Malíř, ilustrátor, performer, zpěvák a hudebník – všechny žánry ale mají jedno společné: nechávají tryskat radost Františka Skály z kreativity a ničím neohraničené hravosti. Seriál Umění v izolaci, 1. část. Jak se tvořilo umělcům v době cenzury?
„Jezdil jsem na tříkolce v parku kolem kostela Cyrila a Metoděje a sbíral jsem předměty,“ vzpomíná František Skála na své rané dětství v Karlíně. Tohle sběračství mu zůstalo po celý život, mnoho jeho uměleckých objektů totiž vzniklo z nalezených kusů dřeva, trosek vyhozených věcí, místo barev mnohdy používá pigmenty namíchané z různých druhů nalezené hlíny. Jedním z prvních „uměleckých objektů“, které takto vytvořil – i když v té době to tak jistě nezamýšlel – byly malé skládací samopaly, které si vyrobili s kamarádem a po vzoru filmových gangsterů je nosili ve futrálech od houslí. Vypravili se s nimi do banky a hráli si na přepadení, dokud je z banky nevyvedli...
Vystudoval řezbářství na žižkovské střední umělecké průmyslovce a pokračoval ve studiu animovaného filmu na UMPRUM. S kamarády Pavlem Lvem a Pavlem Prášilem zde založili happeningové uskupení BKS (Bude konec světa) s heslem Kamaradschoft ist gut. „Je to tajná organizace, jejímž programem je věčné přitakávání životu i smrti,“ komentuje František Skála. Ve studiu pokračoval na UMPRUM, v jehož čele v té době, krátce před vydáním Charty 77, stáli čerstvě normalizovaní umělci:
„Cítil jsem, že na škole lehce kolaboruju s režimem tím, že tam vůbec jsem.“
S manželkou Evou v té době denně uvažovali o emigraci. Nakonec našel útočiště ve světě hravosti a kreativity ať už ve vlastní tvorbě nebo jako člen Pražské pětky a nejrůznějších kapel. Ke světu dětské fantazie měla blízko i jeho profesionální tvorba, začal se profilovat jako ilustrátor dětských knih, které otevírají dveře pryč od šedivé reality. K těm nejznámějším patří třeba Nekonečný příběh Michaela Endeho nebo Bratři Lví srdce Astrid Lindgrenové. Svou poetiku spojující lásku k přírodě, fantazii a dobrodružství vtělil i do vlastního autorského komiksu Velké putování Vlase a Brady.
„Moje generace měla kliku, že zažila oba režimy. Díky komunistickému režimu mezi námi vznikaly pevnější vazby, v době, kdy jsme se začali umělecky profilovat, jsme chytli konec totality.“
František Skála se v té době začal věnovat také volnému umění, kde mohl svým dovednostem a představivosti dát ještě větší volnost: „Oprostil jsem se od různých školních klišé a vrátil jsem se k dětství, k nejsvobodnějšímu projevu. Ten byl vlastně velmi brutální, co se týče materiálů i nástrojů. Měl jsem u toho úplné záchvaty štěstí.“ Pracoval se dřevem, kovem, hlínou; sekyrou či kladivem. „Cítím, že to pramení ze mně, nevykoukávám to z nějakých zahraničních katalogů,“ dodává.
Autenticita je podle něj klíčem k úspěchu i podmínkou jakékoli umělecké tvorby: „Měl jsem štěstí v tom, že jsem nikdy nedělal to, co jsem nechtěl dělat, co bych dělal jenom pro peníze. Což doporučuju každému umělci.“
