Věra Suchopárová

* 1923  

  • „Přijeli jsme k Machnówce a začala dělostřelecká příprava. A to bylo něco strašného. To byl první šok, který jsme zažila. To je jako když se bortí svět, jako když se zeměkoule rozpadá. To byly strašný otřesy, hluk, výbuchy. Všechno se třáslo.“

  • „A pak se odtamtud odvážely mrtvoly a ranění. Vozili je taky koňským spřežením, tak k jednomu jsem došla a koukám, že jeden tam leží a naříká. A já myslela, že mu budu moct pomoct, tak jsem šla blíž a on měl roztržený tělo a vyhřeznutý vnitřnosti, vedle ležely a žil. A prosil, abychom mu dali napít nebo dali poslední kulku, že už to nemůže vydržet. Trpěl, strašně trpěl.“

  • „První oběť jsem viděla koně, jak jsme nosili věci do chalupy, co mělo být ‚SV‘ – stanoviště velitele. Padla tam někde blízko bomba, protože se vysypalo okno a já se schovala dolů a sklo na mě padalo. Když už to utichlo, tak jsem koukala ven a tam stál nádherný kůň, hnědák. Celá půlku té zadní části mu visela dolů a z toho krvácel, a jak jsem viděla toho koně, tak se mi zdálo, že brečí a on se díval tak smutně. Díval se dozadu na to své tělo a já jsem cítila, jako kdyby vyčítal, co mu to ty lidi udělali, proč? Proč mu to udělali lidi?“

  • „V té době, když tam byli Němci, přišla taková mladá dívka. Hledala práci, že její rodiče odešli, a že se potřebuje najíst a přišla na práci. Tak maminka ji zaměstnala na zahradě, tam jsme měli pořád práce plno. Vzpomínám si, jak byla vyhladovělá, když uviděla nějaké červené rajčátko, tak ho hned utrhla a snědla, jak byla vyprahlá po jídle. Ten den, když tam přišli potom Němci do Straklova, tak se najednou ztratila. Pracovala u nás několik týdnů a mohla se pořádně najíst a vyspat. Jak přišla německá jednotka, tak se nám dívka ztratila a maminka říkala: ‚Tak já nevím proč utekla?! Vždyť tady měla všechno.‘ A ona utekla, protože se dozvěděli, že tam budou Němci a budou je likvidovat. Tak utekla do Dubna a já jsem v té době šla k zubaři do Dubna. Šla jsem a teď na chodníku před jednou trafikou ležela nějaká žena a měla roztažené ruce a hlavu dolů. Mě to tak šokovalo, že jsem se chtěla vrátit domů. Nechtěla jsem už ani k zubaři dojít. Tak jsem to obcházela a dívala se. A byla to ta, co byla u nás. Utekla před Němci a tam ji asi dohonili. Prostě ji zastřelili.“

  • „Nejdřív šli na řadu vedoucí kolchozu – předseda, tajemník. Tři tam byli pozvaní k těm Němcům a hned je odsoudili na likvidaci, aniž by je soudili, aniž by věděli, co provedli. Takže můj tatínek, chudák, byl donucen, aby je šel, protože je stříleli naproti přes ulici v cizí zahradě, tam je stříleli a tatínka donutili, aby tam šel pomoct je zakopat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Není uvedeno, 29.04.2010

    (audio)
    délka: 01:32:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Roudnice nad Labem, 16.07.2020

    (audio)
    délka: 01:49:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Válku nepřestanu proklínat

Věra Suchopárová, Skřivánková (1923), spojařka 1. brigády
Věra Suchopárová, Skřivánková (1923), spojařka 1. brigády
zdroj: archiv pamětníka

Věra Suchopárová, za svobodna Skřivánková, se narodila 10. února 1923 v Českém Straklově na Volyni v tehdejším Polsku (dnes Ukrajina). Její rodina vlastnila hospodářství s deseti hektary zemědělské půdy. Studium na obchodním gymnáziu v Dubně přerušila válka a německá okupace. Po obsazení území Sovětským vojskem se do domu Skřivánkových nastěhovalo několik sovětských důstojníků se svými rodinami. Jejich hospodářství prošlo kolektivizací a do kolchozu museli odevzdat veškerý svůj dobytek. Po invazi německých vojsk na území SSSR se pamětnice stala svědkyní násilností páchaných na polských i židovských občanech. Na začátku července 1944 vstoupila do 1. čs. armádního sboru a výcvik absolvovala u jižních hranic s Rumunskem. Po vypuknutí Slovenského národního povstání byla spolu s dalšími odvezena na frontu, jako spojařka přidělena k 1. dělostřeleckému pluku a následně se účastnila Karpatsko-dukelské operace. Podílela se na osvobozování Československa a konec války ji zastihl v Říčanech u Prahy. Po válce žila v zabraném hospodářství v Prackovicích nad Labem, odkud se v roce 1949 spolu s rodiči Skřivánkovými přestěhovali do Roudnice nad Labem, kde žije dodnes (2020).