„Na disent jsme neměli odvahu,“ tvrdí Olga Mertlíková. S manželem přitom v listopadu 1989 stála u zrodu jaroměřské pobočky OF a ve východočeském městě spoluorganizovala první demonstraci.
V padesátých letech bylo toto místo utajováno. Jen místní věděli, že se bývalá kasárna stala útočištěm Řeků, kterým českoslovenští komunisté poskytli azyl. Šlo vesměs o bývalé partyzány, kteří prohráli občanskou válku a museli z vlasti uprchnout.
Zneužily pardubické náměstí Republiky jako místo svého kultu. Nacismus i komunismus zde postavily symboly moci, stála na něm nacistická „slepice“ i bizarní oslava kolektivizace. A co rudoarmějec od ‚Tyršáků‘? Bude se jako Stalinův sokl bez Stalina taky poroučet?
Dva týdny po vyhlazení Lidic zlikvidovali nacisté 24. června 1942 další českou vesnici – Ležáky na Chrudimsku.
V noci 18. dubna roku 1945 otřásl krajem východně od Chrudimi mohutný výbuch. V zemi po něm zůstal kráter 60 metrů dlouhý a 20 metrů široký. Kusy vagónů skončily na poli, v okolí byla najednou vidět světla, protože exploze rozbila okna, a tím poškodila zatemnění.
„Záleželo na osobních prioritách. A pro mě bylo důležité, abych žila v souladu sama se sebou.“ Tak vysvětluje Jarmila Stibicová z Pardubic důvody, proč se rozhodla podepsat prohlášení Charty 77.
Občané městečka Holice nedaleko Pardubic vyslyšeli volání Prahy: na konci války zde proběhlo povstání, které téměř upadlo do zapomnění. Holické povstání je ale po Praze jedno z nejvýznamnějších v českých zemích.
František Hovora během heydrichiády unikl gestapu jen o vlásek, pak se tři roky ukrýval. Po válce si v pardubické nádražní úschovně vyzvedl kufr. A v něm vzpomínky na své nejdražší, mnoho z nich během heydrichiády zahynulo na popravišti pardubického Zámečku.
Bývalý ředitel Vlastimil Stratílek starší v roce 1951 přišel do práce a slyšel: „Koukej odsud vypadnout!“ V ten den byl v továrně založené v roce 1899 jeho tatínkem a dědečkem pamětníka naposledy.
Bohuslav Vokoun se v osmi letech dostal do sirotčince Viléma Hartwiga v Horní Čermné na Pardubicku. Díky bohulibému zařízení se jeho smutek rozplynul. V roce 1939 se sem ale nastěhovali němečtí vojáci, vychovatelka pak děti odvedla do zařízení v protektorátu.
Poválečné„vyrovnávání účtů“, krutosti takzvaných partyzánů při odsunu; vylidněné, zničené obce. Poklidná zádumčivost Orlických hor skrývá pohnuté události. Klement Neugebauer by svoje dětství nechtěl prožít znovu, Orlické hory přesto stále považuje za svůj domov.