Když se patnáctiletý Pavel Kohn z Prahy dočkal 11. dubna 1945 v koncentračním táboře Buchenwald osvobození americkou armádou, měl za sebou tříleté věznění v Terezíně, Osvětimi, Blechenhammeru a pochod smrti. Návrat nebyl jednoduchý.
Pavel Kohn přišel o rodiče, bratra i o domov na Vinohradech, zameškal pět let školy. Pomocnou ruku mu nabídl křesťanský humanista Přemysl Pitter, který organizoval pro děti vracející se z koncentračních táborů ozdravné pobyty na několika zámcích v okolí Prahy. Krásné prostředí, dostatek jídla a vlídný přístup Přemysla Pittera a jeho spolupracovníků bylo hojivou náplastí na bolest, se kterou se musel Pavel vyrovnat. Za šest válečných let se v jeho životě změnilo vše.
Narodil se v roce 1929 v Praze na Vinohradech, kde chodil do obecné školy v Kladské ulici. Velmi se těšil do nedalekého reálného gymnázia ve Slovenské ulici, kam chodil jeho starší bratr Karel. Složil přijímací zkoušky, a když měl nastoupil do primy, vyloučili nacisté židovské děti z českých škol. Protižidovská opatření život jeho rodiny stále více a více omezovala, ale byla jen začátkem tragédie, kterou jeho tatínek neočekával, a proto s rodinou neemigroval.
„Tatínek řekl, že jsme nic špatného neudělali a proč bychom se měli toho Hitlera bát... Myslel si, že Hitler je blázen a nemůže to dlouho trvat,“ vyprávěl Pavel Kohn pro Paměť národa s tím, že jeho tatínek tak usoudil z poslechu Hitlerových projevů v rádiu. Pocházel ze Sudet a německy mluvil lépe než česky. Pracoval jako prokurista firmy Česká akciová továrna na dýhy, odkud byl záhy po vyhlášení protektorátu propuštěn.
Terezín, Osvětim, Blechhammer
Do transportu do Terezína musela celá rodina nastoupit 8. září 1942. „Ty transporty měly označení. Náš se jmenoval BF a já si dodnes pamatuji moje transportní číslo: 676.“ V Terezíně bydleli rodiče odděleně každý v jiných kasárnách, Pavel s bratrem v bývalé škole s dalšími třiceti mladíky. V květnu 1943 zemřel tatínek, který zemřel po operaci kýly.
Rok po smrti tatínka musel s maminkou a bratrem nastoupit do obávaného transportu na východ. Po děsivé cestě dorazili do Osvětimi: „Otevřely se ty zapečetěný vrata od vagonů a tam stáli esesáci se psy a řvali na nás: ,Ven, ven, věci nechte ležet a ven!‘ Vypadli jsme z toho vagonu ven a hned nás začali tlouct. Měl jsem nějakou tornu přes rameno, a tu mi ten esesák strhnul.“
Celý transport putoval bez selekce do tzv. rodinného tábora, kde sice panoval mírnější režim, ale po půl roce čekala na terezínské vězně smrt v plynových komorách. Takto byli zavražděni během jedné noci v březnu 1944 lidé ze zářijového transportu z Terezína. Další transporty už šly v červenci 1944 k selekci, protože nacisté potřebovali vězně na práci. Pavel se prohlásil za staršího a selekcí prošel. I jeho bratr. Zda se maminka dostala na tu správnou stranu, se nikdy nedozvěděl.
Na korbách nákladních aut mířili do Blechhammeru, kde stavěli železniční trať. Vstávali v pět ráno a několik kilometrů pochodovali na staveniště, kde pokládali dražce a koleje, které znovu a znovu bombardovala spojenecká letadla. Pavlův bratr zátěž nevydržel a na nohou mu naskákaly vředy. Musel do nemocnice, a když ho šel Pavel po druhé navštívit, "krankenstube" byla prázdná, nemocné odvezli do plynových komor v Osvětimi.
Sám v pochodu smrti
Pavel se tedy musel spoléhat sám na sebe, když nacisté vězně z tábora v lednu 1945 vyhnali na pochod před blížící se Rudou armádou. Rychle si všiml, že kdo se dostane na konec zástupu, je nemilosrdně zastřelen. A tak v pětistupech předbíhal. Během dvou týdnů pochodu viděl patnáctiletý mladík stovky mrtvol, každé ráno byla kolem něj po noci strávené ve stodolách těla ztuhlá mrazem.
Po 130 kilometrech dorazili do tábora Gross Rosen, kde je naložili do otevřených uhelných vagónů a odvezli do Buchenwaldu. Zima a vyčerpání způsobily, že dostal vysokou horečku a ke svému překvapení se dostal do nemocnice, která byla zřízena v místě buchenwaldského nevěstince. Zde se dočkal 11. dubna 1945 osvobození:
„V baráku ležíme všichni na zemi, abychom se nestali obětí střel svištících kolem nás. Prý došlo ke vzpouře, vězňové převzali moc nad táborem a esesáci utekli. Ale jestli je to pravda? Kdosi organizuje akci SOS. Dostáváme bílé kusy nějakých prostěradel či čeho a na prostranství mezi baráky z nich vytváříme – když se objeví nad táborem americké letadlo – toto znamení zoufalství a naděje,“ popsal osvobození v knize Zámky naděje.
Do Prahy se vrátil 20. května autobusem Mezinárodního červeného kříže. „Přijeli jsme k večeru na Václavské náměstí, kde čekal hlouček příbuzných. Já jsem vylezl z autobusu a nikdo na mě nečekal a nevěděl jsem, kam jít, protože co to znamenalo doma? Byt nám zabrali, tak jsem šel na Wilsonovo nádraží a tam jsem spal první noc.“
Zámky naděje
Příští den mu na jakémsi úřadě potvrdili, že se jeho obavy splnily: z celé rodiny přežil jen on. Vydal se tedy ke známým, jejichž adresu mu rodiče vštěpovali. Přespával na matraci v jejich garsonce a stravoval se v jídelnách pro navrátilce z koncentračních táborů, které mohl navštěvovat po vyřízení repatriační legitimace na židovské obci. Od vrstevníků se dozvěděl, že je možné odjet do ozdravoven na několika zámcích kolem Prahy. Přihlásil se na Štiřín.
„Stejně jako všechny ostatní mě ohromuje nádhera zámeckých interiérů a vlídnost personálu. Jak tam jsou na nás všichni hodní, jak se o nás starají, kolik jídla nám dávají!“ popsal ve své knize Zámky naděje, kterou věnoval vzpomínkám dalších dětí z ozdravoven na Přemysla Pittra.
Kromě jídla dětem poskytl také bohatý program – besídky, recitace, tancování, ale těch si Pavel moc neužil. Hned druhý nebo třetí den dostal po koupání v jezírku v zámecké zahradě zápal plic a musel do izolace na marodku. Na Štiříně se setkal s kamarádem z Terezína Tomášem Fantlem, kterému se vrátila maminka a sestra a který Pavlovi nabídl, že může po zotavení bydlet s nimi: „Nevím, co bych si býval bez téhle nabídky počal.“
Díky pochopení ředitele gymnázia ve Slovenské ulici mohl nastoupit do třídy, kam by měl věkově patřit. Z lásky k českému jazyku se rozhodl neemigrovat. Psal básně a literární tvorbě se chtěl věnovat i nadále. Vystudoval divadelní vědu a dramaturgii a působil jako dramaturg divadla v Karlových Varech, odkud ho po pěti letech propustili: „Prý jsem nehlásil Státní bezpečnosti, že chce kdosi uprchnout za hranice, a do té míry politicky nespolehlivý člověk přece nemůže pracovat v tak důležité funkci.“
Soudruzi ho poté nemohli donutit k manuální práci v průmyslu, protože po návratu z koncentračních táborů trpěl silnou cukrovkou. Živil se psaním článků, divadelních kritik a překlady. Po osmi letech na volné noze se stal v roce 1965 vedoucím kulturní rubriky časopisu Student, který měl trochu zvláštní pozici: „Měl víc možností psát pravdu než normální tisk.“
Kruh se uzavřel v Mnichově
Krátkou dobu uvolnění na konci 60. let využil k tomu, že požádal povolení návštěvy Spolkové republiky Německo, kde žila jeho poválečná poručnice paní Fantlová. Jako důvod uvedl, že ji chce představit své druhé ženě Ruth a dětem. Ke svému překvapení povolení pro celou rodinu dostal.
„Využili jsme této příležitosti a zůstali na Západě. Od ledna 1968 jsem pak až do května 1990 působil jako redaktor českého vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa v Mnichově. Svým způsobem se tady uzavřel kruh otevřený v roce 1945 na Štiříně. Už od padesátých let, kdy musel před hrozbou jáchymovských dolů a vězení uprchnout z Československa, byl totiž spolupracovníkem této stanice Přemysl Pitter.“
V Německu měl příležitost svého zachránce lépe poznat: „Tady jsem s ním mohl mluvit mnohem intenzivněji než jako dítě na Štiříně.“
Pavel Kohn připravoval kulturní pořad Panorama, který se vysílal každý den v premiéře a ve třech reprízách kvůli rušení signálu Svobodné Evropy na území Československa. „Dnes už se ví, že rušení Svobodné Evropy stálo československý stát víc než samotné vysílání,“ připomněl Pavel Kohn.
Po sametové revoluci se setkal v Praze s lidmi, kteří se snažili obnovit památku Přemysla Pittra a sám o něm v roce 1995 vydal knížku Můj život nepatří mně.
Z emigrace se Pavel Kohn natrvalo nevrátil, až do své smrti v roce 2017 žil s manželkou Ruth v Německu, kde se ona stala známou malířkou. V uměleckých stopách pokračovaly i jejich děti, dcera je sochařkou a syn muzikantem.