel sice fyzickou likvidaci Němců, ale i tak šlo o velmi silná slova a řada lidí si je mohla vyložit po svém.“
Československý prezident navíc na konto Němců pronesl: „Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jedna jediná veliká lidská nestvůra.“
Do rolí soudců se často pasovaly kriminální živly
Prezidentova slova podpořila explozi nenávisti k Němcům, jež se v lidech nahromadila během okupace. Československá vláda vydala po válce výzvu, aby lidé nebrali spravedlnost do vlastních rukou, jinak jim hrozí přísné tresty. Avšak v prvních poválečných chaotických týdnech neexistovala mnohdy výkonná moc, jež by zabezpečila dodržování zákonů.
Zloba, jíž Němci po válce čelili, se zrodila z nacistického útlaku během války. „Po ní ale dostaly v Sudetech šanci osoby s psychopatickými a sadistickými sklony, jejichž jednání lze označit za kriminální,“ dodala Kateřina Portmann.
„O Revolučních gardách se v úředních dobových dokumentech mluví jako o kavárenských povalečích, co rabují, loupí a nikdo si před nimi nemůže být jistý životem. Většina z nich trestu za své zločiny unikla i díky takzvanému amnestijnímu zákonu.“
Mezi starousedlíky v pohraničí vládl názor, že „z vnitrozemí sem táhne celé podsvětí.“ V Liberci se nacházelo vězení, kde gardisté vráželi při výsleších německým zajatcům vidličky pod nehty. V některých případech šlo o lidi, jimž později řádné soudy neprokázaly žádné válečné zločiny.
„V Liberci a okolí nechvalně prosluly především dvě jednotky Revoluční gardy, jimž veleli Pavel Hložek a Rudolf Rokos,“ uvedla Portmann. „V Hejnicích, ale nejenom tam, působila Bojová skupina Skuteč a dopouštěla se hrozných věcí.“
V Liberci neznámí vrazi zlikvidovali rodinu antifašisty včetně dětí
Pro Liberec se stala nejstrašlivější poválečnou dobou druhá polovina června. Zločiny, popravy nebo mučení v krajském městě a na přilehlých územích popisuje kniha Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951 od Adriana von Arburga a Tomáše Staňka.
Autoři zmiňují například vyvraždění rodiny Rudolfa Rottera. V noci na 20. června 1945 uškrtili zločinci v liberecké Ehrlichově ulici čtyři ženy a tři děti. Jednu ženu zabili úderem sekyry do hlavy.
Mezi oběti patřili holčičky ve věku dva a šest let a pětiletý chlapec. Těsně před osminásobnou vraždou unesla inženýra Rottera pravděpodobně Rokosova garda.
„Rotter přitom patřil mezi známé německé antifašisty. Těsně před popravou jeho rodiny odvlekli Rottera do provizorní věznice, kterou si Rokos a jeho lidé udělali v Jablonecké ulici. Později Rottera předali příslušníkům bojové skupiny Skuteč,“ upozornila Portmann. „Popravili ho pravděpodobně s dalšími šestnácti lidmi poblíž turistické chaty na Smědavě.“
Masová poprava u Smědavy neušla pozornosti československých státních orgánů. Nikdo z Rokosovy Revoluční gardy ani z bojové skupiny Skuteč však nestanul před soudem.
Zpráva o běsnění gardistů, kteří obdrželi od ministerstva vnitra úkol vyčistit liberecký okres od nacistických nepřátel státu, nicméně doputovala ke generálnímu tajemníkovi KSČ Rudolfu Slánskému.
„Nerespektují zákonných ustanovení o ochraně dřívějších československých německých státních občanů, kteří bojovali na straně českého národa proti Hitlerovým okupantům,“ apeloval na Slánského liberecký komunista Rudolf Weber.
Rokosova Revoluční garda měla podle Webera heslo: „Všichni Němci ven!“ Ozbrojenci bez skrupulí prohlašovali, že kašlou na rozkaz ministerstva vnitra. „Moc jsme my sami, nikdo nám nemá co poroučet,“ holedbali se.
„Každý velitel jedná na vlastní pěst,“ tvrdil Slánskému Weber. „Dochází k samovolným domovním prohlídkám, drancování, loupežím, střílení, znásilňování žen.“
Mnoho sudetských Němců raději zvolilo smrt než odsun
Československý stát později rozpustil v Liberci a okolí jak Revoluční gardy, tak i Bojovou skupinu Skuteč a další polovojenské ozbrojené jednotky. Jejich příslušníci se často natrvalo usadili tam, kde dosud kradli, loupili a zabíjeli.
Už na konci května 1945 proběhl v Liberci divoký odsun sudetských Němců. Řada z nich se nedokázala smířit s tím, že musí opustit svou vlast, kde jejich předci žili celá staletí. Raději si sáhli na život, než aby odešli. Pobyt ve sběrných táborech a čekání na odsun pro ně představovaly neúnosnou duševní i tělesnou zátěž.
„Zejména staří lidé si nedokázali představit život někde jinde. Objevily se případy, kdy je stesk po domově dohnal v Německu k sebevraždě ještě v šedesátých letech minulého století – tedy dvacet let po válce,“ uvedla Portmann. „Pro fanatické Němce bylo důvodem k sebevraždě zklamání z porážky ve válce. Některé německé ženy a dívky si vzaly život, poněvadž se staly obětí znásilnění.“
Portmann čerpala údaje pro svou vědeckou práci o poválečném vývoji v Liberci i ze zprávy Zemského velitelství Sboru národní bezpečnosti v Praze.
Vyplývá z ní, že od 9. května do 16. října spáchalo sebevraždu na českém území více než 4 400 Němců. Na Liberecku jich bylo přes 600. „Například v Liberci se F. Plische s celou svou šestičlennou rodinou otrávil svítiplynem,“ konstatovala Portmann. „V mnoha případech šlo o kombinaci vraždy se sebevraždou. Hlava rodiny nejprve usmrtila ostatní a pak sebe.“
Zločiny proti Němcům byly tabu
K sebevraždám se uchylovali Němci také v Krkonoších. Helena Rezková uvádí ve své knize Vysocká nemocnice aneb od císaře pána k chirurgii ruky jako příklad německého primáře Malého. Spáchal sebevraždu 22. května 1945 i s pětatřicetiletou manželkou Aurélií a dvěma dcerami.
Vysoké nad Jizerou se řadilo mezi města, kde nacisté během druhé světové války krutě potlačovali český odboj.
Portmann se věnuje poválečným událostem na Liberecku už od druhé poloviny 90. let minulého století. „Zarazila mě i tabuizace tehdejších zločinů proti Němcům a hysterické reakce řady současných obyvatel pohraničí v době, kdy se začalo o excesech mluvit,“ upozornila historička. „Raději obhajovali vrahy, než aby se od jejich zločinů proti lidskosti distancovali.“
Mnoho Čechů, kteří přežili válku a museli po Mnichovu 1938 uprchnout z pohraničí odevzdaného Hitlerovi, se na druhou stranu nikdy nezbavilo špatných a traumatizujících vzpomínek na Němce.
Německého chlapce bral jako kamaráda. Pak nastoupil Henlein
Jaroslav Pavlů vyrůstal jako malý chlapec v Podještědí v české osadě Horka. „Jezdil k nám na takzvaný handl německý kluk Ervín. Byl o dost starší než já. Ervínova rodina zase na oplátku hostila chlapce z naší rodiny Standu. Ervín se u nás učil česky, Standa v Brništi německy,“ vzpomínal Jaroslav Pavlů před několika lety pro MF Dnes. „Oba jsem s hrdostí považoval za svoje starší kamarády.“
Všechno se otočilo poté, co Konrad Henlein, oddaný nohsled Adolfa Hitlera, stupňoval tlak na připojení Sudet k třetí říši a štval Němce proti Čechům.
„Na začátku letních prázdnin přijel Ervínův otec ve voze se zapřaženými koňmi. Dovezl Standu, vzal si domů Ervína,“ řekl Jaroslav Pavlů. „Prý se už česky učit nemusí, protože se z Podještědí stane zanedlouho stejně německá oblast a Češi se budou muset vystěhovat. Zažili jsme z toho tehdy šok.“
Při vyhlášení mobilizace do Československé armády v září 1938 chodil Jaroslav Pavlů do druhé třídy. Z paměti mu nikdy nevymizí okamžik, kdy vítali vojáky nastupující na Českodubsku do pohraničního opevnění:
„Učitel Eisebart hrál na housle a my vojákům zpívali Čechy krásné, Čechy mé. Ale do bunkrů nastupovali samí sudetští Němci, kteří jako občané Československé republiky museli narukovat do naší armády. Pokřikovali na nás „kleine böhmische Hunde“ (malí čeští psi). A tak my děti jsme věděly, že nás bránit nebudou. Pan učitel se nemohl ubránit slzám.“
Za několik dní přiběhla domů Jaroslavova babička celá vyděšená od studánky, kam chodila rodina Pavlů pro vodu. Za studánkou zahlédla vykopané kulometné hnízdo a v něm německé „ordnery“. „Viděla v něm prý i našeho Ervína. Zdůrazňuji slovo našeho. Považovali jsme totiž Ervína za člena rodiny,“ uvádí Jaroslav Pavlů.
„Šel jsem se na kulometné hnízdo podívat a spatřil jsem tam opravdu Ervína a několik dalších německých mládenců ve stejnokrojích Hitlerjugend. Všichni měli pušky a na okraji okopu stál na trojnožce kulomet. Mířil na silnici. Místo jistě vybral Ervín, protože zdejší krajinu moc dobře znal. Rozeběhl jsem se k němu, ale vykřikl na mě „Halt! Jára. Ich schiesse.“ (Stůj, Járo. Budu střílet.) Za hlasitého povzbuzování svých soukmenovců na mě namířil kulomet. Lekl jsem se a s pláčem utíkal domů.“
Po zkušenostech z války Němcům už nikdy nevěřil
Jaroslav Pavlů tvrdil, že jako malý chlapec tehdy poznal, co jsou Němci zač. „Na tento okamžik vzpomínám s hrůzou dodnes. Němcům už bohužel nevěřím a nikdy jim věřit nebudu,“ dodal pamětník.
Podle Jaroslava Pavlů vrhla druhá světová válka těžký stín viny na celý německý národ. „Z pocitů odpovědnosti za desítky milionů ztracených lidských životů se budou dostávat desítky, možná i stovky let,“ prohlásil Jaroslav Pavlů.
Ingeburg Prochásková vzpomínala podobně jako Jaroslav Pavlů na předválečné časy, kdy vedle sebe sudetští Němci a Češi žili spokojeně a v míru. Uzavírali smíšená manželství a mluvili oběma jazyky.
Uměle nás rozeštvávali, říká pamětnice ze Zálesní Lhoty
Rodina Schwandova měla příbuzenstvo v Praze a v létě je tam pamětnice navštěvovala i s maminkou a tatínkem. Na Vánoce přijížděli pražští příbuzní do Podkrkonoší. Ingeburg Prochásková (tehdy Schwandová) se kamarádila s Češkou Vlastou. „Myslím, že Češi a Němci by si celkem rozuměli, nebýt toho, že byli uměle rozeštvávaní,“ řekla pamětnice.
Po nástupu Hitlerovy NSDAP k moci v Německu a radikalizaci henleinovců v Sudetech se přijatelné česko-německé vztahy překotily do nesnášenlivosti.
„Jedna pamětnice mi vyprávěla, jak šla v roce 1937 s kamarádkou na pouť do Zálesní Lhoty. Když tam promluvily česky, Němci je vyhnali,“ uvedl historik Jan Luštinec, bývalý ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici.
Pro sudetské Němce byli hrozbou i vojáci Sovětské armády
Do dobytí Sudet v roce 1945 umírali Němci rovněž rukama sovětských vojáků. Pamětnice Johanna Sieredzká před několika lety vylíčila Paměti národa smutný příběh své známé, dívky Ursuly Winklerové. Sedmnáctiletá Johanna zažila příchod Sovětské armády v Horním Žlebu (Ober Grund) u Děčína.
„Všichni jsme se těšili na konec války. Snad každý normální člověk se musel těšit. My jsme se nemohli dočkat,“ tvrdila Johanna Sieredzká. „Náš starosta, bývalý učitel a velmi dobrý člověk šel naproti ruským tankům, aby je přivítal. Tak jsme byli zvědaví, co s ním udělají. Asi za půl hodiny se přikulhal zpátky a říkal – to jsou strašně hodní lidi! My jsme se přivítali, oni mi z tanku podali ruku, dali mi napít vodku a bylo to strašně hezké. Tak jsme si říkali – to snad není pravda! Oni říkají, jak jsou ty Rusáci hrozní, jak znásilňujou ženský a tak dále, a oni jsou takoví hodní!“
Podle Johanny Sieredzké však jeli na čele kolony tanků ruští důstojníci, což byli džentlmeni. Horší časy přišly, když se v Horním Žlebu objevili řadoví tankisté a vojáci z asijských republik Sovětského svazu. „Byli divocí,“ prohlásila Johanna Sieredzká. „My mladí jsme se chodili koupat do rybníka a pamatuji si, jak nás tam na rozkaz důstojníka pořád hlídal jeden Rus s puškou, aby nás nějací jiní vojáci neznásilnili.“
Krásná dívka šla mamince pro cukr a došla si pro smrt
Přesto se u Horního Žlebu odehrála krvavá tragédie. „Žila u nás Uschi Winklerová, moc krásná a chytrá holka. Maminka měla jenom ji a hodně se o ni bála,“ vzpomněla si Johanna Sieredzká.
„Na Labi za železničním mostem stála loď plná cukru. Lidi si pro něj chodili a Uschi chtěla udělat mamince radost a nějaký cukr jí přinést. Ale všiml si jí jeden ruský voják a moc se mu líbila. Šel za ní a přemlouval ji, ať jde s ním. Ale ona se mu nechtěla oddat a střelil ji přímo do prsou. Seběhli se lidé, přišel také ruský důstojník, a když se dozvěděl, co se stalo, tak vojáka na místě zastřelil. Byla to strašná věc hlavně pro maminku Uschi.“
