Připomínat Jana Palacha, který se 16. ledna 1969 upálil a o tři dny později zemřel, bylo nebezpečné. Komunisté se poselství jeho oběti, kterou chtěl vyburcovat společnost k odporu proti nesvobodě, snažili vymazat z paměti národa.
Mladíky z Nového Jičína, kteří odvážně připomenuli Palachův odkaz při prvním výročí jeho činu, exemplárně potrestali. „Odmítali jsme rezignaci a chtěli jsme něco dělat. Nelituji, že jsem byl zavřený. Spíše mě mrzí, že nás tak brzy odhalili a nedělali jsme pro naši svobodu více,“ říká Karel Žižka z Nového Jičína, který strávil za mřížemi sedm měsíců.
V lednu 1970, při prvním výročí smrti Jana Palacha, byl se skupinou kamarádů zatčen za výrobu a šíření letáků, které komunistická propaganda prohlásila za štvavé a protistátní.
Text letáku nazvaný „Vážení spoluobčané“ sepsal tehdy osmnáctiletý absolvent novojičínského gymnázia Josef Zdráhal. „Připomínal jsem, že myšlenky pražského jara zapadly, že politika se vrací do doby před lednem 1968, a že hrozí návrat k praktikám padesátých let. Připomínal jsem aktuálnost činu Jana Palacha a jeho poselství,“ shrnuje Zdráhal, který byl zatčený 16. ledna 1970 a dostal u soudu devět měsíců nepodmíněně.
Spočítali nám všechno
Není jasné, jestli je někdo udal, anebo padli do rukou příslušníků Veřejné bezpečnosti, kteří byli v předvečer ostře sledovaného výročí v pohotovosti, náhodou. Jednoho z nich, Pavla Majkuse, chytili takřka při činu.
„Měl ještě ruce špinavé od barvy, kterou natíral plochu pod plakáty. Tvrdil, že se umazal při strhávání protistátních letáků. Zadrželi ho a následovaly domovní prohlídky a zatčení nás ostatních. Já byl poslední. Nevím, jak na kluky tlačili, ale při mém výslechu už věděli všechno i o našich akcích z roku 1968 a 1969 a také o těch, které jsme teprve chystali. Spočítali nám to všechno,“ vypráví Karel Žižka.
K nepodmíněným trestům v rozmezí šest až dvanáct měsíců byli odsouzeni čtyři ze skupiny. Kamarádka, která zajistila vytištění letáků, dostala podmínku. Soudce novojičínského okresního soudu se v prvním kole spokojil s podmínkami pro všechny.
„Bachaři říkali: ‚No vidíte, večer jste doma!‘ Ambiciózní prokurátor se ale odvolal a v projevu plném frází o škůdcích socialismu žádal exemplární tresty,“ vzpomíná Karel Žižka. Letákem, který šířili, podle rozsudku znevažovali úsilí vedení státu a KSČ o konsolidaci vnitropolitických poměrů a udržení spojeneckých svazků s některými socialistickými státy v čele se Sovětským svazem.
Právě spojenectví se Sovětským svazem, jehož vojsko vpadlo v srpnu 1968 společně s armádami dalších států Varšavské smlouvy do Československa zasáhnout proti údajné kontrarevoluci, bylo to, co probudilo v tehdy osmnáctiletém Karlu Žižkovi odbojné odhodlání. Ihned se pustil do výroby letáků odsuzujících invazi. Na polské obrněné vozy, které přijely do Nového Jičína, házel kamení. „Tehdy jsem věřil, že svět invazi odsoudí a vše se ještě obrátí.“
Útok na okna vítače okupantů
Po prázdninách začal plánovat s kamarády, kteří se také nemohli smířit s přítomností okupantů, jak dát najevo nesouhlas. Vytipovali si pracovníka vojenského opravárenského závodu, který doma hostil sovětské důstojníky z posádky ve Frenštátu pod Radhoštěm.
„Byl to bolševik a kolaborant první třídy, a jak se později ukázalo, také estébák. Shodli jsme se, že je třeba dát mu to nějakým způsobem najevo. Bydlel nedaleko. Navrhl jsem, že až u něj budou zase Rusáci, hodíme jim do okem šutry a dýchánek jim osladíme,“ líčí Karel Žižka.
Chlapci si na to plácli a akci za jednoho listopadového večera provedli. Na výzvu všichni hodili do okna „vítače okupantů“ připravené kameny. Když zařinčelo sklo, rozprchli se. Přivolaní policisté začali hned po útočnících pátrat, ale nechytili je.
„Vím, že to nebyl zrovna fér způsob odporu. Mohli jsme někoho zranit, ale tenkrát jsme neviděli jiný způsob vyjádření,“ vysvětluje Karel Žižka, který tehdy studoval zdravotnickou nástavbu v Olomouci. Do Nového Jičína stále pravidelně jezdil a s kamarády vymýšlel další projevy odporu.
Mezitím nejoblíbenější politik pražského jara Alexandr Dubček, který byl do dubna 1969 prvním tajemníkem KSČ, ustupoval sovětskému tlaku a odvolával proreformní komunisty z funkcí. Sovětská vojska se v Československu stále více zabydlovala.
Ve čtvrtek 16. ledna 1969 se v Praze na Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil dvacetiletý Jan Palach. Jak vysvětloval v dopise, k této oběti se rozhodl, aby vyburcoval společnost k odporu proti narůstající nesvobodě a sovětské okupaci. Jeho čin silně zasáhl i Karla Žižku. Zúčastnil se Palachova pohřbu, který se stal tichou manifestací za svobodu. Ve smutečním průvodu šly desetitisíce lidí.
Pobuřování Svědectvím
Z vysílání rádia Svobodná Evropa znal Karel Žižka Pavla Tigrida, kterého komunisté označovali za jednoho z nejnebezpečnějších představitelů exilového protikomunistického odboje. V Paříži vydával časopis Svědectví, který se také pašoval do Československa.
O prázdninách roku 1969 se Karel Žižka dostal na mezinárodní studentskou brigádu do jižní Francie a cestou se zastavil v Paříži. Sehnal si adresu redakce Svědectví a vypravil se tam. „Měl jsem štěstí, že jsem zastihl samotného Tigrida. Dostal jsem od něj několik výtisků Svědectví, pár knížek a také varování, že vozit to domů je riziko.“
Tiskoviny bez problémů převezl a pak je půjčoval kamarádům, což později soud hodnotil jako jeho další velké provinění. Podle rozsudku půjčoval brožury, přestože věděl, že jsou v nich štvavé a hrubé útoky na politické poměry v Československu a spojenecké svazky zejména se Sovětským svazem.
Skupina se od podzimu 1969 připravovala na výročí Palachovy smrti, mezitím se stalo cílem jejich revolty novojičínské sídlo Svazu československo-sovětského přátelství. „Jednoho večera jsme rozbili kamenem vývěsní štít. Pavel Majkus předem naplnil žárovku červenou barvou a hodil to na dveře, takže byly celé rudé. Každý si mohl domyslet, co tím chceme říct,“ vypráví Josef Zdráhal.
Měli už další plány, například jak narušit prvomájové oslavy. S pomocí studenta chemie vymysleli, že potřísní sovětské prapory fosforem tak, aby se při oslavách vznítily.
Neměli jsme se zač stydět
To už byli mladí novojičínští odbojáři dávno v celách ostravské vazební věznice, kde strávili okolo pěti měsíců. Karel Žižka vzpomíná, že jeho spoluvězni byli hlavně muži, kteří chtěli utéct na Západ. Zbytek trestu si odpykal v pracovním táboře v Horním Slavkově na Sokolovsku. Věznění snášel trpělivě, protože se netrápil.
„Nikoho jsem nezabil, nic jsem neukradl, neměl jsem se zač stydět. Velkou oporou mi byli rodiče, kteří mi psali povzbudivé dopisy. Za celou dobu mi neukápla ani slza, ale je pravda, že jsem se pak ještě dlouho budil v noci hrůzou, že jsem zase zavřený.“
Josef Zdráhal vzpomíná na období ve vazbě jako na nejtěžší v životě. „Nejhorší byla samovazba, ve které jsem byl za pokus domlouvat se morseovkou se spoluvězněm,“ vypráví. Ve výkonu trestu byl v Ostravě-Heřmanicích, kde byl zařazen na práci v dílnách. „Horší než špína a hlad bylo neustálé buzerování.“
Karel Žižka, Josef Zdráhal i další účastníci jednoho z prvních politických procesů konaných po roce 1968 to neměli lehké ani po propuštění z vězení. Obtížně hledali zaměstnání a problémy měly i jejich rodiny. Žižka i Zdráhal také odmítli spolupráci se Státní bezpečností.
Po pádu komunismu byli plně soudně rehabilitováni a oba byli oceněni jako příslušníci protikomunistického odboje. Dokumentaristé Paměti národa natočili vzpomínky Karla Žižky i Josefa Zdráhala. Nahrávky a příběhy obou pamětníků jsou dostupné na webovém archivu Paměti národa.
Josef Zdráhal v rozhovoru mimo jiné říká, že si s odstupem let uvědomil, že mohli tenkrát skončit hůř. „Chtěli nás původně soudit za podvracení republiky, navíc jako organizovanou skupinu, což nám naštěstí neprokázali. V padesátých letech bychom dopadli rozhodně hůř, ale také později v letech sedmdesátých, kdy soudy v politických případech přitvrdily. Měli jsme štěstí, že normalizace teprve začínala.“
Připomínat Jana Palacha, ale také Jana Zajíce z Vítkova, který se z podobných pohnutek upálil 25. února 1969, vnímala politická moc jako provokaci. Estébáci lidem bránili byť jen navštěvovat jejich hroby. Zvláště o výročích je hlídali.
Největší protesty proti režimu od začátku normalizace začaly v lednu 1989 právě pokusem uctít v Praze na Václavském náměstí Palachovu památku. Komunistická policie lidi opakovaně brutálně rozehnala a několik disidentů včetně Václava Havla uvěznila. Takzvaný Palachův týden je považován za bezprostřední předzvěst konce komunistické totality v Československu.