Po srpnové okupaci se komunista Věněk Šilhán postavil do čela politického odporu proti okupaci Československa. Bylo mu 41 let… Původně zámečník, pak profesor ekonomie. Po roce 1970 „šel k lopatě“. Stal se disidentem a podepsal Chartu 77.
21. srpna 1968 se ulicemi českých měst valily sovětské tanky, desetitisíce vojáků armád pěti zemí Varšavské smlouvy obsadily Československo. Nebylo zřejmé, jestli Sověti politické odpůrce neuvězní, či dokonce nepopraví. Vedení KSČ bylo donuceno odletět do SSSR a podepsat tzv. Moskevské protokoly. Právě v této chvíli se do čela politického odporu na tzv. vysočanském sjezdu KSČ statečně postavil komunista Věněk Šilhán, dlouhodobě působil na Vysoké škole ekonomické a v té době byl už profesorem ekonomie. Po roce 1970 s ním soudruzi ovšem zametli, vyhodili ho ze školy a šel k lopatě. Stal se disidentem a podepsal Chartu 77.
Věněk Šilhán svěřil své vzpomínky Paměti národa v roce 2009, dva roky před svou smrtí. V té době se už s komunismem dávno rozešel, ale levicové smýšlení neopustil. V roce 1996 neúspěšně kandidoval do Senátu za ČSSD. V Příbězích 20. století přinášíme jeho svědectví o padesátých letech. Otevřeně vysvětluje, proč a jak se stal komunistou a zůstával jím i v době, kdy soudruzi pořádali monstrprocesy, posílali na šibenice nevinné lidi a tisíce politických vězňů mizelo v pracovních lágrech.
Táta legionář oslovoval v hospodě kumpána ‚Bratře!‘
Věněk Šilhán se narodil 12. února 1927 jako nejstarší ze tří synů strážmistra u četnictva Josefa Šilhána a jeho manželky Marie. Dětství prožil v Broumech, ve vesnici na Křivoklátsku kousek od slavného berounského přívozu rybáře Proška proslaveného spisovatelem Otou Pavlem. Vzpomíná si na vynikající polévky u pana Proška a také na zvláštní chvíle v místní putyce. Tatínek jakéhosi kumpána z hospody U Rozvědčíka oslovoval familiárně ‚bratře‘.
„To jsem pochopil až později. Můj táta byl ruský legionář. A tento člověk z hospody také, oslovovali se legionářsky,“ vypráví Věněk Šilhán, který prý jezdíval s tatínkem do Prahy k Památníku osvobození na Žižkově (dnes Národní památník na Vítkově), kde se klaněli ostatkům plukovníka Švece. Otec mu ale o tom, co zažil v Rusku, takřka nevyprávěl.
Maminka sbalila do Terezína rádio a vařič
Když strážmistra Šilhána povolali v době mobilizace v roce 1938 na hranice, rodina se odstěhovala do okresního města Litoměřice, kde převažovalo německé obyvatelstvo. Jen několik dní po mnichovské konferenci se jejich tatínek vrátil a zdrceně oznámil, že se okamžitě stěhují, že jim hrozí nebezpečí. Šilhanovi jako dalších 170 tisíc převážně Čechů a Židů utíkali z pohraničí. Sice neexistoval žádný formální výnos, podle kterého by se museli ze Sudet vystěhovat, ale na mnohých místech Němci na české a židovské spoluobčany slovně i fyzicky útočili.
Maminka Marie sbalila rádio, lihový vařič a oblečení do jednoho kufru. Přes Tyršův most přešli do vojenské pevnosti Terezín, které už se nacházelo na území okleštěného Česko-Slovenska. Tam je tatínek ubytoval v prázdných vojenských kasárnách. Vojsko plnilo příkazy na hranicích, a tím pádem bylo místo, které se později stalo hrůzným dějištěm přeplněného židovského ghetta, takřka vylidněné. „Pamatuji si, že jsme spali na zemi. Nikoho jsem tu neměl, žádné kamarády. Tatínek byl povolán na Slovensko, tak jsme byli často sami. Jednoho dne se vrátil a poprvé jsem ho viděl plakat,“ popisuje Šilhán začátek 2. světové války. Rodina se opět stěhovala na pár měsíců do Prahy do malého bytu ke dvěma tetám a strýci. Příbuzní provozovali obchůdek se smíšeným zbožím na pražském Bojišti. Věněk se stal svědkem vyhrocené hádky tatínka a jeho strýce: „Strýc, možná se v něm probudil obchodnický duch, tvrdil, že měl být prezident Beneš k Němcům úslužnější. Tatínek se rozčiloval, že jsme se měli bránit,“ vybavuje si po mnoha letech hádku Věněk Šilhán.
Od tet a strýce rodina odjela na malé hospodářství k maminčiným starým rodičům v Kněževsi. Jeho otec odešel od četnictva a přijal zaměstnání na obecním úřadu. Podle jeho syna se choval statečně – založil ilegální národní výbor, převáděl uprchlíky přes hranice, kohosi materiálně podporoval. Podrobnosti neznáme. Věněk studoval reálné gymnázium, ze kterého ho vyhodili, protože propadal z německého jazyka a na jednom nástupu školy odmítal hajlovat. Nastoupil do učení na strojního zámečníka.
Řeči dělníků se mu líbily, proto se stal komunistou
Po válce si Věněk Šilhán vybral pro život Chomutov. Hromadně nabírali dělníky do místních Mannesmannových průmyslových závodů. Město po válce podle Benešových dekretů opustilo skoro devět tisíc vyhnaných Němců. Tady si Věněk Šilhán našel přátele: „Chtěl jsem se stát autoritou, někým, koho ostatní lidé respektují, protože něco umí. Angažoval jsem se v mládežnických organizacích, odborech, pořádal jsem brigády mladých na vesnicích. Jiné lidi než komunisty jsem tam neviděl. Jednou za mnou přišel kolega dělník a říká, jak je možné, že nejsem na schůzi u předáka.“
„Přišel jsem tam a říkali, že je tu někdo, kdo sem nepatří, není naším členem. Tak jsem se stal komunistou. Ti lidé ve fabrice nemluvili o politice, ale o tom, co chybí, kde je něco špatně, jak to zlepšit. A to se mi líbilo.“
Podle svých slov prožíval jako mnozí mladí lidé euforii z konce války. Říká, že nerozuměl frázím o beztřídní společnosti, ale imponovaly mu představy o spravedlivé společnosti, kde budou mít všichni podle svých potřeb. Únorový komunistický převrat v roce 1948 považoval za oprávněný dějinný revoluční akt, společenský výboj. O tom, co se děje v Sovětském svazu, o pracovních táborech, prý nevěděl. Poprvé o nich slyšel až v Moskvě, kam ho soudruzi z Vysoké školy politické a sociální, která ho přijala i bez maturity, poslali studovat marxistickou ekonomii.“
„To slovo ‚gulag‘ v té době neexistovalo. Oni to slovo nepoužívali.“
„Já jsem se první zprávu o pracovních táborech dozvěděl od ruštinářky, vyprávěla mi příběh svého strýce, kterého Rusové odvezli odsud do Ruska a ona ho našla někde na Sibiři. Podařilo se jí ho vypátrat,“ vypráví Šilhán. O politických vězních v 50. letech ovšem jisté povědomí měl, ale nic podstatného to pro jeho postoje a smýšlení o komunismu neznamenalo: „Všechno to bylo zahaleno do ideologického hávu nepřátel. Byli to prostě lidé, kteří nechtěli Stalina a nové pořádky,“ vysvětluje profesor ekonomie Věněk Šilhán.
V srpnu 1968 se stal hlavní postavou tzv. Vysočanského sjezdu, mimořádného sjezdu KSČ konaného krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Byl na místo Sověty uneseného Alexandra Dubčeka zvolen prozatímním tajemníkem ÚV KSČ. Vysočanský sjezd ho zvolil členem ústředního výboru Komunistické strany Československa. Za normalizace se živil manuální prací, stal se signatářem Charty 77. Po revoluci byl jedním ze 17 zakladatelů Občanského fóra.
