Maud (Michal) Beerová roz. Steckelmacherová

* 1929  

  • „S mámou jsem se hádala o knížky. Jen si to představte, k dispozici bylo pouhých padesát kilo a žádné místo na knížku nebo dvě. Co se bralo s sebou: jídlo, protože se vědělo, že v Terezíně je hlad. Jenomže jídlo něco váží, takže to nebylo tak jednoduché. Přestože jsme jeli 2. července 1942, mně bylo tehdy třináct let, byla jsem navlečená jako cibule, abych toho víc přivezla s sebou. Co jsem měla na sobě, to nikdo nevážil.“

  • „Protože v Terezíně byly všelijaké nemoci, trvala po konci války ještě dlouho karanténa. Nepustili nás domů. S námi tam také byly holky - míšenky, například ve vedlejším pokoji na čtyřiadvacítce. Za těmito holkami hned po válce přijely jejich maminky. Představte si to, maminky spaly u nich, na kavalcích! Někdo přeci jenom uprchl, tak bylo na pokoji trochu místa. Árijské maminky si přijely pro svoje holky. To byl takový zajímavý zážitek. V Terezíně jsme zůstaly až do odjezdu do Štiřína, za což se přičinil pan Přemysl Pitter, který nám tam udělal takovou zotavovnu.“

  • „Zkrátka a dobře, oni tam došli a Hermann mi odtud (z nádraží) poslal lísteček, že už sedí ve vlaku, že mají dobré místo u okna, což znamená, že jeli normálním vlakem a ne dobytčákem. Oni se ti Němci snažili dělat dojem a do Treblinky se jezdilo občas osobním vlakem. A že doufá, že se opět shledáme. Léta jsem byla přesvědčená, že Hermann žije. Teprve po mnoha letech, v sedmdesátých letech, kdy jsem se stávala babičkou, jsem se dozvěděla, že ten transport jel do Treblinky a Treblinka znamenala z vlaku přímo do plynových komor. Dodnes je mi po Hermannovi smutno, ale to je život. Nezůstala jsem starou pannou, nezůstala jsem svobodnou, vdala jsem se, mám děti, mám vnoučata a mám moji sladkou malou pravnučku.“

  • „Jednou jsem byla do transportu z Terezína zařazena sama. Tenkrát mi už bylo čtrnáct. Dostala jsem předvolání, byla to samozřejmě katastrofa. Představte si, že já bych odjela a maminka zůstala, byla by úplně bez sebe! Přeci jenom jsme měli nějaké známosti v židovském vedení ghetta. Jakmile se máma dozvěděla, že mě předvolali, utíkala za těmito lidmi a prosila je, aby mě z transportu dostali. A oni mě opravdu ze seznamu smazali! Teprve tady, v Izraeli, jsem se relativně nedávno dozvěděla, že z Prostějova jsme my a rodina Grabsheidových byli v takzvané Edlsteinově listině. To byla listina obsahující seznam lidí, které neměli poslat z Terezína dál.“

  • „Léta jsem byla přesvědčená, že Hermann žije. Teprve po mnoha letech, v sedmdesátých letech, kdy jsem se stávala babičkou, jsem se dozvěděla, že ten transport jel do Treblinky a Treblinka znamenala z vlaku přímo do plynových komor. Dodnes je mi po Hermannovi smutno, ale to je život. Nezůstala jsem starou pannou, nezůstala jsem svobodnou, vdala jsem se, mám děti, mám vnoučata a mám svoji sladkou malou pravnučku.“

  • „Nesměli jsme jít na všelijaká náměstí. Dědeček a babička bydleli na (Pernštejnském) náměstí. Když jsem je chtěla jít navštívit, musela jsem jít zezadu do jiného sousedního domu, přelézt žebříkem zeď a tak jsem se dostala k babičce a dědečkovi. Protože jsem nesměla vkročit mojí židovskou nohou na Pernštejnské náměstí v Prostějově.“

  • „To je strašné. Než jsme se to dozvěděli. Víte jak dlouho jsme čekali, že se vrátí? Oni byli tak mazaní, že to všechno před námi skrývali. Vůbec jsme nevěděli, že nás mají v úmyslu všechny vyvraždit. (…) Jede se do Polska. V Polsku bude víc hladu, bude víc zima, v Polsku bude víc nemocí. O plynu, to jsme nevěděli. Jak může člověk vzít na sebe takovou věc, že vezme druhého člověka a zaplynuje ho. Ale my jsme pro ně asi nebyli lidé.“

  • „V první třídě jsem řekla paní učitelce, když se ptala, co budu dělat, až budu velká, že budu zahradnicí v Palestině. To jsem řekla, když mi bylo šest let, tak mne to rodiče naučili.“

  • „Já osobně jsem vděčná za všechno, co mám, za to dobré i špatné. Moje přítelkyně nemají nic. Byly ve dvanácti, třinácti letech udušené. To není krédo, to je fakt. To mi stále přichází víc a víc, jak mi posílají z Prostějova ty obrázky (předválečné fotografie, pozn. autora) a já jim říkám, kdo na nich je. Nikdo neví, kdo na nich je, jen já to vím.“

  • „Nevím, jestli mi to vůbec někdo uvěří, že byla v Terezíně taková morálka, jako nebyla nikde nikdy na světě. Když se nekrade, tak se nekrade. Když se nejí, tak se nejí. Člověk se umí zdržovat a člověk se umí opanovat, protože bez toho by to nemohlo asi existovat. A toho si ze všeho nejvíc vážím. Byla úžasná sebedisciplína. Já jsem sice v zahradě dostala něco, já jsem to nesla v ruce, měla jsem hlad, ale já jsem to přinesla mamince. Já jsem nikdy ani nekousla po cestě do toho. A měla jsem hlad.“

  • Celé nahrávky
  • 11

    Tel Aviv, Izrael, 09.12.2016

    (audio)
    délka: 02:09:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 12

    Tel Aviv, Izrael, 04.11.2012

    (audio)
    délka: 03:10:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 13

    Izrael, 19.11.2013

    (audio)
    délka: 01:05:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zvítězili jsme nad Hitlerem: máme vnoučata

poválečná fotografie
poválečná fotografie
zdroj: archiv Maud Beerové

Michal (Maud) Beerová se narodila jako Maud Steckelmacherová v roce 1929 v Prostějově v židovské česko-německé rodině. Oba rodiče byli přesvědčení sionisté, připravovali se na odjezd do Palestiny, ovšem válka jejich plány zhatila. Byla deportována spolu s většinou židovských obyvatel Prostějova do Terezína, odjela v červenci 1942 transportem AAm. Od listopadu 1942 žila v dívčím bloku L410 v Terezíně. V ghettu spolu s Maud válku přežila její matka a mladší sestra Karmela, otec a prarodiče zahynuli. Po válce pobývala Maud se sestrou krátce na zámku Štiřín pod dohledem Přemysla Pittera, v letech 1946-1949 se aktivně zapojila do sionistického hnutí mládeže jako vedoucí dětských oddílů. Od roku 1949 žije v Izraeli, přes dvacet let v mošavu v Galileji. V Izraeli se provdala za Šimona (Oskara) Beera původem z Brna, s nímž vychovala tři děti. V současnosti žije Maud Beerová v centru Tel Avivu.