Kreslířka původem z Olomouce zasvětila svůj život rychlé, impulzivní kresbě, ale i výchově nových výtvarných talentů. „Na dobrém realismu není nic špatného, ale člověk potřeboval vědět víc,“ říká.
„Kresbu mám nejraději proto, že mi umožňuje tvořit impulzivně. Netvořím racionálně, že bych si něco předem rozmyslela a naplánovala. Počkám si na impulz a pak jedu bez konečné představy obrazu,“ říká o své tvorbě Inge Kosková. Tak jako mnoho žen kreslířek i ona se ke svému médiu dostala z praktických důvodů, protože na náročnější výtvarné postupy jí nezbýval čas a energie: „V sedmdesátých letech jsem malovala, ale moje učitelská profese mi nedovolovala malovat každý den. Kresba pro mě byla praktičtější, rychlejší.“
„Mohla jsem kreslit během dojíždění do práce, na nádraží, po cestě vlakem.“
Jako dítě narozené za druhé světové války do národnostně smíšené rodiny v nejútlejších letech Inge Kosková prožila značně traumatické dětství. Její otec coby Rakušan, který si před válkou zvolil německé občanství, musel narukovat do wehrmachtu a na konci války s ní matka prchala s Červeným křížem do Německa, aby se nakonec po vysilujícím putování vrátily do Čech. Otec se už do Československa vrátit nemohl, a rodiče se na dálku rozvedli. Traumata z války se u ní i v době dospívání projevovala dýchacími obtížemi a úzkostnými pocity při zvuku sirén.
Po maturitě na gymnáziu roku 1957 začala studovat na pedagogické fakultě v Olomouci obor matematika – výtvarná výchova. Dějiny výtvarného umění, které jim na škole přednášeli, však končily devatenáctým stoletím: „Moc jsme se toho nedovídali, moderní díla zůstávala v depozitářích,“ vzpomíná Inge Kosková.
„Na dobrém realismu není nic špatného, ale člověk potřeboval vědět víc.“
Oči jí otevřely teprve přednášky teoretika Václava Zikmunda, který na fakultu nastoupil v době, kdy tam po absolutoriu působila jako asistentka. Později vyučovala na pedagogické škole v Přerově a v době normalizace pozorovala, že „u žáků zmizelo takové to chtění a nadšení, tvoření radostně, ochotně a z vnitřní potřeby.“
Její umělecký život se v té době odbýval zejména prostřednictvím neformálních setkání: „Scházeli jsme se například u Václava Stratila a Oldřicha Šembery. Každý jsme přinesli své práce, povídali jsme si, povzbuzovali jsme se navzájem, protože jsme nemohli vystavovat, nikde nás moc nechtěli.“
Její kresby z té doby zachycují prchající postavy nebo figury namačkané v malém prostoru. Později začala směřovat k abstrakci:
„Figura už mi nedávala takovou vnitřní svobodu, čáry se rozvolňovaly až do abstraktních krajin.“
„Pro její kresbu je příznačné neustálé směřování ke zjednodušení, k minimalistickému pojetí,“ říká o její tvorbě kurátor Ivo Binder. „Je to spíše výrazový prostředek meditačních úvah o životě a věcech, se kterými se v něm setkáváme.“