Trampové milovali svobodu a komunistický režim zneklidňovali už jen tím, že se nechtěli nikde organizovat. Jak je ale trestat za to, že tráví čas v přírodě? Na čundry v době normalizace vzpomínají tehdejší trampové i bývalý příslušník StB.
Ladislav Kročák ve svých vzpomínkách pro Paměť národa vypráví o tom, jak mu v dětství učarovala postava Vinnetoua: „Byl to chlap čestný, pravdomluvný, a když o něco šlo, uměl i vystřelit. To byla moje autorita.“ Právě tato dětská inspirace ho později v dospělosti přivedla do subkultury československých „Indiánů“, jedné z mnoha odnoží trampingu. „Za socialismu pro mě bylo trampování nejsmysluplnější činností. Trampským rájem byly brdské lesy, tam jsme jezdili celý život. V trampování byly různé přístupy. Jedněm šlo hlavně o to někde se přes víkend ožrat, jiní ty dva volné dny prochodili po lesích. My patřili mezi ty toulavé,“ vypráví Ladislav Kročák. K trampskému hnutí a zájmu o kulturu Indiánů přivedl i svou ženu Milenu, kterou potkal v prvním ročníku na střední škole.
Bylo mnoho důvodů, proč lidé propadli kouzlu trampingu: díky četbě foglarovek, skrze spřízněnost svého hudebního vkusu, přes své rodiče nebo partnery anebo prostě z lásky k přírodě a volnosti.
„Byla to příležitost cítit se svobodně. Být svobodný, dělat si, co člověk chtěl,“ říká Jan Pijáček.
Před rokem 1989 tramping přitahoval mnoho mladých lidí, protože stál mimo veškeré oficiální struktury a organizace. Přesně to byl také důvod, proč byl pro komunistický režim tak zneklidňující.
Od krvavého potlachu v Jetřichovicích do Osady pštrosů
Trampové u nás vyjížděli do přírody už za první republiky, vydávali se zejména na jih od Prahy do povodí Vltavy a Sázavy. První trampská osada, která později nesla název Ztracená naděje, byla založena u Vltavy roku 1918.
Většina trampů se o politiku moc nezajímala, někteří ale byli za první republiky i levicově orientovaní. To jim ovšem po roce 1948 moc nepomohlo. Pro komunistický režim byli apriori podezřelí: vadila jejich nechuť oficiálně se organizovat stejně jako jejich obdiv k Divokému západu a tendence nosit součásti amerických uniforem. A ještě jim přitěžovalo, že mnozí z nich měli kořeny ve skautingu. V padesátých letech se stávali terčem kritiky kvůli „nedbalému zjevu, falešné sentimentalitě a romantismu“, který se údajně „pro dnešní dobu nehodí“. Potlachy v té době často rozháněla policie a někdy trampy odvážela na nucené brigády. Jedním z nejkřiklavějších případů byl „krvavý potlach“ v červenci 1963 v Jetřichovicích na Děčínsku, kde útvary VB a Lidových milicí se psy přepadly a do krve ztloukly shromáždění trampské osady Vlčice.
V polovině šedesátých let se situace přece jen začala trochu uvolňovat. Svůj podíl na tom měl i velmi populární časopis Mladý svět. Tehdejší redaktor Jaroslav Weigel, pozdější dlouholetý člen Divadla Járy Cimrmana, k tomu říká:
„Otevřeli jsme diskuzi o trampingu. Vznikla rubrika Táborový oheň a v redakci se založila Osada pštrosů. Měli jsme spojení s bratry Ryvolovými a osadou Zlatý klíč.“
Roku 1967 vznikl festival trampské, folkové a country hudby Porta, který až do roku 1989 zůstal v Československu jednou ze zásadních hudebních událostí. Dočasnou benevolenci k trampskému hnutí ovšem provázela snaha začlenit ho pod křídla Československého svazu mládeže, což většina šerifů trampských osad rezolutně odmítla. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se pak mnoho trampů vydalo hledat skutečný Divoký západ a zůstali za hranicemi.
Uklízíš v lese? Dostaneš obuškem!
Československý tramping měl mnoho různých odstínů. Někteří trampové zároveň jezdilli na setkání woodcrafterů z Ligy lesní moudrosti, kteří se někdy podobně jako skauti ukrývali pod hlavičkou turistických oddílů mládeže. Jiní – tak jako Milena a Ladislav Kročákovi – propadli kouzlu indiánské kultury, nosili kožené oděvy, vyšívali si nesmírně pracné korálkové pásy, vyráběli si nástroje a jezdili tábořit do teepee. Jan Pijáček patřil k trampům, kteří měli blízko k ekologickému hnutí:
„Setkávali jsme se s velkou nepřízní policajtů. Občas se stalo, že některé z lidí, kteří v lese sbírali plechovky, odtáhli na policejní stanici, vylískali je tam, zavezli je do lesa a zase je vypustili.“
V době normalizace nastaly pro tramping opět horší časy. Komunistický režim se nespokojoval s tím, že mnoho tradičních trampských údolí bylo zatopeno kvůli stavbě přehrad, trampské časopisy znovuzaložené roku 1968 přestaly vycházet a Porta přežívala pod dohledem cenzury. Trampové byli navíc vystaveni i systematické policejní šikaně, ke které bylo ovšem těžké nalézt nějaký formální důvod, a tak se nejčastěji omezovala na kontroly občanských průkazů a slovní obtěžování: „Běžně se stávalo, že na nádraží zastavilo oranžovo-bílé auto VB, vyskákali příslušníci a všechny trampy kontrolovali, zapisovali si údaje z občanek, vyptávali se, kam jedeme, proč tam jedeme a tak dále,“ říká Věra Náhlíková. „Když se někde konaly nějaké ohně, často přišli s tím, že to je zakázané, že to musíme rozpustit, a zase nás všechny zkontrolovali.“
Jak uvádí Ladislav Kročák, k policejní perlustraci úplně postačoval trampský vzhled, kvůli kterému mívali podobné potíže jako máničky a příslušníci undergroundu:
„To bylo jak červený hadr, když jste šli v čundráckém. Když jsem šel po Václaváku, stihli mě třikrát zkontrolovat a dvakrát se mě ptali, proč mám ty vousy a vlasy a zapisovali si občanku.“
Běžnou praxí bylo také odstřihávání nášivek na oděvech s nápisem U.S. – trampové se někdy vymlouvali, že jde o zkratku „uhelné sklady“ – a odřezávání domovenek s označením trampské osady. „Máte tu organizaci registrovanou? Nemáte. Tak to nesmíte nosit,“ argumentovali policisté. I v sedmdesátých letech se ještě stávalo, že Veřejná bezpečnost trampy bezdůvodně ztloukla. Kamil Mihál vzpomíná na policejní zásah na Malé Americe u Berouna, kde trampy přepadla policie: „Kamarád měl na zádech a na nohách jasně viditelné podlitiny od obušku, tak jsme šli k doktorovi na pohotovost. Ten se na to podíval: ,Od čeho to máte?‘ ,Zbouchali nás policajti.‘ Jak to uslyšel, vyhodil nás, že s tím nechce mít nic společného. Ani si nic nezapsal.“
Přišel pokyn: zlikvidovat
Velká dynamitová show – tak trampové později nazývali dramatický incident v Brdech z roku 1977, kdy příslušníci Veřejné bezpečnosti pomocí výbušnin vyhodili do vzduchu desítky trampských chat. „Byly to nízké přístřešky s plochou několika metrů čtverečních, střecha z kulatiny, na tom nějaký igelit, aby bylo kam zalézt, když pršelo,“ vzpomíná Ladislav Kročák. „Jednou jsme k takovému tábořišti dorazili za tmy a viděli kusy igelitu na stromech. Přístřešek byl zničený trhavinou, aby s tím neměli moc práce. Vyspali jsme se pod širákem, ráno to uklidili a šli se podívat po dalších kempech. Tenkrát v Brdech během jednoho týdne takto zlikvidovali na osmdesát tábořišť. Nechali jsme to měsíc odležet a začali stavět znova.“
K ničení trampských přístřešků v Brdech se pro Paměť národa vyjádřil i Jaroslav Lamr, který v té době pracoval jako příslušník Státní bezpečnosti v Příbrami:
„Byla tendence to trampské hnutí rozbít nebo ho infiltrovat svými lidmi.“
„Těžce jsem nesl, když se do Brd pořádaly výpravy a ničily se skautské osady, místa s totemy nebo perfektně udělaná místa na potlachy. Přišel pokyn: zlikvidovat. Já jsem byl tvrdě proti tomu. Dohadoval jsem se s klukem, který to měl na starosti. Ale tak zněl rozkaz a ani on na tom nemohl nic změnit,“ dodává Jaroslav Lamr.
Skupiny se propojily
Trampové se zprvu o politiku většinou nezajímali, ale jak se dostávali do hledáčku Státní bezpečnosti, postupně si začínali uvědomovat, že jsou na jedné lodi s dalšími představiteli opozice. Pro Věru Náhlíkovou tato cesta začala prací pro samizdatový časopis Dým, který pomáhala rozmnožovat a distribuovat. Přitom ji napadlo založit časopis určený speciálně pro trampy z Plzně: „Úplně apoliticky jsme si založili vlastní časopis Pajda. Měli jsme mezi sebou šikovné výtvarníky, lidi, kteří byli schopni psát na stroji, i lidi, kteří měli básnické střevo,“ popisuje Věra vznik časopisu.
„Později se však ukázalo, že jsme tam měli i někoho, kdo nás vlastně… práskal a byl tam nasazen,“ dodává Věra. Když později celá redakce musela k výslechu, dostávali rady a odbornou pomoc od pražských členů VONS, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. „Tak jsme se vzájemně přiblížili a mohli jsme si předávat další informace,“ popisuje Věra Náhlíková, která postupně přešla i k množení esejů Václava Havla, Pamětí Václava Černého nebo děl Egona Bondyho.
„Celé se to vlastně zpolitizovalo a ty skupiny se proopojily.“
Trampové zpočátku nestáli v otevřené opozici vůči normalizačnímu režimu – ten si z nich nepřátele vyrobil sám.