Cesta k modré knížce neboli osvobození od vojenské povinnosti za socialismu vedla nejčastěji přes předstírané diagnózy, psychiatrii, fingované sebevraždy nebo drogy. Odpírači ji volili ze strachu ze šikany a nátlaku politruků.
„Modrou knížku jsem vyráběl v Bohnicích,“ vypráví Miroslav Wanek, lídr známé kapely Už jsme doma. „Jedna z cest, jak se vyhnout vojně, byla předstírání duševní choroby. Od kamaráda jsem si vypůjčil vysokoškolská skripta popisující různé psychiatrické diagnózy. Zaujalo mě, že paranoidní schizofrenii není možné jednoznačně prokázat ani vyvrátit. Jen podezření stačilo na to, aby si nikdo netroufl dát vám do ruky kvér. Nastudoval jsem si všechny její příznaky, odborné termíny… v té době bych to snad mohl vyučovat na vysoké škole,“ směje se Wanek.
Proč se vlastně mladí muži v období normalizace v tak velkém počtu snažili vyhnout vojně? Jen u malé části z nich byl důvodem odpor ke zbraním nebo k armádě jako takové. Daleko častější byla nedůvěra ve smysluplnost vojenské služby, nechuť sloužit jako voják totalitnímu režimu, vystavovat se ponižování a silnému ideologickému tlaku politruků. Velkou roli hrál také strach ze šikany.
„Slyšel jsem od kamarádů, jak tvrdou šikanu zažívali ti, kteří se nepodrobili tamnímu režimu. Bál jsem se, že mě tam zabijou, nebo že se vrátím jako kriminálník. Někteří kluci přicházeli z vojny s nalomenou psychikou, zmlátili je tam tak, že se z toho už nevzpamatovali, někteří páchali sebevraždy nebo prohloubili svůj vztah k alkoholu,“ popisuje své důvody pozdější držitel modré knížky Pavel Šimon.
Trauma z vojny nebylo výjimkou
Podobné vzpomínky má i editor Paměti národa Miloslav Lubas, který vojnu zažil po absolvování vysoké školy jako velitel čety: „Byla tam hrozná šikana, mazáci, tedy vojáci druhého ročníku, ponižovali každý den zobáky, tedy vojáky prvního ročníku. Týrali je duševně i tělesně. Výjimkou nebyly vyražené zuby a pěstmi rozbité obličeje. Některé scény připomínaly výjevy z výslechů gestapa nebo z koncentráku. Vážně nepřeháním, jako velitel čety jsem víckrát podobná zvěrstva zarazil. Ale musel jsem se taky někdy vyspat, na což mazáci čekali.“
Historik Vojenského historického ústavu Prokop Tomek ve své studii (Možnosti odpírání, vyhýbání se základní vojenské službě a vojenská práce v letech 1969–1992) píše, že psychické trauma z vojny nebylo žádnou výjimkou:
„Analytický materiál Západního vojenského okruhu z roku 1970 uváděl, že 30,6 % sebevražd vojáků základní služby se událo v prvním až třetím měsíci po nástupu vojenské služby. (…) Hrozba dvouleté vojenské služby ale vedla některé brance až ke střetu se zákonem a riskování života či zdraví.“
Vyhnout se vojně legálně bylo totiž téměř nemožné. Náhradní civilní služba neexistovala, otevření “odpírači” (často z řad svědků Jehovových) končili ve vězení. Jedinou výjimku měli horníci, pokud podepsali smlouvu na práci v dolech na jedenáct let. Modrá knížka tak byla pro většinu jediným způsobem, jak službě v socialistické armádě uniknout.
Jseš kripl, na tom není co slavit
Jednou z cest, jak ji získat, byly různé zdravotní diagnózy. „Až tě pošlou na záchod kvůli vzorku moči, píchni se do prstu a zamíchej do zkumavky trochu krve,“ zněl jeden z tradovaných receptů. Nasimulované zdravotní potíže bylo ale třeba sčítat a násobit:
„U odvodu jsem byl pětkrát,“ popisuje Pavel Šimon. „Využil jsem své skutečné potíže se zády, u třetího odvodu jsem přidal diagnózu ledvin a s jedním cukrovkářem jsem si prohodil vzorek moči, takže mi v ní našli i cukr. U pátého odvodu jsem si s doktory zařídil přehození karet, takže jsem odjížděl ještě s šelesty na srdci. Konečně jsem byl uznán vojenské služby trvale neschopen. To byl jeden z nejveselejších okamžiků v životě.“
Když chtěl ale modrou knížku oslavit s kolegy v práci, někteří z nich na něj nepohlíželi s velkým porozuměním: „Jseš kripl, řekli mi. Na tom není co slavit.“
Jeho vzpomínka tak poukazuje na fakt, že odpor mladých bohémů vůči armádě zdaleka nesdíleli všichni a modrá knížka byla vytouženou metou jenom pro určitou část společnosti.
Při jejím získání hrála roli spolupráce posudkových lékařů, kteří mohli, ale také nemuseli mít porozumění. Osud často zvrátila naprostá náhoda.
„Přišel tam sympatický starý doktor o hůlčičce, a další, mladý, podle mě frajírek. Říkal jsem si, že bych šel raději k tomu staršímu. Ale ten si vybral na prohlídku mého kamaráda a poslal ho zpátky na vojnu. Mě si vybral ten mladý. Stál jsem tam před ním jen v trenýrkách. Pořád se koukal do svých papírů a zas na mě, připadalo mi, jako by čekal na úplatek. A potom řekl: 'Jak to uděláme?' Pokrčil jsem rameny a on přikývl: 'Já vám to napíšu,’“ vzpomíná pozdější disident Pavel Frait na to, jak “uspěl” u odvodové komise.
Vojenská správa ovšem tuto benevolenci přísně stíhala, byla si vědoma, že k ní dochází zejména ve velkých městech. Rozhodování posudkových lékařů navíc bylo podhoubím pro korupci a někdy se stávalo, že modrou knížku pro závažná onemocnění dostali aktivní vrcholoví sportovci.
Rodiče mysleli, že se opravdu chci zabít
„,Podřežu si žíly,’ řekl jsem kamarádům, ,a vy zavolejte sanitku.’ Když pro mě sanitka přijela, křičel jsem: ,Nechte mě, já chci umřít!’“ popisuje Zdeněk Jelínek svůj fingovaný pokus o sebevraždu, který byl jedním z kroků na jeho osobní cestě k modré knížce.
Předstírání psychiatrických potíží bylo dalším častým způsobem, jak vojně uniknout. Často ovšem draze vykoupeným: „V psychiatrické léčebně v Beřkovicích mě šoupli na čtrnáctku, mezi blázny. Rodiče, kteří mě tam navštěvovali, byli vyděšení, nic nechápali,“ dodává Zdeněk Jelínek. Své rodiče totiž nechal v domnění, že se skutečně pokusil o sebevraždu, z obavy, aby se jeho plán neprozradil.
Poněkud jinou cestu přes psychiatrii zvolil spisovatel Jáchym Topol, který se díky svému otci, dramatikovi Josefu Topolovi, v disidentských kruzích pohyboval od nejútlejšího mládí.
„Budoval jsem si tu modrou knihu, to jsme museli, fakt odmalička,“ říká. Začal docházet ke spřízněné psychiatričce, kterou navštěvoval také Mejla Hlavsa a řada dalších lidí z undergroundu.
„Jáchyme, uděláme to na hospitalizaci,“ navrhla a vymyslela plán. Mladý básník se měl nechat zavřít na psychiatrii už několik měsíců před odvodem, aby to na odvodovou komisi nepůsobilo příliš nápadně.
Záměrně nedokončil sociálně-právní nástavbu, kterou v té době studoval, aby vytvořil dojem, že má duševní potíže. Na rozdíl od jiných mániček neměl na zápěstí “žebřík” jizev od pokusů o podřezání žil, nepředváděl žádný teatrální výstup, po němž by ho odvezla sanitka, ale dostavil se do léčebny sám, autobusem.
„Ono to teď všechno má takový odbojný politický nátěr, ale když si to promítám zpětně, když si představím ty osmnácti-, devatenáctileté lidi, kteří žili bez potvrzení o zaměstnání, neustále obtěžovaní policií, v neustálých problémech s rodiči… Byli jsme taková bohémská cháska a mnozí z nás možná v tom blázinci skončili oprávněně,“ konstatuje.
Bylo to lidské podsvětí
V psychiatrické léčebně v Bohnicích nicméně Jáchym Topol skončil na uzavřeném oddělení, pověstné “dvojce”, mezi těžce nemocnými pacienty, kriminálníky s nařízenou ústavní léčebou a narkomany.
Jedním z nich byl například Jiří Glos řečený Freud, mýtická postava drogové scény, jeden z prvních výrobců pervitinu. Dalším byl pyroman jménem Bašta, který o sobě tvrdil, že “vyhodil do povětří rušičky Svobodné Evropy”. Byli tu násilníci, ale i skutečně nemocní lidé, kteří násilí přitahovali.
Podle Jáchyma Topola tu vládla řada zvyků podobných kriminálům či dokonce totalitním lágrům, například hierarchiazace pacientů na životaschopnější a méně odolné. Rozlišovacím znamením byla obuv, ti výše postavení nosili kožené pantofle, které si museli sehnat a obhájit, zatímco ostatní zůstávali v obyčejných bačkorách.
„Bylo to lidské podsvětí. Pro mladého básníka dokonalý studijní materiál,“ usmívá se Jáchym Topol.
Jako zajímavou zkušenost vnímal svůj pobyt v Bohnicích také Miroslav Wanek, hudebník z Teplic, který se při svém předstírání schizofrenie ocitl v pavilonu 7, určeném pro dospívající.
„Potkal jsem tam zajímavé lidi, byli to rusofilové, kteří poslouchali Vysockého a další ruské muzikanty,“ vzpomíná. Během svého tříměsíčního pobytu mimo jiné vymyslel název své první kapely, FPB (Fourth Price Band neboli “kapela čtvrté cenové skupiny”).
Uznán za notorického blba
Poměrně jistou cestou, jak se vyhnout vojně, byly také drogy. Uživatelé drog, nebo řečeno tehdejším slovníkem toxikomani, registrovaní ve zdravotnických zařízeních, dostávali modrou knížku téměř automaticky.
„Když se vojenská správa dozvěděla, že máme co do činění s drogami, většinou nám dávali odklady. Později jsem byl trvale zbaven vojenské způsobilosti,“ vzpomíná Láďa Fabián, kdysi závislý na drogách, nyní sociální pracovník a terapeut.
Tato cesta ovšem znamenala ohromné riziko, a nejen proto, že i samotné užívání drog bylo za socialismu trestné: „Hodně lidí začalo užívat drogy jenom, aby se vyhnuli vojně. Někteří z nich jen na nějakou dobu. Ale někteří se pak do toho propadli stejně jako já,“ konstatuje Láďa Fabián. Tito experimentátoři navíc mohli být odsouzeni za trestný čin “maření způsobilosti k vojenské službě”.
Cesty k modré knížce byly tedy komplikované, dlouhodobé a často velice nebezpečné. Výjimečně se ale některým mladíkům podařilo získat modrou knížku snadno a bez složitého plánu, jako například Robertu Ospaldovi, který se před odvodní komisi dostavil s myšlenkou, že “na vojnu nepůjde“, ale bez jakéhokoli nápadu, jak to zařídit.
„Řekli mi, abych se posadil, tak jsem seděl. Vytáhl jsem z plavek nitku, udělal jsem z ní takovou kuličku a s tou jsem si hrál. Pak mi jeden z těch důstojníků s hvězdama řekl: ,Vstaň.’ Seděl jsem klidně dál a hrál jsem si s kuličkou.“
Po každém dalším pokynu Robert Ospald předstíral, že mu moc nerozumí, a po švejkovsku si hrál na hlupáka. Nakonec mu doktor z odvodní komise řekl: „Já ti dám modrou knížku.“ „Modrou?“ zareagoval mladík. “Tu ještě nemám. To je KODovka, žejo? Zajatci pardálí soutěsky? Ne, ty jsou vlastně růžoví.“
Od komise odešel, podobně jako Josef Švejk, s vítězným vědomím, že byl “pány vojenskými lékaři uznán za notorického blba“.