Před 55 lety 27. června roku 1968 vyšel v tehdejších Literárních listech i dalších periodikách manifest Dva tisíce slov. Stálo v něm: „Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc.“ Tato naděje však po pár týdnech vzala za své…
Text manifestu měl zajímavou genezi. Tehdejší předseda Ústředního výboru Národní fronty František Kriegel vyzval skupinu vědců, aby sepsali prohlášení reagující na právě probíhající „obrodný proces“. Vědci, mezi něž patřil například Otto Wichterle, oslovili známého spisovatele Ludvíka Vaculíka, aby text pomohl zformulovat.
Výsledkem se stalo provolání určené „dělníkům, zemědělcům, úředníkům, vědcům, umělcům a všem“. Přinášelo obžalobu uplynulých dvaceti let komunistické diktatury. „Chybná linie vedení změnila stranu z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vypočítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím.“ Ačkoli to nebyl původní záměr, lidé se k prohlášení masově hlásili svými podpisy. Později v době nástupu normalizace bylo provolání označeno za „kontrarevoluční platformu“ a lidem, kteří své podpisy neodvolali, hrozily nejrůznější postihy.
Už nechci být syčákem
V tomtéž čísle Literárních listů Ludvík Vaculík publikoval také reportáž nazvanou Obrodný proces v Semilech. Vypráví v ní, jak za ním do redakce přijel dlouhovlasý mladík jménem Karel Hádek a postěžoval si, že v jejich městě se to probouzení společnosti nějak nedaří. Žádal spisovatele, aby mu pomohl u nich něco zorganizovat. Vaculík to odmítl, ale do Semil se vypravil a nestačil se divit.
Při setkání místních občanů 15. května 1968 praskala sokolovna ve švech a mladí i staří bez okolků a nahlas kritizovali komunistický režim a místní funkcionáře. Jedenadvacetiletý chemik a fotograf Karel Hádek, muž s pověstí místního rebela, setkání řídil.
V reportáži Ludvíka Vaculíka čteme slova předsedy semilských svazáků Nyklíčka: „Vždyť kdo je pan Hádek? Víme všichni, že má ve svém rejstříku vykradenou lékárnu a že tenkrát jednomu starému pánovi pomohl do Jizery. Lidé jako pan Hádek nemohou stát v čele žádné organizace.“ Na to mu jedenadvacetiletý mladík odpověděl:
„Ano, vykradl jsem lékárnu, ale tenkrát jsem byl mladší a udělal jsem to z blbosti. Věřte, že dnes bych to už neudělal! […] Jestliže jsem byl syčák, tedy jsem tento Klub založil proto, že už syčákem být nechci.“
Dodejme, že Karel Hádek chtěl v Semilech založit nezávislou organizaci nazvanou Klub mladých.
„Na mítinky jsme zvali i představitele města, ti se z toho obvykle vymluvili. Tvrdili třeba, že někde jsou, ale všichni věděli, že jsou doma. Když už přišli, často se úplně ztrapnili, nedovedli odpovídat na jednoduché otázky,“ vzpomínal Karel Hádek pro Paměť národa na toto krátké, ale intenzivní období, kdy po dvaceti letech mohli lidé naplno veřejně říct, co si myslí.
Kulky za roh nelétají
V noci na 21. srpna 1968 vyvolával Karel Hádek ve fotokomoře fotky a poslouchal u toho rozhlas. Když slyšel, že jeho zemi okupují vojska Varšavské smlouvy, rozhodl se jít bojovat. Vyrobil třaskavinu a šel ji odpálit na náměstí. „Křičel jsem u toho, že nás okupují! Všichni koukali z oken, ale nikdo mi nechtěl věřit.“
Karel Hádek poté nechal vytisknout letáky proti okupantům a s kamarádem je na motorce vyrazili rozvézt po okolí. U Jilemnice narazili na sovětskou kolonu. „Tam jsme taky pár letáků vyhodili. Ty se rozletěly a jeden z ruských vojáků po nás začal střílet. Naštěstí to bylo akorát v zatáčce a kulky za roh nelétají.“
Středisko pro výzkum plíživé kontrarevoluce
O několik měsíců později v únoru 1969 se měla v semilském kině Jitřenka konat schůze Svazu československo-sovětského přátelství, organizace, která se těsně po okupaci v podstatě rozložila a s nastupující normalizací se znovu měla stát oporou režimu. Čekal se příjezd sovětských vojáků z nedaleké turnovské posádky.
„Syčák“ Karel Hádek zůstával duchu svobodných předsrpnových časů věrný. S přáteli chtěl setkání s okupanty zabránit. Na kino se jim podařilo instalovat transparent s nápisem „Středisko pro výzkum plíživé kontrarevoluce“, desítky mladých lidí skandovaly hesla jako „Svobodu prý milujou, s Rusáky se paktujou“ nebo „Kdyby tohle Dubček viděl, jistě by se za vás styděl“.
Karla Hádka obstoupila kohorta policistů a neuniformovaných estébáků a surově ho zmlátili. Skončil v nemocnici. Obvinili ho z výtržnictví. Později obvinění ještě rozšířili a odseděl si celkem tři a půl roku na Borech.
Po propuštění dlouho nemohl sehnat práci a sblížil se s disidenty. Nechal se pokřtít, za kmotra mu šel Václav Havel. V roce 1980 Karel Hádek nevydržel tlak StB a emigroval do Německa, kde založil úspěšnou kosmetickou firmu.