Inge Kosková

* 1940

  • „V roce 1968 byla možnost jet na zájezd do Itálie, který pořádala Kroměříž. Jely dva autobusy do Itálie. Měli tam časopis, v němž byl tank a lidi v rubáškách a nějací vojáci. Tehdy Italové obdivovali Dubčeka a říkali, že tohle nás čeká. My jsme tomu nevěřili a hrozně jsme se tomu smáli. Přijela jsem ze zájezdu v pondělí, a za den nebo dva přijely tanky. Lidi běhali, sundávali cedule, i v Olomouci. Já jsem se jednou zdržela u přátel a nechtěli mě pustit ven, protože byl zákaz vycházení. V tiskárnách měli natištěno, jak se budeme chovat, když tu budou Rusové.“

  • „To bylo právě hezké, že ten vnější tlak přiměl lidi stejných zájmů, jako byli výtvarníci, k tomu, že se scházeli. Třeba jsme se scházeli u Vaška Stratila, Oldřicha Šembery, donesli jsme, co děláme, nebo jsme u Vaška kreslili a povídali si a povzbuzovali se, protože jsme nemohli vystavovat, nikdo nás moc nechtěl. Takže se lidi stmelili. To potom, po devadesátém roce, už tak nebylo. Lidi se rozptýlili, ale možná jsme i zestárli. Někdo sám vystavoval v Německu, někdo jel do Maďarska, už nebyl ten vnější tlak se sejít. Dobré centrum bylo také to Divadlo hudby a pak byla místa setkávání tam, kde se dělaly ty výstavy.“

  • „Jen v šesté a sedmé třídě jsme měli výtvarnou výchovu v Jablunkově. To jsem dojížděla. Byl tam moc prima učitel Svačina, chodila jsem k němu chvilku do kroužku. Tehdy tam nebyla žádná základní umělecká škola ani nikdo. Jen někteří lidé říkali: ‚Dobře jste tu podobu vystihla‘, nebo něco takového. Ale odborné vedení jsem do těch čtrnácti let neměla. Jenom ve škole, když jsme kreslili. Na národní škole mě pak paní učitelka nechala, abych si kreslila, co chci, a nemusela jsem plnit úkoly, které zadala. Bavilo mě to.“

  • „V roce 1968 jsem ještě učila v Přerově. Nás se to dotklo v tom, že ředitel školy si vyžádal souhlas, že nás všechny podepíše. My jsme se nebránili, což asi nebylo dobře. Jinak bychom ale okamžitě přišli o místo. Byli jsme málo odvážní, protože někteří lidé to udělali. Nevím ale, jestli ve školství. Zapsal nás tedy, že nemáme námitky proti vstupu vojsk, nebo jak byla ta formulace. Pak jsem cítila u žáků, že po sedmdesátém roce najednou zmizelo u nich takové to chtění a dělat něco radostně, ochotně a zevnitř. Jako by bylo žákům všechno jedno. Ale mohl to být jenom pocit. Jako by neměli radost z práce. Někteří. Ne asi všichni. Pak se to ale zase nějak urovnalo. Byla jsem v Přerově do pětasedmdesátého roku.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šumperk, 09.02.2018

    (audio)
    délka: 01:38:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na počátku 70. let se z dětí vytratila motivace a radost

Inge, konec 70. let
Inge, konec 70. let
zdroj: archiv Pamětníka

Inge Kosková se narodila 31. ledna 1940 v Brně do národnostně smíšené rodiny. Její maminka Marie Horáková byla Češka a otec Johann Koska Rakušan, který před válkou přijal německé občanství. V roce 1942 narukoval do wehrmachtu a do Čech už se nevrátil. Před osvobozením v roce 1945 prožila tehdy pětiletá Inge se svou matkou a mladší sestrou strastiplnou cestu s Červeným křížem, který odvážel německé občany před postupující Rudou armádou do Německa. U Plzně je převzali sovětští vojáci a vezli je neznámo kam. Matce s dětmi se podařilo z transportu utéct a dostat se ke svým příbuzným. Po válce zůstal otec v Německu a po rozvodu se matka v roce 1949 znovu provdala. Inge Kosková se v roce 1954 dostala na Střední uměleckou průmyslovou školu v Brně, ale ze zdravotních důvodů ji musela opustit. Po absolvování střední jedenáctiletky v Jablunkově byla přijata na pedagogickou fakultu v Olomouci, obor matematika - výtvarná výchova. Zde pak působila jako asistentka na katedře výtvarné výchovy, v letech 1965-1975 učila v Přerově na pedagogické škole. Poté působila jako grafička v Moravských tiskařských závodech, učila také v Lidové škole umění a po revoluci vedla experimentální kresbu na pedagogické fakultě v Olomouci. Mimo zaměstnání se věnovala volné tvorbě, účastnila se neoficiálního kulturního dění a výstav a udržovala přátelství s umělci, kteří byli režimu nepohodlní. Její doménou je experimentální kresba.