Dva týdny po vyhlazení Lidic zlikvidovali nacisté další českou vesnici – Ležáky

/ /
Pomník vrchního strážmistra Karla Kněze, který se zastřelil sám, rovněž jiní spolupracovníci parašutistů spáchali sebevraždu.
Pomník vrchního strážmistra Karla Kněze, který se zastřelil sám, rovněž jiní spolupracovníci parašutistů spáchali sebevraždu.

Dva týdny po vyhlazení Lidic zlikvidovali 24. června 1942 nacisté další českou vesnici – Ležáky.

Synonymem odvety za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha se však staly Lidice, a to nejen proto, že Ležáky byly rozlohou a počtem obyvatel menší. Komunistický režim nechtěl připomínat protinacistický odboj, který pomáhal výsadkářům vyslaným z kapitalistické Anglie.

Údolí, kterým protéká potok Ležák, patřilo katastrálně do dvou obcí. Nalevo ležící osada Ležáky s osmi staveními spadala pod osadu Habroveč (obec Louka), ta napravo po proudu se samotou – mlýnem čp. 26 k osadě Dachov (obec Miřetice). K Dachovu patřil i rybník Ležák. U něj stával mlýn, kde se v listopadu roku 1939 narodila Jarmila Šťulíková.

V době tragédie jí bylo dva a půl roku a žila v ležáckém mlýně s rodiči Marií a Josefem Šťulíkovými, strýcem-mlynářem Jindřichem Švandou, tetou Františkou a mladší sestrou Marií. Z osudného dne 24. června 1942 si nepamatuje na nic. Ani na své rodiče, ani na to, jak je odváželi nacisté.

„Strýc Václav z louky při obracení sena viděl, jak u rybníka Farák zastavilo auto, kde jsem byla já se sestrou, a odváželo nás. Prý jsme se chtěly dostat ven z auta. O tom, co se v červnu 1942 dělo, mi až dlouho po válce vyprávěl můj o dvanáct let starší strýc Václav. Od strýce jsem po válce slýchala také o svých rodičích, jejich zapojení do domácího odboje i pomoci skupině Silver A.

Pomoc výsadku Silver A

Obyvatelé ležáckého údolí se aktivně zapojili do protinacistického odboje hned na začátku německé okupace na jaře 1939. Ležácký autodopravce Čeněk Bureš založil odbojovou organizaci Čenda, která shromažďovala zbraně, pomáhala rodinám zatčených a šířila ilegální tiskoviny. Na začátku roku 1942 začala skupina pomáhat tříčlennému výsadku Silver A, který tvořili kapitán Alfréd Bartoš, rotmistr Josef Valčík a radiotelegrafista Jiří Potůček.

Členové výsadku Silver A zleva: Alfréd Bartoš, Josef Valčík, Jiří Potůček. Foto: Český rozhlas / archiv Adolfa Vondrky, Wikimedia Commons
Členové výsadku Silver A zleva: Alfréd Bartoš, Josef Valčík, Jiří Potůček. Foto: Český rozhlas / archiv Adolfa Vondrky, Wikimedia Commons

Skupina měla za úkol navázat radiové spojení mezi Londýnem a českými odbojovými skupinami a její radiotelegrafista Jiří Potůček vysílal mimo jiné i z ležáckého mlýna, kde někdy pobýval celý paravýsadek Silver A. Vysílačka měnila často místo úkrytu, nakrátko byla umístěna i ve věži včelákovského kostela. Posledním místem úkrytu Libuše byl Bohdašín – Končiny (u Červeného Kostelce).

Na stopu spolupracovníků výsadkové skupiny Silver A na Pardubicku navedl nacisty Karel Čurda, který se 16. června 1942 sám přihlásil gestapu.

Ráno 24. června 1942 vyjela z pardubické služebny gestapa kolona aut. Starostové Louky a Miřetic museli gestapu vydal policejní přihlášky obyvatel Ležáků, soupisy dobytka, parcelní protokoly. Kolem půl jedné byly Ležáky neprodyšně uzavřeny jednotkami SS (asi 500 mužů) a českým protektorátním četnictvem. Proběhla kontrola policejních přihlášek.

Podle nich nacisté shromážděli všechny obyvatele, chybějící děti přivezla ze školy, případně od příbuzných eskorta. Před pátou hodinou odpolední Němci odvezli do pardubického Zámečku 47 mužů, žen a dětí. Všechny domy vyplněnili a poté zápalili. Domy hořely celou noc. Následující úpravy terénu zajišťovala jičínská stavební firma.

Hromadná poprava v Pardubicích

Ještě téhož večera nacisté zavraždili nedaleko Zámečku 34 obyvatel Ležáků, 18 žen a 16 mužů. Sedm osob z Ležáků a dalších více než čtyřicet spolupracovníků parašutistů zastřelili 25. června a 2. července 1942. Všech 13 dětí odvezli ještě v noci do Prahy, kde vybrali sestry Jarmilu a Marii Šťulíkovy za vhodné k poněmčení a poslali do dětského domova v německém Puschkau (dnešní Pastuchów, městečko po válce připadlo Polsku).  

Budova Zámečku v Pardubicích, kde byla popravena většina obyvatel Ležáků.
Budova Zámečku v Pardubicích, kde byla popravena většina obyvatel Ležáků.

Jejich maminku čekala po několika týdnech ve věznici pardubického gestapa internace v Malé pevnosti v  Terezíně. 11. listopadu 1942 byla převezena do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau II, kde zemřela v lednu 1943. „Bylo jí dvaadvacet let. Tatínka popravili 2. července 1942 u Zámečku v Pardubicích.“

Ostatních jedenáct ležáckých dětí našlo smrt 25. července v plynovém voze v polském Chelmnu, stejně jako již dříve 81 dětí z Lidic.

Jarmila strávila v dětském domově v Puschkau téměř rok. Nesměla mluvit česky, pouze německy. 28. května 1943 putovala k místní rodině s falešným rodným listem jako německý sirotek Camilla Paetel.

„Zemědělský rada Rudolf Paetel, který měl na starosti zásobování, měl se svou manželkou Hannah čtyřletou Angeliku a tříměsíční Beatrix. Dlouho se jim nemohlo narodit další dítě, proto si zažádali o adopci, chtěli, aby si měla Angelika s kým hrát. Chovali se ke mně moc hezky. Angelice se říkalo Geli, Beatrix byla Ati a mně říkali Milla. Z domu si pamatuji krásnou velkou kuchyň s výhledem do zahrady a k lesu. K snídani jsme mívali čaj s mlékem a vajíčko v kalíšku.“

V lednu 1945 se Hannah Paetelová ze strachu před postupující armádou rozhodla vilku v Lipové ulici s dětmi opustit. Mířili na západ.

„Na cestu vlakem pryč si už moc nevzpomínám. Pořád jsme se někam stěhovali. V jednom přechodném bydlišti se pro mléko chodilo k sedlákovi a chleba se mazal margarínem. Pamatuji si několik míst, kde jsme bydleli. Na jednom byl přes silnici kryt, dřevěný domeček a chodilo se někam do sklepa. Vedle byla konírna. Bombardování jsem zažila, od té doby se bojím bouřky. Jednou jsme šly s Angelikou po silnici a nějací vojáci, pravděpodobně to byli Američané, nám dali čokoládu.“

Zpátky do Československa

Po válce na základě výzvy ohlásila Hannah na policii, že nemá o původu své nevlastní dcery spolehlivé informace, bylo jí ale řečeno, že se jedná o německé dítě. Až v červnu 1946 navštívil Hannah Paetelovou s dětmi kriminální inspektor Josef Ondráček.

„Moc jsem tomu nerozuměla. Před domem v Grethem, kde jsme v tu dobu bydleli, zastavil džíp, dívali jsme se na něj při uklízení nádobí. Muž se bavil s paní Paetelovou, ta mi připravila pár věcí do tašky a odjeli jsme. Nebránila jsem se. Josef Ondráček mne vzal v Kladně na fotbal. Dělal dlouhé kroky. Nechtěla jsem vedle něj cupitat, snažila jsem se také dělat velké kroky. Připadal mi tehdy vysoký.“

Poté chvilku byla u lidické paní Židové v Kročehlavech. „Jejího muže zastřelili u Horákova statku, doufala však, že se vrátí její syn Ivánek. Měla jsem tam kočárek s panenkou. Ve Včelákově mi scházel, pořád jsem ho sháněla.“

Paní Židová vařila výborné ovocné knedlíky. Jedna z prvních vět, kterou se Jarmila naučila česky, zněla: ,To byla dobrota.‘“

V létě odjela Jarmila s lidickými ženami na ozdravný pobyt do Čeladné. Do Československa se v srpnu 1946 vrátila i Jarmilina mladší sestra Marie, která strávila válku u župního inspektora Kurta Alschera.

S dědečkem ve Včelákově

Uvažovalo se o tom, že by sestry Šťulíkovy vychovávala některá matka z Lidic. Nakonec vnučky do své péče získal jejich dědeček František Pelikán, který se jako jediný z rodiny vrátil, ale s podlomeným zdravím, z koncentračního tábora Buchenwald. Odtud si odnesl těžký revmatismus a chromou pravou ruku.

Sestry Šťulíkovy po návratu do Československa.
Sestry Šťulíkovy po návratu do Československa.

„Byl nahluchlý, křičely jsme mu do ucha. Musel nám zajistit živobytí. Strýc Václav se po celý zbytek války, s pomocí sousedky Marie Louvarové a dalších dobrých lidí ze Včelákova, musel starat o hospodářství.“

Na začátku září roku 1946 nastoupila Jarmila do první třídy. „Měla jsem prý vzorně vedené sešity, některé jsem si přivezla z německé školy.“ Česky se však musela znovu naučit. Spolužačka vzpomíná, že když mě pan učitel vyvolal jménem k tabuli, ohradila jsem se, že nejsem žádná Jamila Špulik, ale Camilla Paetel. Neuměla jsem své české jméno ani pořádně vyslovit. Spolužáci mi nadávali do Němčourů, já jsem zase německy nadávala jim. Měla jsem jiné vychování, v době svačiny jsem si třeba rozprostřela ubrousek a okolo sedícím spolužákům jsem s úklonou německy popřála dobrou chuť. Své spolusedící jsem prý německy řekla, že je prase, když udělala kaňku do sešitu. Psala levou rukou. Spolužačka ale nevěděla, co je Schwein, proto jsem pohotově namalovala prase.“

Nevlastní rodiče Jarmily psali na úřady žádosti o další výchovu, odpověď jim nikdy doručena nebyla. Později chtěli alespoň vědět, jak se jí daří.

„První dopis mi odeslali až po sehnání adresy mého pobytu v polovině padesátých let. To už jsem studovala na pedagogické škole v Litomyšli. A vedení školy nejdříve muselo prověřit, zda mi mohou dopis z Německa předat. Zda jsem uvědomělá a schvalující režim.“

Stala se učitelkou v mateřské školce, ale ne nadlouho. Narodilo se jí sedm dětí. S rodinou Paetelových a jejich dvěma dcerami je Jarmila Doležalová stále v kontaktu. Poprvé od války se viděli až na konci 50. let. Pak ji začali navštěvovat. „Neumím ale německy, vše mi překládá dcera nebo syn. Geli a Ati mě dodnes berou jako svou sestru.“

V devadesátých letech se podle ní začalo  o událostech v Ležákách více mluvit. Dnes osadu Ležáky a samotu mlýn spadající pod Dachov připomínají „hrobodomy“, naznačující půdorysy bývalých stavení s žulovým náhrobkem.

Dcera Jarmily Doležalové o Ležákách připravila dvě knížky: Křižovatky času – Ležáky v datech a Ležáky známé i neznámé.

Marie Doležalová v Ležácích.
Marie Doležalová v Ležácích.

V článku byly využity informace o historii Ležáků ze stránky http://www.lezaky-memorial.cz/pamatnik/pietni-uzemi/historie-osady-lezaky/