Josef Picek, klavírista za časů normalizace

/ /
Josef Picek
Josef Picek v představení Blázen ze Saint Clement’s - Východočeské divadlo Pardubice 2019.
zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

„Je mi líto, že se z totalitní doby dělá jen takový monolit bahna. Normalizace byla velmi komplikovaná, ale i tenkrát se daly prosadit věcí, které měly hodnotu.“

Josef Picek – klavírista, sbormistr, korepetitor, učitel na konzervatoři a skladatel scénické hudby – ví, o čem hovoří. Sám patřil do skupiny „politických průšvihářů“, kteří začali učit na nově vzniklé konzervatoři v Pardubicích v roce 1978. Působil zde třeba třeba Otakar Tvrdý, vedoucí dechového oddělení, který musel odejít z České filharmonie i z Pražské konzervatoře pro nesouhlas s okupací v roce 1968. Ivan Štraus, vedoucí smyčcového oddělení, se zase rozvedl se ženou, kterou si vzal v Sovětském svazu, a ani to se komunistům nelíbilo. A dalším do party byl známý hudební skladatel Miroslav Raichl, který byl po srpnu 1968 v době normalizace prakticky umělecky zlikvidován.

Josef Picek během klavírního recitálu v roce 2017. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka
Josef Picek během klavírního recitálu v roce 2017. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

Ředitelem nově vzniklé konzervatoře jmenovali varhaníka Václava Rabase. Působil jako politická garance, přestože byl jako nestraník poslancem Federálního shromáždění. „Václav byl složitá osobnost. Pro hudební život v Pardubicích udělal mnoho a postavil se za lidi, kteří by neměli šanci se umělecky v té době uplatnit,“ dodává Josef Picek a pokračuje: „To nebylo jen v hudbě. Četl jsem třeba v novinách, že Jaroslav Seifert nesměl vůbec publikovat. To není pravda. Byla otázka příslušného redaktora, který měl tu odvahu a sílu to prosadit. Někdy se to podařilo, někdy ne.“

Sovětský voják hrál Dvořáka

Josef Picek se narodil na Štědrý den, 24. prosince 1938 v Podlažicích u Chrasti na Chrudimsku. Rodina žila v malém bytě bez vody a elektřiny u hlavní silnice. Okupace zbytku Československa a druhá světová válka byly na spadnutí. V Podlažicích se neválčilo, ale vojska procházela obcí podle toho, jestli postupovala nebo ustupovala. V jejich domě tak bydleli na půdě nejdříve Němci, pak Vlasovci, nakonec Sověti. „Několik ruských důstojníků bylo i v našem obývacím pokoji a ten jeden chlap velice hezky hrál na klavír. Dokonce se říkalo, že hrál Dvořáka“, vzpomíná Josef Picek. On sám k hudbě tíhnul už od dětství. V Chrasti byl klášter a jedna z jeptišek, sestra Cecílie, ho vyučovala na klavír.

Josef Picek vystudoval chemickou průmyslovku v Pardubicích, ale zároveň jezdil na soukromé hodiny k vynikajícímu klavíristovi profesoru Františku Rauchovi. Po maturitě vystudoval Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity, obor čeština-hudební výchova. Byl osvobozen od studia klavíru, protože předčasně splnil požadavky na absolventa.

Nasazení během okupace 1968

Rok 1968 prožil jako hudební redaktor a režisér v Československém rozhlase v Hradci Králové „Čtrnáct dní jsem nepřišel domů. Pořád jsme pracovali a spali jsme na zemi v nahrávacím studiu. Jezdili jsme také po městě nahrávat rozhovory s lidmi. Byli jsme tak nejdéle vysílajícím rozhlasovým studiem,“ vzpomíná na tuto dobu Josef Picek. V době nastupující normalizace musel z rozhlasu odejít. Ani působení v tehdejším Divadle Vítězného února v Hradci Králové nemělo dlouhého trvání. Nastoupil jako učitel Novém Městě nad Metují na hudební škole. „Už jsem tam přijel na domluvu s rodiči. Náhle se však objevil vedoucí odboru školství z Náchoda a oznámil mi, že má na mě jisté informace, nesmí říct odkud, a moje přijetí se ruší,“ vzpomíná Josef Picek a dodává:

„Pak jsem měl větší štěstí v Jičíně, kde byl statečný vedoucí odboru školství, který prohlásil, ať mu vlezou na záda, že mě bere. A jestliže jsem si v šedesátých letech neuvědomoval nějaká politická omezení, tak od roku 1970 jsem si to uvědomoval velice drsně.“

 

U přehrávek vadily i verše Kainara, předsedy svazu spisovatelů

Josef Picek se přihlásil ke studiu na Konzervatoř do Prahy, aby měl vzdělání pro výuku klavíru. Byl hned přijat do čtvrtého ročníku. V pátém ročníku vyhrál první soutěžní přehlídku československých konzervatoři v oboru klavír. „Zajímavé bylo, že krátce po této soutěži mně z příkazu vedoucího na krajském výboru zakázali veřejně koncertovat. Vyžádal jsem si u toho vedoucího audienci a přinesl jsem mu recenze, které jsem měl z té soutěže. A on mi poněkud koktavě oznámil, že se to zatím ruší,“ dodává Josef Picek.

Veřejně koncertovat se tehdy dalo pouze přes agenturu a tam se prováděly přehrávky, kde se kromě samotného výkonu sledovala řada dalších věcí a „souvislostí“. Pokud se navíc vytvořil komponovaný pořad, tak se musela udělat přehrávka přímo na ten pořad. „Nezapomenu, jak jsme dělali s Radkem Bartoníkem, tehdy hercem divadla v Hradci Králové, pořad z básní Josefa Kainara. Poezie to je drsná. Komisi se to nelíbilo. Přitom Kainar byl tenkrát předsedou Svazu spisovatelů, a tak to nakonec povolili,“ dodává Josef Picek.

Vzpomínky Josefa Picka zaznamenali spolupracovníci pobočky Paměť národa Východní Čechy. Tento článek vznikl díky podpoře Pardubického kraje. Děkujeme

V roce 1978 pak nastoupil i přes své „politické škraloupy“ jako učitel hudební nauky a později i sólového klavíru na právě vzniklou konzervatoř v Pardubicích. Byl přijat ke studiu na Akademii múzických umění do třídy profesora Zdeňka Jílka a za čtyři roky ji úspěšně dokončil.  

Máš pravdu, soudruhu, zpívejte!

Josef Picek působil také jako sbormistr pěveckých souborů Vokální harmonie a Harmonia Nova. S těmi se mu občas podařilo vycestovat do zahraničí, a to i na západ. Jeden zájezd do Itálie má hluboko v paměti. Vždycky tehdy jezdil na zájezdy nějaký politický dohled. Říkalo se mu „paví očko“‘. Tenkrát jel se souborem ideologický tajemník okresního výboru strany a s ním ještě ředitel kulturního domu v Hradci Králové. Vokální harmonie tam měla vystoupení v deset hodin dopoledne na břehu jezera Lago di Como. Když tam přijeli, dozvěděli se, že se jedná o zpívání při mši a pak ještě asi o půlhodinový koncert po mši. Ideolog vzrušeně prohlásil: „Co jako, soudruhu, co budeme dělat?“ Josef Picek mu odpověděl: „To je těžká situace, protože já jsem tady v Itálii při minulých zájezdech zažil recepci. Odehrávala se na faře a obsluhovaly nás jeptišky. Bylo tam celé zastupitelstvo města, všichni komunisti. Komunisti s katolíky tady vycházejí velice dobře a kdybychom odmítli zpívat v kostele, tak by se rozšířilo, že u nás není náboženská svoboda. Poškodili bychom tak věci italských komunistů.“ Ideolog po chvilce přemýšlení odpověděl: „Máš pravdu, soudruhu, zpívejte!“ A spolu s ředitelem kulturního domu utekl z kostela. Farář pozval po koncertě celý soubor na terasu na skleničku campari. Ti dva „utečenci“ pak seděli na molu asi osmdesát metrů zády k terase, jakože sem vlastně nepatří. Oželeli tak raději campari, než aby si je někdo vyfotografoval s farářem.

Možností je hodně

V době Sametové revoluce se většina pedagogů Konzervatoře v Pardubicích brzy přidala na stranu stávkujících studentů. Dosavadní ředitel Václav Rabas skončil. I když udělal pro školu hodně, naprosto se v situaci nezorientoval a povýšeně odpověděl, že pokud chtějí, aby byl dál ředitel, tak ať si pro něj dojdou domů. A nikdo už nepřišel. Zůstal však dál na škole jako pedagog.

Po Sametové revoluci přišly nové svobodné možnosti cestovat, studovat a koncertovat v zahraničí. Josef Picek vzpomíná na úspěšné umělecké projekty, vzpomíná na své žáky, ze kterých měl radost a kteří z klavírních soutěží přivezli významná ocenění. Stýká se s nimi dodnes a mají se rádi. Na své konzervatoři stále vyučuje.  

„Já se domnívám, že všichni, kdo normálně pracují, se mají dneska daleko lépe než kdykoli předtím. Ve všech oborech včetně oborů uměleckých jsou viditelné velké úspěchy našich lidí. Ceny, které přinášejí mladí umělci ze soutěží, jsou fantastické. Je úžasné, že mohou studovat u kohokoliv v zahraničí. Možností je hodně, jen se tak trochu obávám, že někdy mladí hledají spíše ty snadnější a pohodlnější životní cesty.“

Josef Picek ve studiu během natáčení rozhovoru. Zdroj: Paměť národa
Josef Picek ve studiu během natáčení rozhovoru. Zdroj: Paměť národa