Válku proklínám, říká veteránka bojů u Dukly Věra Suchopárová

/ /
Věra Suchopárová jako spojařka 1. československého armádního sboru v SSSR. Foto: Paměť národa
Věra Suchopárová jako spojařka 1. československého armádního sboru v SSSR. Foto: Paměť národa

Do roku 1989 se slavil 6. říjen jako Den Československé lidové armády. V tento den roku 1944 českoslovenští vojáci překročili hranice předválečného Československa a v Dukelském průsmyku zavlála československá vlajka.

Když jsem bral v 80. letech rozum, patřil Den Československé lidové armády k řadě povinných „svátků“, jehož obsah se pro nás žáky a studenty zredukoval na omšelé nástěnky ve třídách. Na nich se zpravidla skvěl nápis DEN ČSLA vyvedený typickými červenými písmeny a k tomu nějaká fotka tanku a pak snímek typického jehlanu – pomníku v jakési abstraktní Dukle. Pod tímto názvem si ovšem tehdy většina z nás spíše vybavila pražský fotbalový klub.

Dobový plakát ke Dni Československé lidové armády.
Dobový plakát ke Dni Československé lidové armády.

Po roce 1989 se logicky pozornost upřela k příběhům ze západní fronty, které byly po dobu minulých čtyřiceti let systematicky vymazávány z národní paměti. Když dokumentaristé Post Bellum začali od roku 2000 obcházet s diktafony válečné veterány, nerozlišovali mezi „západními“ a „východními“ a snažili se bez předsudků zachytit jejich životní příběhy.

V archivu Paměti národa tak dnes najdeme stovky publikovaných výpovědí válečných veteránů a veteránek, kteří bojovali na východní frontě, a stále přibývají nová svědectví několika málo posledních žijících pamětníků – příslušníků 1. československého armádního sboru, jemuž se ve zkratce říká Svobodova armáda. Takovým je příběh sedmadevadesátileté Věry Suchopárové, který natočil letos v létě dokumentarista Paměti národa Rostislav Šíma.

Úspěšní hospodáři na Volyni

„Válku proklínám, to je něco tak strašnýho, hloupýho a nesmyslnýho,“ řekla mu Věra Suchopárová hned v první minutě nahrávky. Jako řada jiných východních veteránů a veteránek pochází z Volyně, oblasti v dnešní západní Ukrajině, kterou od 19. století úspěšně kolonizovali emigranti z Čech. Věra přišla na svět do rodiny Skřivánkových 10. února roku 1923 v obci Český Straklov (ukrajinsky Strakliv) pár kilometrů jižně od města Dubno.

Sedmadevadesátiletá Věra Suchopárová v červenci 2020. Foto: Rostislav Šíma
Sedmadevadesátiletá Věra Suchopárová v červenci 2020. Foto: Rostislav Šíma

Území v meziválečných časech patřilo Polsku a volyňským Čechům se tehdy dařilo. Skřivánkovi měli 10 hektarů polí, dobytek a vedle toho pěstovali a sušili chmel, který prý svou kvalitou tehdy konkuroval vyhlášenému chmelu žateckému. Právě chmel se stal zdrojem prosperity, Skřivánkovi si tak mohli na počátku 30. let postavit pěkný nový dům.

Věra vzpomíná na každodenní dřinu na statku, zároveň ale dodává, že rodiče se v rámci možností snažili, aby se jí i sestře Naděždě dostalo dobrého vzdělání. Nastoupila do nově zřízeného gymnázia v nedalekém Dubně. Ve vsi žili vedle Čechů Ukrajinci a Poláci, v Dubně pak sídlila početná židovská komunita. Relativně klidný život na Volyni vzal za své 17. září 1939, kdy východní část tehdejšího Polska včetně Volyně obsadila v intencích paktu Molotov-Ribbentrop sovětská armáda a začala ve vsi zavádět „sovětské“ pořádky včetně nucené kolektivizace. Týkala se i rodiny Skřivánkových.

„Když nám odvedli kravky, maminka snad týden plakala. Vzali nám všechen dobytek a nic nenechali,“ vypráví Věra Suchopárová a dodává, jak matka těžce nesla, že jí v nově zřízeném družstvu nenechali pracovat s dobytkem, ale musela vykonávat těžké polní práce. Přitom dodává, že tehdejší uspořádání mělo i své výhody – matka si odsloužila svých osm hodin v kolchoze a pak měla volno, což dříve prý nepřipadalo v úvahu. Celkem v dobrém pak vzpomíná i na rodiny sovětských důstojníků, kteří se ubytovali v jejich prostorném domě.

Za války se vraždilo a kradlo

Když v červnu roku 1941 přišel nečekaný a bleskový německý útok na Sovětský svaz, zmínění důstojníci podle slov Věry Suchopárové „vyplašení jako králíci vyskakovali z postelí. Nedopnutý a nedovlečený běželi k jednotce do Dubna. To bylo naposledy, co jsme ty důstojníky viděli,“ vzpomíná a dodává, že po jednom z oněch důstojníků – politrukovi, zbyla v domě v prázdném pokoji „spousta Leninů, Martxů a Engelsů“ – dobových propagačních publikací.

Dům Skřivánkových v České Straklově. Foto: Paměť národa
Dům Skřivánkových v České Straklově. Foto: Paměť národa

Němci svůj útok směřovali na rozestavěné letiště vzdálené asi dva kilometry od domu Skřivánkových. Ve vzpomínkách Věry Suchopárové se němečtí okupanti alespoň zpočátku jevili jako slušní a kultivovaní lidé, to ale brzy vzalo za své. Vzpomíná, jak naproti přes ulici v zahradě zastřelili představitele místního kolchozu.

Místo školy, kterou nacisté zavřeli, musela pracovat v Dubně ve velké potravinářské továrně, kde měla na starost výrobu marmelády. „Dělala se z dýní a dávaly se do ní přísady z malin či jiného ovoce, aby měla nějakou chuť. V desetilitrových plechovkách se to posílalo na frontu.“

Skřivánkovým vrátili zabavený dobytek a koně, ale jinak „to už nebyl normální život, kradlo se, vraždilo se.“ V kraji se rozpoutala spirála násilí. Němci v ruinách letiště hromadně vraždili Židy z Dubna a okolí, Ukrajinci, z nichž někteří viděli v příchodu Němců naději na osvobození od nenáviděného bolševického režimu, si začali vyřizovat účty s Poláky.

Věra vzpomíná na polskou rodinu Wozniaků, které ukrajinské bojůvky brutálně vyvraždily.„Vtrhli tam v noci z ničeho nic a tu pani začali týrat. Dopadlo to tak, že jí uřezali prsa a rozčtvrtili. Jejího manžela a syna také zavraždili a druhému synovi se povedlo utéct. Ten se ale zase dostal k partě Poláků, a tak se to tam mezi sebou neustále mlelo.“

V armádě je práce i pro ženy

Na jaře roku 1944 postupující Rudá armáda Volyň od nacistů osvobodila. Velký dům Skřivánkových se opět stal místem, kde se ubytovali důstojníci, krátce u nich pobýval prý i maršál Koněv. „U nás se zastavil každý,“ říká s tím, že se její matka snažila pohostit každého. Sovětští důstojníci prý tehdy dostali kávu se smetanou.

Sokolky v Českém Straklově v roce 1937 – důkaz, že volynští Češi udržovali spolkový život i navzdory odloučení od své země. Věra Suchopárová druhá zleva. Foto: Paměť národa
Sokolky v Českém Straklově v roce 1937 – důkaz, že volynští Češi udržovali spolkový život i navzdory odloučení od své země. Věra Suchopárová druhá zleva. Foto: Paměť národa

Vzápětí přišli mezi Čechy do Straklova agitátoři 1. československého armádního sboru. Poručík Messner dorazil se svou dcerou ve vojenském stejnokroji a vysvětloval, že i pro ženy je v armádě hodně práce, že mohou být zdravotnicemi nebo spojařkami. „Tatínek neměl syny, tak jsme musely jít my, děvčata,“ vypráví Věra.

Dnes už si těžko dovedeme představit, jak silnou měli tehdejší čeští obyvatelé Volyně touhu nechat se odvést do armády a podílet se na osvobozování Československa, země předků, kterou většina z nich nikdy předtím nenavštívila. Věra se dokonce přela se sestrou Naděždou, která chtěla odejít bojovat se svým manželem. Měla osmiměsíční dítě a přemlouvala svou sestru, by se o něj postarala, ale Věra jí to rozmluvila a narukovala sama.

Hned zkraje července odváželo vojenské nákladní auto ženy ze Straklova a blízkého okolí směrem k jižním hranicím s Rumunskem. Na místě, kde měl probíhat výcvik, už stály stany připravené pro nováčky, kteří do armády vstoupili o pár měsíců dříve. Tady Věra navázala pevné pouto s Jiřinou Křivkovou ze Straklova a Slávkou Fickovou a Helenou Bártovou ze Sedmidub. Vypráví, jak pro přežití v těžkých bojích záleželo na přátelství, „pokud jste si našli někoho, s kým jste mohli sdílet radost nebo strach.“

Mladé ženy se naučily používat morseovku, obsluhovat telefonní přístroj a radiovou stanici RBM, kódovat a vysílat radiogramy nebo určovat polohu v terénu. Během výcviku ale Věra také poznala, jak může bolet úder do ramene pažbou vlastní pušky při zpětném rázu po výstřelu.

Jak uvádí historik Jaroslav Vaculík ve svých Dějinách volyňských Čechů: „Po boku mužů hrdinsky bojovaly i volyňské ženy. Nebyly jen pro ozdobu či reprezentaci. Plnily své vojenské povinnosti bez jakýchkoliv úlev, stejně jako muži. Plně nahradily muže na telefonních ústřednách, u radiostanic, ve vojenských nemocnicích a kancelářích. Uvolnily tím stovky mužů pro aktivní boj se zbraní v ruce.“

Křest krví na Dukle

Věřin výcvik netrval dlouho. Na konci srpna vypuklo na Slovensku povstání a rozhodlo se, že se mu československý armádní sbor vydá na pomoc. Cesta vedla z polského území Dukelským průsmykem. Vojáci dosud zvyklí na boj v širokých východoevropských rovinách poprvé narazili na horskou hradbu. Karpatsko-dukelská operace se připravovala narychlo a na sovětské a československé vojáky čekaly v kopcích německé jednotky.

Věra Suchopárová vzpomíná, jak po pár týdnech vojenské přípravy na vlastní kůži poprvé zažila ostré boje. „8. září začala dělostřelecká příprava. To bylo něco strašnýho. To bylo jako když se bortí svět a zeměkoule se rozpadá. Hluk, výbuchy, všechno se třáslo…“

Věra Suchopárová v uniformě. Foto: Paměť národa
Věra Suchopárová v uniformě. Foto: Paměť národa

Věra a další spojařky měly za úkol připravit stanoviště velitele. V mlhavém ránu se vojáci blížili na studebakerech za nesnadného udržování rádiového spojení k osadě Machnówka. Zastavili na dvorku jednoho domu a začali stěhovat. „Když jsem s telefonním přístrojem v ruce stála u okna, padla poblíž rána, a jak jsem se úlekem skrčila k zemi, vysypalo se na mě sklo z okna.“

Venku zůstal raněný kůň. „Krásnej hnědák. Celá zadní půlka těla mu visela dolů. A z toho krvácel. Jak jsem viděla toho koně, tak se zdálo, že brečí. Díval se tak smutně dozadu na to svoje tělo a já jsem cítila, jako by vyčítal: co mu to ty lidi udělali? A proč?“ vypráví s lítostí v hlase Věra Suchopárová a znovu opakuje: „Já nechápu, jak může někdo chtít válčit.“

Vzpomíná na německý útok, který zasáhl vojáky, když fasovali oběd v kuchyni. „Odtud převážely mrtvoly a zranění. Vezly je koňské povozy. Viděla jsem muže s vyhřeznutými vnitřnostmi, který prosil o něco k pití nebo ať mu dají poslední kulku, že to už nemůže vydržet.“ 

Následovaly nejkrvavější boje o kótu 534, opakovaně dobývanou a znovu ztracenou. „Vzpomínám, když jsem po třech dnech bojů držela službu u telefonu na štábu u nadporučíka Steina, který řídil podpůrnou palbu na kótě, a já jsem mu předávala hlášení z pozorovatelny. Když už se situace na kótě měnila toho dne asi počtvrté, nadporučík Stein velel: ‚Zastavte palbu! Už se zase vracíme!‘ Jeho hlas zněl zoufale.“

Za cenu obrovských materiálních ale především lidských ztrát pokračovalo dobývání průsmyku v následujících dnech, až přišel 6. říjen – okamžik, kdy vojáci poprvé překročili hranice předválečného Československa a v Dukelském průsmyku zavlála československá vlajka. Radost a úleva po měsíci vyčerpávajících bojů se mísily s nekončícími otřesnými zážitky.

„Přibližně 100 metrů od československé státní hranice visely na stromě cáry vojenského svršku. Dozvěděli jsme se, že patřily generálu Jaroslavu Vedrálu Sázavskému. Štábní vozidlo, ve kterém jel, najelo v těchto místech na německou minu a celá posádka vyletěla do vzduchu.“

Jako spojařky jsme se osvědčily

Těžké boje pokračovaly dál i na slovenském území. Věra Suchopárová byla pověřena úkolem, aby štábnímu kapitánovi Radovi písemně vedla záznamy s denním hlášením. Kapitán i další důstojníci měli pokyn nezapojovat ženy v uniformách do přímých střetů. Pamětnice s obdivem vzpomíná na dívky z Podkarpatské Rusi, které absolvovaly celou anabázi se Svobodovou armádou a prošly boji u Sokolova – Justinu Babičovou, Annu Peregiňovou, Annu Kovtunovou a Hafii Hlebovou – telefonistky, které měly na starost také obsluhu telefonní ústředny na velitelství dělostřelectva.

Spojařky Věra Skřivánková (provdaná Suchopárová) ze Straklova, Slávka Ficková (Altmannová), Helena Bártová (Kvašovská) ze Semidub na Volyni. Foto: Paměť národa
Spojařky Věra Skřivánková (provdaná Suchopárová) ze Straklova, Slávka Ficková (Altmannová), Helena Bártová (Kvašovská) ze Semidub na Volyni. Foto: Paměť národa

Štábní kapitán Rada jim říkal „Anduly“ a obětavých a spolehlivých telefonistek si velmi vážil, neexistoval prý problém, který by nedokázaly vyřešit – přerušení telefonních linek, odstranění poruchy na linkách, rychlá instalace telefonní ústředny – se vším si dokázaly poradit.

Věra v nadsázce říká, že byla zvyklá spát na frontě s „pistolí místo polštáře“. Nepamatuje si ale, že by sama zasáhla do přímého boje, nebo že by na někoho vystřelila. Z takové možnosti měla strach a vybavuje si v té souvislosti třeba okamžik, kdy na Štědrý den roku 1944 na slovenském území držela hlídku a z dálky z nepřátelského území slyšela zpívat známou vánoční koledu. „Na rameni jsem měla pušku a mým jediným přáním bylo, abych ji nemusela sundat.“

Po anabázi Slovenskem vstoupila Věra na české území u Vsetína. Tam jí také 5. května zastihla zvěst o pražském povstání, slyšela rozhlasové volání o pomoc. Než se armáda přesunula do Prahy, přišel definitivní konec války. Věra se  v hlavním městě zúčastnila slavnostní přehlídky vojáků a defilé před prezidentem Benešem na Staroměstském náměstí. Poté, co během válečných let zažila na Volyni, se vracet nechtěla.

Bydlela nějaký čas u otcovy setry, která žila v Čechách a v Praze měla trafiku. Krátce pracovala na ministerstvu zemědělství a pak se spolu se švagrem, též příslušníkem 1. československého armádního sboru, který během bojů přišel o nohu, snažili zajistit pro rodinu nové obydlí. Tak jako jiní veteráni měli možnost přednostního výběru usedlosti po německých obyvatelích, kteří mířili do odsunu. Říká, že „přišli pozdě, vše už bylo vybrané.“

Nakonec se usídlila v Prackovicích nad Labem v severních Čechách, v místech, kde labský tok proráží hradbu Českého středohoří. Zpočátku tam bydlela sama, armáda jí přivedla dva vojáky – brance, aby jí pomáhali. Nějaký čas statek sdílela s původními německými obyvateli. V roce 1947 přicestovali v rámci repatriace do Československa i Věřini rodiče.

V Prackovicích ale Skřivánkovi dlouho nevydrželi – z Volyně byli zvyklí na rovná úrodná pole a tady museli obhospodařovat kamenité stráně. Maminka se navíc rozstonala a trvala na tom, že mají vrátit přednostně přidělenou usedlost prackovickému národními výboru. Za naspořené peníze nakonec koupili starší městský domek v Roudnici nad Labem. Tam žije Věra Suchopárová dodnes a právě tam poskytla reportérům Paměti národa své vzpomínky na válečná léta.

Vzpomínky Věry Suchopárové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.