Jaroslav Lamr

* 1950

  • "Práce spočívala v tom, že operativec se zaměřil na prostředí koncentrace vízových cizinců, kteří přijížděli do okresu. Když šlo o rodinu, snažili se zjistit maximum informací o rodině, členech, příbuzných, známých, ze kterých se tipovali lidé s možností zaverbování a zjištění přehledu o rodině. U služebních cest, to byly továrny na Příbramsku, uranové doly, rudné pole, světoznámý podnik Hamiro, tam všude jezdili cizinci za účelem obchodu. Takže se hledali lidé, kteří s nimi přišli do služebního styku a mezi nimi se tipovala agentura k obsazení těchto lidí, cizinců. Zajímavé bylo, že když se člověk po roce 1989 dozvěděl u některých akcí, které prováděli kolegové, ne že bych o tom nevěděl v době služby, o zradě ve vlastních řadách. Ale až po roce 1989 jsem se dozvěděl detaily. A když tak hodnotím svou práci, tak na stykové bázi na zastupitelské úřady v České republice, ať se člověk snažil jakkoli, stejně nemohl ničeho dosáhnout, protože ve svých řadách jsme měli člověka, který byl zaverbovaný britskou zpravodajskou službou. A každý zájem, který kdokoli ze středočeského kraje projevil o Anglii, byl schopen rozkrýt. Jednak byl řídící pracovník nás operativců StB, navíc měl možnost neomezené lustrace. Takže snaha byla marná. Ten člověk se jmenoval Jiří Kroča a nikdy by se na to nepřišlo, kdyby neumřel na infarkt a jeho manželka, sovětská státní příslušnice, neodnesla spojovací prostředky na centrálu StB v Praze, kde s hrůzou zjistili, že Kroča je agent Angličanů."

  • "Měl jsem štěstí, že jsem nezasahoval do ničeho, co by mi bylo vyčítáno později. U problematiky vízových cizinců jsem nezažil akci, která by vzbuzovala pozornost. To byl rutinní zájem o občany Československé socialistické republiky a cizince a rutina byla daná: soustřeďovat se na informace. Na tom dobrodružného nebylo nic, snad s výjimkou, když se šlo do bytů. Dělala se odluka majitelů bytů, ti lidé se museli pod nějakou legendou zkrátka pohlídat, aby vám neskočili na záda, když jste byli v cizím kvartýru. Předvolávalo se na vojenskou správu, na dopravku, na pasovku, k doktorům, děti ve škole byly hlídané. Do bytů se musely sehnat klíče. Na pracovišti daných osob nebo u jejich dětí ve škole, různým předvoláním někam, kde si pak klíče nechali u šatů v kapse. Tak se vzaly, orazily na plato s hmotou a pak je technici udělali. Někdo na to neměl nervy. Pamatuju kluka, ten nebyl schopný trefit se do krabičky. Často hrály roli minuty. Byla krabička s plastelínou a on se nemohl trefit, aby klíč orazil. Byly to nervy. Pak byli v bytě jak operativci, tak lidé ze 6.správy, kteří instalovali samotné úkony. Když šlo o úkon dlouhodobý, byl složitější. Ten trval několik hodin. Zasekávalo se do zdi, ta se malovala, sušila, žehlila. Ale to se dělá dneska také, to dělá každá služba, jen jde o to, v čí prospěch. My ve prospěch komunistů a ti dnes, pro ty, co tam jsou. Vždyť se toho tolik nezměnilo."

  • "Člověk pak těžko nesl, když na státní bezpečnosti byla problematika mládeže, do které spadali mimo jiné skauti, junáci. Konkrétně v Brdech, kde jsem žil, byly velké osady a trampské hnutí tam bylo. Ve své době, konec sedmdesátých a začátek osmdesátýc let byla snaha, tendence to trampské hnutí rozbít nebo ho infiltrovat svými lidmi. To já nesl těžce, když byly do Brd pořádány výpravy a tam se ničily, vysloveně ničily skautské osady, místa, kde byly totemy, perfektně udělaná místa na potlachy. Přišel pokyn: Zlikvidovat. Já osobně jsem byl tvrdě proti tomu. Dohadovali jsme se s klukem, který to dělal. Já byl proti, dohadovali jsme se, ale byl takový rozkaz, ani on nemohl nic změnit. Bylo špatné, když se StB, VB i milicionáři zúčastňovali ničení míst, kam skauti a trampové dojížděli."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.02.2015

    (audio)
    délka: 02:14:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Praha, 22.02.2015

    (audio)
    délka: 01:20:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidi, nechoďte sloužit do tajných služeb. A nikomu nevěřte

Jaroslav Lamr se narodil 22. ledna 1950 v okrese Nymburk, jeho matka pracovala v zemědělství, otec byl příslušníkem Veřejné bezpečnosti na různých okresních odděleních. Vystudoval gymnázium, na vojně sloužil u Pohraniční stráže. V roce 1971 nastoupil k V. správě Federálního ministerstva vnitra, v jejíž kompetenci byla ochrana ústavních činitelů. V roce 1973 přestoupil ke Státní bezpečnosti, na oddělení v Příbrami. Náplní jeho práce bylo zaznamenávat údaje o cizincích, kteří do okresu přijížděli, a o jejich kontaktech s občany Československa. Sledoval kontakty Čechů s příbuznými či známými v zahraničí. Jeho úkolem bylo odhalovat cizí vyzvědače. Od práce pro tajnou službu původně očekával dobrodružství, ale čím déle u ní byl, tím větší cítil zklamání. V roce 1984 přešel od Státní bezpečnosti k Veřejné bezpečnosti, protože mu připadalo, že větší smysl bude mít objasňování loupeží, krádeží a jiných zločinů. Po listopadové revoluci v roce 1989 byl svědkem pálení dokumentů Státní bezpečnosti na Příbramsku. V roce 1990 prošel prověrkami a byl uznán způsobilým pro další práci v resortu. Na vlastní žádost odešel od Veřejné bezpečnosti a nastoupil do tehdy zřízeného Federálního úřadu na ochranu ústavy a demokracie. Když byl ústav krátce poté zrušen, nenašel coby bývalý příslušník StB už práci ani u policie, ani u tajné služby. Čtrnáct let, která mu chyběla do penze, tedy pracoval jako lesní dělník.