Josef Zdráhal

„Ve čtyři nebo v pět ráno mě vzbudila letadla, která nad námi přelétávala. Pustili jsme rádio a už to bylo jasné. Otec mi připomínal: ‚Vidíš, co jsem ti říkal? Že nás nepustí.‘ Poslouchali jsme rádio, televizi jsme tenkrát ještě neměli. Pak jsem vyrazil do ulic a už jsem viděl tanky. Byl to šok. Za několik dní zřídili v Novém Jičíně okresní velitelství sovětské armády. Maďarští nebo polští vojáci u nás nebyli, jen Rusové. Chodili jsme tam s Pavlem Majkusem a vysvětlovali důstojníkům situaci. Měli na to svůj náhled. Mluvili o kontrarevoluci a že nás přišli zachraňovat. Říkali jsme jim, že to tak není. S obyčejnými vojáky jsme do styku nepřišli, ti tábořili ve stanech na poli nebo na louce. Sověti u nás byli asi měsíc. Pak byli dislokováni do kasáren ve Frenštátu.“

„Plánovali jsme podpalování vlajek, sovětských samozřejmě, a to samovznícením. Oslovili jsme také jednoho aranžéra, ať nám nakreslí karikatury na sovětskou armádu a vedení ÚV KSČ. Přislíbil to, něco i udělal, ale pak mu to našel otec a zlikvidoval mu to. Už si to přesně nepamatuji. Ty vlajky jsme chtěli zapalovat na výročí okupace, už tedy dvouleté. Oslovili jsme jednoho chemika, který studoval na vysoké škole, souhlasil s tím, řekl, že by to nějak šlo udělat. Ale tento plán jsme už neuskutečnili. Kde jsme mohli, chtěli jsme Rusům škodit.“