Bohuslav Vokoun se v osmi letech dostal do sirotčince Viléma Hartwiga v Horní Čermné na Pardubicku. Díky bohulibému zařízení se jeho smutek rozplynul. V roce 1939 se sem ale nastěhovali němečtí vojáci, vychovatelka pak děti odvedla do zařízení v protektorátu.
Bohuslav se narodil 17. září 1928 v pražské porodnici u Apolináře. Po svatbě rodičů, kteří se údajně kvůli svému nízkému věku brali až v roce 1930, žili všichni ve skromném domku na samotě nedaleko Bolehoště na úpatí Orlických hor. Pro Bohuslava bylo jeho rané dětství dobou osamocení, byl bez kamarádů a bez hraček. „Asi jsem dost času prospal. Rodiče byli stále v práci, otec vozil písek a maminka myslím někde sloužila. Vůbec jsem ale nevnímal, že jsem sám…“ V paměti si uchoval několik hezkých vzpomínek na maminku: „Jídla nebylo nikdy dost, ale jednou maminka nakrájela brambory na plátky a ty upekla. Byly hrozně dobré. Já jsem jeden plátek vzal a dal ho mamince. Viděl jsem, jak ji to potěšilo.“
Když bylo Bohuslavovi pět let, maminka znovu otěhotněla. Při práci na žních si ale ublížila a po zásahu porodní asistentky, která jí zanesla do těla infekci, byla Marie Vokounová odvezena do nemocnice v Rychnově nad Kněžnou. Tam 13. prosince 1933 zemřela. Bohuslav si příliš neuvědomoval, že maminka zemřela. Byl na samotu zvyklý a nikdo mu o její smrti neřekl. Půl roku poté tragicky zemřel i tatínek František, když se v pískovně po dešti sesul svah a zavalil ho. Přestože to byla událost, o které v Bolehošti mluvil každý, malý Bohuslav nevěděl opět nic.
Pětiletého sirotka si k sobě vzal maminčin bratr František Vanický, který byl starostou obce Velká Ledská. Ten se choval k malému synovci hezky, teta ho ale nikdy nepřijala, nechávala ho třeba spát v prohlubni chlebové pece nebo ve stáji u krav. Chlapec byl velmi bázlivý, vždyť do smrti rodičů žil na samotě, kde s nikým jiným nemluvil. Ale u Vanických musel nastoupit do školy, zážitky měl už z první třídy.
„Bylo to hrozné. Ze začátku jsem učiteli ani nedokázal odpovědět na otázku. Učil jsem se mluvit až ve škole. A stejně jsem z počtů i náboženství propadl.“
To asi vposledku rozhodlo o dalším Bohuslavově osudu. Teta přesvědčila strýce, aby problémového synovce odvezl do sirotčince v Horní Čermné.
Sirotčinec Viléma Hartwiga
Zakladatel domova zde žil se svojí ženou, jejich vlastními dětmi a několika desítkami sirotků. Ti Hartwigovým říkali „mamičko“ a „tatíčku“. Děti byly vedené k slušnému chování, čistotě a domácím pracem. V jiných sirotčincích bylo tou dobou běžné, že děti svojí prací přispívaly na provoz, v Hartwigově sirotčinci ale musely především chodit do školy, jen v zimních měsících draly po večerech peří. Finance na provoz Hartwig sháněl mezi členy Jednoty bratrské, kteří byli v zahraničí, a přispívat musely i obce, v nichž se sirotkové narodili.
K domovu patřily také pozemky a Hartwig je rozdělil na drobná políčka, která přidělil jednotlivým chlapcům, aby i nemajetní sirotci zažili pocit vlastnictví a odpovědnosti. Po ukončení školy jim Hartwig našel řemeslo, kterému se vyučili, a pak odcházeli žít vlastní život. Do Čermné k „tatíčkovi a mamičce“ se ale mnozí vraceli a dál přispívali na provoz sirotčince.
Hartwigův model byl natolik úspěšný, že Jednota bratrská po jeho vzoru založila další dva sirotčince – v Potštejně a v Dubé. Na přelomu století se do sirotčince v Čermné přijel podívat i budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
Vilém Hartwig zemřel v roce 1904, po jeho smrti sirotčinec ale neskončil. Správu převzali manželé Kostomlatští, kteří ho provozovali do roku 1938, a po válce ho až do roku 1950 vedla jejich dcera.
Byli jsme jedna velká rodina
Bohuslav Vokoun se do sirotčince dostal pravděpodobně během roku 1936. „Chodili jsme na výlety do lesa, který patřil k ústavu, na zahradě jsme pěstovali zeleninu i květiny. Po škole jsme byli na čerstvém vzduchu, hráli si na pašeráky a policisty, sbírali šišky na topení… Měl jsem tam kamarády, drželi jsme při sobě. Byli jsme rodina. Poprvé jsem cítil, že někam patřím, že mám kamarády a že jsou na tom stejně jako já. Pomáhali jsme si.“ Pak ale přišel rok 1938.
Už od jara žil sirotčinec v nejistotě, co s dětmi bude. Po mnichovské dohodě v září roku 1938 nová hranice odtržených Sudet rozdělila vesnici Čermnou na dvě části. A Horní Čermná se spolu se sirotčincem ocitla v Německu. „Na začátku října do vsi přijelo auto s tlampačem, který oznamoval, že obec se stala součástí Velkoněmecké říše. Čeští učitelé odešli, a hned druhý den jsme měli učitele německé.“
Výuka začala životopisem Adolfa Hitlera a německou hymnou, mluvili na nás jen německy. Později se v sirotčinci ubytovali němečtí piloti. Brali nás na klín, zkoušeli, jak umíme mluvit, a smáli se na nás. Asi si mysleli, že jsme sudetští Němci.“
Sirotčinec začal mít problémy s financováním, a tak se poslední vychovatelka, slečna Peřinová, snažila děti přestěhovat buď do jejich domovských obcí, nebo do jiných zařízení v protektorátu. Potají z Horní Čermné dovedla všechny děti přes protektorátní hranici do Verměřovic, mezi nimi byl i Bohuslav Vokoun, kterého přijali v katolickém sirotčinci v Žamberku. „To byla obrovská změna,“ konstatoval pamětník, „tam jsme byli pod neustálým dozorem.“
V Žamberku u řádových sester
Sirotčinec v Žamberku spravovaly řádové sestry a v ústavu vládl přísný režim. Žilo v něm asi čtyřicet svěřenců a vedle chlapců tam byly i dívky. Bohuslav Vokoun na dobu strávenou v Žamberku nevzpomínal příliš rád: „Kontrolovaly příchod ze školy a jestli se učíme, boty se musely řadit vedle sebe podél stěny v chodbě, musely být čisté a tkaničky mít dovnitř. Každý měl jinou povinnost – úklid chodby, schodů, pokojů, WC, kontrolu bot. Byli jsme pořád pod dozorem.“ Německou okupaci zbytku protektorátu zažil už v Žamberku: „Měli jsme z oken výhled pod zámek, kudy vedla silnice nahoru k náměstí. Když začala válka, jela po této silnici německá vozidla s vojáky. To pro nás byl šok. Mysleli jsme si, že jsme zase v Německu!“
V žamberském sirotčinci byl do roku 1942, kdy řádové sestry rozhodly, že Bohuslav bude pekařem. Nechtěl, studoval by raději jazyky, ale neměl nikoho, kdo by ho podpořil.
Sirotčinec po 150 letech skončil
Bohuslav Vokoun se touhy po vzdělání nevzdal, vystudoval pardubickou průmyslovou školu a poté VŠCHT v Praze, kde promoval v roce 1960. Oženil se, měl dva syny a mnoho let strávil ve Výzkumném ústavu potravinářské a chemické technologie. Šedesát let prožil v Praze, ale ke konci života se vrátil do rodného kraje. Zemřel v létě 2020 v Záchlumí u Žamberka.
V této době skončil po 150 letech i dětský domov v Horní Čermné, který hned po válce Jednota bratrská obnovila a v roce 1953 ho předala státu. Prošly jím stovky dětí s podobnými osudy, jako byl příběh Bohuslava Vokouna. Na počátku léta 2020 se děti z budovy někdejšího Hartwigova sirotčince přestěhovaly spolu s vychovateli do běžných bytů, které ústavní péči už ničím nepřipomínají.
A co by si o konci svého sirotčince asi myslel jeho zakladatel a osvícený pedagog Vilém Hartwig? Snad by se radoval, že se společnost dokáže postarat o děti, kterým osud na počátku jejich života příliš nepřál.
