Zlatník, programátor, filozof, pedagog, wikipedista. Příběh Jana Sokola

/ /
Jan Sokol při natáčení pro Paměť národa v roce 2017. Zdroj: Paměť národa
Jan Sokol při natáčení pro Paměť národa v roce 2017. Zdroj: Paměť národa

S lítostí jsme přijali smutnou zprávu, že zemřel Prof. PhDr. Jan Sokol, Ph.D., CSc., který byl členem expertní rady Gymnázia Paměti národa. Jeho moudrost a lidskost nám budou chybět.

Jan Sokol za svého života získal všechny možné akademické tituly, cesta k nim ale nebyla jednoduchá. Narodil se 18. dubna 1936 do rodiny významného architekta Jana Sokola, který působil na Pražském hradě a přednášel na Umělecko-průmyslové škole v Praze. Jeho maminka vystudovala dějiny umění, a tak Jan a jeho o dva roky mladší bratr Václav vyrůstali obklopeni uměním v rodinném domě na Břevnově. Dům v tehdejší ulici Pod Ladronkou navrhl jejich otec a do jeho podoby promítl vzpomínku rodičů na společný pobyt v Toskánsku.

Zvídaví bratři – Jan a mladší Václav na zahradě rodinného domu. Zdroj: Paměť národa
Zvídaví bratři – Jan a mladší Václav na zahradě rodinného domu. Zdroj: Paměť národa

Malého Jana ovlivnila kromě Břevnova ještě další místa. „Jezdili jsme často ke strýci, který byl farářem v Jablonném nad Orlicí. Bylo to takové krásné prostředí.“ Léta trávil pozorováním hvězd v Ondřejově, kde jeho dědeček František Nušl spoluzakládal hvězdárnu a stal se jejím prvním ředitelem, sám navrhoval a konstruoval pozorovací zařízení a dalekohledy. Ve 30. letech proslul jako popularizátor astronomie, jeho hlas slýchali posluchači předválečného rozhlasu.

Otvíráme Gymnázium Paměti národa! Ve školním roce 2021/2022 otevřeme jednu třídu prvního ročníku s maximální kapacitou 30 žáků. Více informací o přijímacím řízení na gymnazium.pametnaroda.cz.

Když byly Janovi tři roky, začala německá okupace a válka, kterou ovšem s bratrem nepociťovali. „Měli jsme krásné bezstarostné dětství. Rodiče nás před válkou chránili, takže jsme ji jako děti vůbec nevnímaly. Jen když němečtí vojáci pochodovali a zpívali, tak jsme se jich trochu bály.“ Jeho otec působil i nadále jako ředitel Umělecko-průmyslové školy, která na rozdíl od univerzit unikla zrušení nacisty.

Do paměti se mu vryly zážitky z konce války, kdy se chodívali schovávat před nálety k sousedům, protože jejich dům nebyl podsklepen. V květnu během povstání pomáhali v jejich ulici stavět barikádu tatínkovi studenti a nedaleko jejich domu přistálo ruské výzvědné letadlo a pilot i technik bývali u Sokolových na návštěvě.

Václav a Jan Sokolovi a kluci z Ladronky u ruského letadla. Zdroj: Paměť národa
Václav a Jan Sokolovi a kluci z Ladronky u ruského letadla. Zdroj: Paměť národa

Jan vzpomínal, jak si s vojáky povídali o situaci v Sovětském svazu. „Bylo opravdu zajímavé slyšet, co si ruský voják myslel po válce. Byli k Stalinovi vlastně dost kritičtí.“

Ze zlatníka programátorem

Po válce Jan začal studovat na arcibiskupském gymnáziu v pražských Dejvicích, ale nedokončil ho. V roce 1948 bylo po nástupu komunistů k moci zrušeno a on přestoupil na devítiletku. Po jejím dokončení v roce 1951 nemohl pokračovat ve studiu na střední škole a rozhodl se vyučit zlatníkem. Několik let po vyučení pracoval jako zlatník v Melantrichově ulici. „To bylo opravdu velmi krásné řemeslo. Mělo to takovou tu pěknou cechovní úroveň. Měli jste před sebou půl kila zlata, takže tam musela být absolutní důvěra.“ 

Po nějaké době se rozhodl pro změnu oboru. Zatímco jeho bratr Václav zůstal v uměleckém světě a stal se výtvarníkem, Jana přitahovaly exaktní obory. V roce 1960 získal práci v Ústavu jaderné fyziky na Univerzitě Karlově a po složení maturitní zkoušky nastoupil ke studiu jaderné fyziky. Po půlroce byl ale propuštěn z kádrových důvodů. Po dalších dvou letech mohl začít studovat dálkově matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě UK.

V té době se oženil s Františkou Patočkovou, dcerou filozofa Jana Patočky, a mezi lety 1962 a 1963 se jim narodili dcera a dva synové. Jan docházel zpívat na chór do kostela Matky Boží před Týnem na Staroměstském náměstí, kde se seznámil s Josefem Nagym, který ho v roce 1964 přivedl do Výzkumného ústavu matematických strojů (VÚMS).

Při práci v Výzkumném ústavu matematických strojů v 80. letech. Zdroj: Paměť národa
Při práci v Výzkumném ústavu matematických strojů v 80. letech. Zdroj: Paměť národa

Díky nedostatku odborníků mohli ve VÚMSu pracovat chytří a schopní lidé a nebyly na ně kladeny jakékoli kádrové požadavky. Jan se podílel na vývoji prvního počítačového programu v Československu a vypracoval se na místo vedoucího programátora. Když podepsal Prohlášení Charty 77, o funkci vedoucího přišel, ale nikoli o práci programátora. Stejně jako jeho další kolegové ve VÚMSu, kteří Chartu také podepsali: Václav Benda, Vojtěch Sedláček, Václav Trojan a Václav Žák.

O Chartě se překvapivě nedozvěděl od svého tchána Jana Patočky, ač ten byl jedním z prvních tří mluvčích Charty 77 spolu s Václavem Havlem a Jiřím Hájkem. Právě Jiří Hájek mu o Chartě řekl: „Když jsem se dozvěděl, že mluvčím je můj tchán Jan Patočka, který mi o tom nikdy neřekl, tak mi bylo jasný, že to musím podepsat.“

Smrt tchána Jana Patočky

Jan Sokol vzpomínal pro Paměť národa na tlak, kterému čelil devětašedesátiletý Jan Patočka po zveřejnění Charty 77 na začátku ledna 1977: „Havel byl v base a Jiří Hájek byl v domácím vězení. Patočka byl jedinej, kdo byl pohyblivej. Sice měl taky policajta přede dveřma, ale mohl kamkoli jít, takže furt běhal po Praze,” popsal situaci prvních mluvčích Charty 77 Jan Sokol.

Jan Patočka zemřel 13. března 1977 na mrtvici po několikahodinovém výslechu. Státní bezpečnost ho vyslýchala po schůzce s nizozemským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem, s nímž se sešel 1. března v hotelu Intercontinental v přítomnosti několika nizozemských novinářů.

„Setkali se v hotelu a byli u toho novináři, kteří rozhovor nahráli, a dokonce ho vysílali v zahraničí, což estébáky hrozně rozběsnilo. Takže pak Patočku vytáhli na hodně dlouhý výslech. Oni měli takovou strategii, že točili otázky pořád dokola, znova a znova, takže přišel opravdu extrémně vyčerpanej,“ vyprávěl Jan Sokol.

Jan Sokol na pohřbu svého tchána. Foto Ondřej Němec
Jan Sokol na pohřbu svého tchána. Foto Ondřej Němec

Další šikana následovala, když Jan Sokol s manželkou Františkou domluvili místo a čas pohřbu, a okamžitě jim bylo oznámeno, že se pohřeb bude konat jinde a jindy. V den obřadu měli květináři v okolí zakázáno prodávat květiny, nikde poblíž se nesmělo parkovat a hřbitov byl obsazen stovkami příslušníků StB, kteří pečlivě fotografovali a natáčeli na videokamery všechny návštěvníky. Celý obřad narušoval hluk – nad hřbitovem létal vrtulník a za hřbitovní zdí trénovali na plochodrážním stadionu motorkáři z oddílu ministerstva vnitra Rudá hvězda.

Státní bezpečnost poté Jana jako signatáře Charty 77 předvolávala na výslechy do Bartolomějské ulice, což těžce nesla jeho žena Františka. O svého muže se velmi obávala vzhledem k tomu, co se stalo s jejím otcem. Celá rodina proto pocítila úlevu a štěstí až v listopadu 1989. Během listopadových dní komunikoval Jan Sokol se zahraničními novináři, kteří se v okolí Občanského fóra pohybovali. Ovládal angličtinu, němčinu, ruštinu, francouzštinu a také klasické jazyky.

„Ty počátky 90. let byly mimořádný,“  komentoval své zvolení do parlamentu ve volbách v červnu 1990. „Skoro všichni, co jsme se tam sešli, tak jsme neměli vůbec žádnou zkušenost. Bylo obrovský nadšení, spousta věcí se musela udělat rychle.“

Filozofem na plný úvazek

Stal se místopředsedou Poslanecké sněmovny a mluvčím poslaneckého klubu Občanského fóra: „Moje hlavní práce byla ke každý důležitý předloze zákona ukecat sto lidí.“ Jeho předchozí zkušenosti z VÚMSu se hodily — dostal na starost také technickou modernizaci parlamentu. 

Kromě politiky se Jan Sokol začal po sametové revoluci naplno věnovat filozofii, ke které se dostal pravděpodobně již v dětství, kdy s dědečkem pozoroval hvězdy a se strýcem přemýšlel nad tím, co sděluje Bible v originále. Hodně ho ovlivnily bytové semináře, které pořádal jeho tchán Jan Patočka.

Jan Sokol v roce 2016. Foto: Lukáš Žentel
Jan Sokol v roce 2016. Foto: Lukáš Žentel

„Bytové semináře fungovaly od raných šedesátých let až do revoluce. Pravidelně jsem chodil k Němcovým. Léta jsme se věnovali četbě Nietzscheho, po deset let se scházeli každý týden na různých místech. StB zajímalo, když přijel nějaký známější člověk ze zahraničí, ale jinak nás nechávali poměrně na pokoji,“ popsal pro Paměť národa.            

Polistopadový rektor Univerzity Karlovy Radim Palouš mu potvrdil bakalářský titul z Matematicko-fyzikální fakulty UK a po absolvování magisterského oboru na Filozofické fakultě UK napsal Jan Sokol kandidaturu díky své práci Malá filozofie člověka, v doktorátu se zaměřil na mistra Eckharta a jako habilitační práci obhájil na Pedagogické fakultě UK knihu Čas a rytmus. V roce 1997 byl jmenován docentem a v roce 2000 profesorem.

Svou akademickou dráhu na čas přerušil v roce 1998, kdy se stal ministrem školství v úřednické vládě, kterou vedl tehdejší guvernér České národní banky Josef Tošovský. „Byla to zajímavá a náročná práce.“ Během půlročního působení ve vládě se mu podařilo prosadit nový školský zákon a uzavřít dohodu se Slovenskou republikou o výměně studentů. 

Do politiky se vrátil ještě v roce 2003, kdy byl za ČSSD nominován do třetího kola prezidentské volby proti Václavu Klausovi za ODS. Ten zvítězil díky hlasům poslanců a senátorů KSČM, pro které byl Jan Sokol nepřijatelným kandidátem kvůli své víře a disidentské minulosti. Poslanci KSČM kritizovali také jeho názory na poválečný odsun Němců z Československa, který Jan Sokol nazval hanebností.

I nadále pak působil jako děkan Fakulty humanitních studií UK, u jejíhož zrodu v roce 2000 stál. Na své alma mater učil až do roku 2020. Ve svých přednáškách i publikacích propojoval filozofii s antropologií a dalšími vědami.

„Snažil jsem se dělat takovou filozofii pro nefilozofy. Vycházím především z toho, že člověk je jednající bytost, která musí taky pořád volit, vybírat a hodnotit.“

Dlouhý seznam knih a článků Jana Sokola vypovídá o jeho širokém zájmu — psal o náboženství, počítačích, filozofii, antropologii, historii i etice. Věnoval se také psaní hesel a editování příspěvků v internetové encyklopedii Wikipedie. Vedlo ho k tomu zjištění, že studenti z ní opisují chyby. A místo toho, aby se nad tím rozčiloval, začal sám Wikipedii vylepšovat.

„Wikipedie je pro studenty první a bohužel někdy i poslední zdroj informací. Není to žádná hračka, ale podstatná součást dnešní kultury, proto na ní tolik záleží. Fakt, že to jde snadno a že se tu za nic neplatí, je jen dalším důvodem proč se do toho pustit,” uvedl Jan Sokol, který se stal čestným členem spolku Wikimedia Česká republika.

Zemřel 16. února 2021 ve věku 84 let.

Vzpomínky Jana Sokola natočil Martin Kroupa pro sbírku Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!