Historie českého skautského – junáckého hnutí má řadu milníků. Jedním z nich je určitě 13. červenec 1912, den, kdy profesor tělocviku na žižkovské reálce Antonín Benjamin Svojsík vyrazil se skupinou třinácti chlapců na pochod na Vysočinu.
Český skauting čerpal ze dvou pramenů. Jedním z nich byly práce amerického spisovatele a dobrodruha Ernesta Thompsona Setona (1860–1946).
Zálesáctví jako světový názor
Seton zformoval skupiny mladých lidí, takzvané Woodcraft Indians. Šlo mu o harmonický rozvoj těla i ducha, o propojení poznávání se službou. Řečeno metaforou, Thompson Seton udělal ze „zálesáctví světový názor“.
V podobné době formuje základy skautingu anglický generál Robert Stephenson Smyth Baden-Powell (1857–1941). Podstatnou část života strávil v Indii a Africe jako zvěd. Vzhledem k nedostatku dospělých vojáků využil Baden-Powell na přelomu 19. a 20. století při válce Britů s jihoafrickými Búry služeb mladistvých průzkumníků a vyzvědačů. Získané zkušenosti uplatnil v plánu k polovojenské vyzvědačské přípravě mladých hochů, která rozvíjí paměť, všímavost a bystrost. Baden-Powell napsal několik příruček, asi nejznámější je Aids to Scouting z roku 1899, kterou v přepracované a doplněné formě vydal v lednu 1908 pod názvem Scouting for Boys.
Skauting na český způsob
Baden-Powellovy knížky ovlivnily mnoho mladých i dospělých. Zejména mezi pedagogy se staly populárními napříč Evropou. V Čechách je četl například inspektor tělocviku Josef Klenka, který vyzval tělocvikáře, aby se pokoušeli uvádět myšlenky skautingu do výuky. Podle jedné verze žižkovský tělocvikář Svojsík reagoval právě na Klenkovu výzvu. Podle jiné verze vydalo v roce 1911 vídeňské ministerstvo vyučování a kultu doporučení, aby na všech školách byla věnována náležitá pozornost překladu knihy Scouting for Boys. A podle další verze už v roce 1910 řekl Svojsíkovi o skautech jeho bratr katolický kněz.
Svojsík se v létě 1911 vydal do Anglie, Dánska a Švédska, kde metody skautingu sledoval. S mimořádným nadšením... Po návratu vypracoval českou variantu skautingu, pro kterou bylo vybráno jméno „junáctví“. Svojsík si začal dopisovat s Robertem Badenem-Powellem, cvičil podle jeho návodů a se švagrem překládal jeho knihu.
Svojsík ubral vojenského drilu a náboženských odkazů; důraz kladl na praktičnost a službu druhým, na návrat k romantice, lesní moudrosti a lásce k přírodě.
Skauting neredukoval jen na sport a pohyb v přírodě, ale včlenil ho do dalších životních oblastí vlastenectvím počínaje a zdvořilostí konče. Vše podstatné Svojsík sepsal do knížek V přírodě (1912) a do klíčové publikace Základy junáctví (1912), která měla 725 stran.
Tam pěšky, zpátky vlakem
Po založení prvního junáckého oddílu na Žižkově v roce 1911 se Svojsík rozhodl vyzkoušet pobyt s mladými lidmi v přírodě. O prázdninách 1912 vyrazil se skupinou třinácti chlapců na pochod na Vysočinu do Vorlovského polesí (dnešních Orlovských lesů) mezi hradem Lipnicí a Humpolcem. Skupina šla pěšky a vybavení, mimo jiné stany zapůjčené od armády, vezla na dvoukoláku. Na místo dorazila pátý den, denně tak urazila 25 až 30 kilometrů.
Tábor si junáci, jejichž počet se cestou a později i na místě rozšířil o dva, postavili pravděpodobně poblíž silnice z Kejžlice do Bratroňova, kde dnes stojí pomníček básníka Jiřího Wolkera, který zde byl na skautských táborech v letech 1916 a 1917. Přes nepřízeň počasí a řadu potíží vzniklých nezkušeností Svojsík i chlapci, kteří se naučili řadu dovedností pro život v přírodě, hodnotili první tábor kladně a v následujících letech jej ve stejných místech opakovali. Svojsík zážitky z tábora, ze kterého se účastníci vrátili vlakem, shrnul v knize Den v táboře junáků.
Sokolové skauty nechtěli
Svojsík dál pokračoval v budování českého skautského hnutí. To se pokusil začlenit do Sokola (sám byl aktivním sokolem), tam ale skauty nechtěli – připadali jim málo čeští a málo vlastenečtí, odmítli je jako „cizáckou myšlenku“. Nemějme to sokolům za zlé, je v tom kus logiky: systematická sokolská cvičení měla daleko ke skautskému samostatnému táboření.
Skaut – na rozdíl od Sokola – stál na vedení staršími členy oddílu jen nepatrně a mladí lidé tam byli bez neustálého mentorování ze strany dospělých.
Skauti tak šli vlastní cestou a v červnu 1914 byl založen samostatný spolek Junák - Český skaut. První dívčí odbor Junáka vznikl v roce 1915 a v červnu 1919 byl ustaven Svaz junáků-skautů a skautek Republiky Československé. Na první schůzi ústřední rady Junáka byla zavedena jako znak svazu lilie s hlavou psa na štítě.
Početně silnou a uznávanou organizací mládeže se Junák stal po vzniku samostatného Československa. Zatímco v roce 1920 měl kolem deseti tisíc členů, v roce 1938, kdy Svojsík zemřel, více než šedesát tisíc.
Oddíly Junáka prošla řada známých osobností, například prezident Edvard Beneš, příslušník zahraničního odboje Jan Kubiš, spisovatelé Eduard Štorch a Jaroslav Foglar nebo kardinál Štěpán Trochta. Chlapce i dívky učil skauting všestrannosti: cvičili, stavěli stany, četli stopy v přírodě, signalizovali, ovládali zdravovědu. Skauting měl rozvíjet bystrost, veselost, zdvořilost a schopnost zapojit se do světa dospělých; skauti si také vařili, Svojsík pro ně napsal kuchařku.
Proti nacistům i proti komunistům
Činnost Junáka se rozvíjela do roku 1940, kdy byla zakázána nacistickými okupanty. Řada lidí, kteří po roce 1918 prošli skautským hnutím, vstupovala do dospělosti právě na počátku druhé světové války. Mnozí z nich se cítili vázáni skautským zákonem a slibem („Jednou skautem – navždy skautem“ bylo heslo Antonína Svojsíka) a považovali za jediné čestné řešení zapojit se do protinacistického odboje.
Z řad Junáka je známo 565 obětí. Po válce se skautské hnutí rychle obnovilo, ale druhý zákaz přinesly únorové události roku 1948.
Už před únorem bylo hnutí poznamenáno spory o politickou orientaci Junáka, v jehož čele byla i řada komunisticky orientovaných skautů. V březnu 1948 byl Junák rozhodnutím Ústředního akčního výboru Národní fronty začleněn jako dětská organizace do Svazu české mládeže, definitivně byl Junák rozpuštěn 13. září 1950. Řada skautů se poté stala obětí politických procesů. Karel Lešanovský v knize Se štítem a na štítě píše o více než 600 odsouzených členech Junáka, mezi nimiž bylo i devět popravených.
Skauti jsou všude… Skoro
Naději na obnovení skautského hnutí probudilo Pražské jaro 1968. V té době začaly pracovat stovky skautských oddílů, avšak rozsáhlejší rozvoj zastavila srpnová okupace a následná normalizace.
Další obnovení činnosti Junáka bylo vyhlášeno v prosinci 1989 a ještě tentýž měsíc byly schváleny stanovy Českého Junáka – svazu skautů a skautek.
Za dobu jeho existence u nás prošlo skautským hnutím přes půl milionu lidí. Ti všichni se řídili – a mnozí celý život řídí – skautským desaterem, podle kterého je skaut pravdomluvný, věrný a oddaný, prospěšný a pomáhá jiným, je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta, je zdvořilý, ochráncem přírody a cenných lidských výtvorů, je poslušný rodičů, představených a vůdců, je veselé mysli, hospodárný a čistý v myšlenkách, slovech a skutcích. Skauti nejsou jen v Afghánistánu, Andoře, Číně, na Kubě, v Severní Koreji, Laosu a Barmě.
Světové skautské hnutí je největší mezinárodní organizací pro děti a mládež a má přes 45 milionů členů.