Věra Čáslavská

* 1934

  • "No největším traumatem, co se mně osobně přihodilo, bylo, že když mně bylo sedmnáct let, asi rok před maturitou, prostě můj dědeček byl zatčen, vyšetřován. A protože ho nikdo v Chrudimi nechtěl soudit a to vyšetřování bylo nějaké pofiderní, myslím, tak ho převezli do Holic, jestli se nemýlím, kde ho policie nebo někdo utloukl k smrti. A já si pamatuju v té době, že jsme byli doma, že za babičkou, dědečkovou manželkou přišli z pohřebního ústavu a ten pan vedoucí jí řekl: ´Vezu pana doktora do márnice, ale nechoďte se, paní doktorová, na něj dívat, on je ubitý k smrti.´ To je něco, co se mnou zle otřáslo."

  • "No bylo to trochu legrační v tom smyslu, že autobus, ve kterém jsme jeli, měl na starost zase tajnej, který nám rovnou řekl, že nesmíme vézt víc peněz než nějakou minimální částku. Že nesmíme vézt zlato, drahokamy, nic, co by mělo větší cenu, a že budeme podrobeni prohlídce na hranicích. Ten autobus byl plný, asi čtyřicet lidí. Z těch čtyřiceti vybrali tři lidi k osobní tělesné prohlídce. Mezi těmi třemi vybranými jsme byli můj manžel a já. Čili bylo vidět, že prostě tady velké podezření na nás bylo. Mému manželovi prohlíželi donaha i tělesné dutiny. Na mě nesehnali ženu, která by mě svlékla donaha. Takže já jsem nakonec jenom tam seděla a čekala s nějakým vojákem nebo tajným policistou na těch hranicích. A protože mně to všechno připadalo hrozně napjatý a přitažený za vlasy, tak jsem tomu dotyčnému nabízela nějaké vánoční cukroví. A říkala jsem si, jak já komu vysvětlím, proč s sebou vezu kuchařku. Taková blbost. Věděla jsem, že manžel má u sebe zlaté mince, ale nevěděla jsem, kde. Ani jsem nechtěla vědět. Ono je lepší, když člověk neví nic."

  • "Můj muž byl velký antikomunista. Jemu se naprosto nelíbil režim, který nastal od února 1948. A jednou se stalo, ještě byl student průmyslovky, to musel být konec roku 1948, začátek 49, že muž chodil do Sokola. v Sokole měl sokolského bratra, jednoho z profesorů, myslím, že se jmenoval Vlk. A ten mu v noci volal: ´Jardo, přijď do průmyslovky, do temné komory, já potřebuju něco ofotografovat.´ No tak můj muž hned šel. Fotografoval tam nějaké dokumenty. Toť se ví, že ho zajímalo, co to je. Ukázalo se, že to byly dokumenty, které usvědčovaly jednoho z pozdějších komunistických prominentů, že byl kápo v koncentračním táboře. A když to ofotografoval, tak mu ten profesor Vlk řekl: ´Prosím tě, teď hned v noci jdi na jedno liberecké náměstí, tam bude zaparkovaný osobní vůz té a té značky, a dej to té osobě, která bude v tom autě sedět.´ No tak můj manžel tam šel. A ta osoba, které ty dokumenty předal, on ji poznal, byla doktorka Milada Horáková."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 06.10.2016

    (audio)
    délka: 01:55:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěli jsme žít v pravdě a rovnosti. Proto jsme utekli.

Věra Čáslavská, 2016
Věra Čáslavská, 2016
zdroj: autoři natáčení

Věra Čáslavská se narodila 18. ledna 1934 v Chrudimi v rodině advokáta Viléma Nováka. Její dědeček Eduard Kudrnka byl v Chrudimi významnou osobností, jako městský lékař pomáhal chudým lidem a byl velmi oblíbený. V 50. letech zemřel po výslechu příslušníky Státní bezpečnosti. To byl jeden ze zážitků, které v ní vyvolaly silný odpor vůči komunistickému režimu. V tom ji ještě utvrdil její muž Jaroslav Čáslavský, za kterého se provdala, když jí bylo osmnáct. Toho jako studenta požádal jeho profesor, aby na určitém místě předal ofotografované materiály člověku, který seděl v autě. Poznal, že to byla Milada Horáková. Materiály obsahovaly údaje o tom, že vysoce postavený komunistický funkcionář pracoval jako dozorce v koncentračním táboře. Po popravě Milady Horákové a politických procesech měl Jaroslav Čáslavský strach o život a byl sledován StB. V roce 1965 manželé Čáslavští dostali povolení vyjet na zájezd do Rakouska a při té příležitosti emigrovali. V Československu nechali u babičky osmiletou dceru, kterou o svém záměru nevrátit se předem informovali. Z Rakouska se přesunuli do Spojených států. Až v roce 1968 se jim podařilo s pomocí spolupracovníků a úřadů docílit, aby dcera mohla přijet za nimi. Ve Spojených státech se usadili a coby chemici se stali uznávanými odborníky ve svém oboru. Po roce 1989 začali znovu jezdit do Československa, které Věra stále považuje za svou vlast.