Robert Ospald

* 1951  

  • „Já jsem říkal: ‚Na vojnu nepůjdu. Sekýrování mám od soudruhů celý život dost. Já to musím nějak vymyslet.‘ Tak jsem se to snažil vymyslet. Ale nějak mně to nešlo. Kamarádi mi říkali: ‚Píchni se do prstu, až půjdeš dávat moč.‘ Zase od jiných kamarádů jsem slyšel: ‚Poslouchej, to je nebezpečný, protože oni pak dávají katétr a prošťourají tě tak, že budeš o vojně snít a budeš rád, když tě konečně pustí z nemocnice.‘ A takové různé tyhle finty. Zlomené ruce – to se mi moc nechtělo. Tak jsem přemýšlel a přemýšlel. Nic chytrého mě nenapadlo. První den, když jsem šel k odvodu, tak jsem si říkal: ‚Já nic nevymyslím, já musím utéct. Abych měl čas na přemýšlení, musím utéct.‘ Tak jsem šel na záchod. Okno bylo naštěstí dostatečně velké, hup přes okno, a byl jsem pryč.“

  • „Přišli jsme k německému nápisu ‚Nur für Einreihen‘. Zkoušeli jsme si to zapamatovat, napsat jsme to neměli čím. Vždycky když jsme odtrhli oči od tabule, ta písmena zmizela. Tak jsme to vzdali asi po pátém pokusu. Vždycky jsme se k tabuli vrátili: ‚Pamatuješ si to?‘ – ‚Ne. Ty?‘ – ‚Ne.‘ No, tak jsme to vzdali, protože jsme si říkali, že to je důležitý nápis, protože ten nám jako první potvrdil, že jsme opravdu v Rakousku. Pak jsme vcházeli do vesnice a to je taková malá vesnička, kde jsou takové ty vinařské domky, kde nikdo nebydlí. A jak jsem tak koukal do těch opuštěných oken, tak jsem si vzpomněl, že mi někdo vykládal, že [pohraničníci] chodili si vyzvednout lidi i do Rakouska nebo do Německa. No a tak jsem říkal: ‚Frankie, jestli se tady objeví, tak udělej tu samou věc, co udělám já, ale u jiného baráku. Prohodíme vozík oknem. A ty lidi určitě nebudou chtít zasklívat za vlastní prachy, tak zavolají policisty. Ty by nás mohli zachránit. Kdyby to zjistili, že jsme utekli, tak za náma pošlou vojáky a ty by nás poslali zpátky!‘“

  • „Já jsem měl – tolik, kolik je dnů v roce – tři sta šedesát pět neomluvených hodin. Neomluvených. Určitě k tomu byly nějaké omluvené. Měl jsem trojku z chování a měl jsem čtyři pětky na vysvědčení. A přišli verbovat z Ostravy, jestli se někdo přihlásí na horníka. Já jsem si říkal: ‚Já toho mám tady v tý Oskavě plný zuby, já jdu do Ostravy.‘ Tak jsem se přihlásil. Hrozně se radovali až do chvíle, kdy uviděli moje vysvědčení. Tak řekli učitelům: ‚Ale to nejde!‘ Protože když se někdo přihlásí na horníka, tak nejhorší známka z chování musí být dvojka a nejhorší známka na vysvědčení může být čtyřka. Tak učitelé udělali velkou poradu, a aby mi prý nezpackali život, tak mi to přepsali.“

  • „Tak sranda to nebyla, všechno nám docházelo. Tak nějakých pár konzerv a trochu limonád, ale to velice rychle zmizelo a pak jsme přes tu cestu museli pro vodu. Mu ruply nervy, řekl, to budu radši bez vody, a já jsem věděl, že bez vody člověk začne blouznit, tak jsem pro tu vodu chodil sám. A ono to bylo prakticky tady někde. Tam, kde ta cestička kříží vysoké napětí.“ [Tady je v mapě potok – tam jsi chodil pro vodu?] „Nene. Tam se to nedalo, protože to není potok, spíš víceméně bažina. Tam se voda nedala brát a já jsem vždycky chodil tak, že jsem ležel při zemi, rozhlídl jsem se, jak je otočenej ten voják. Tady byly vrata, kudy jezdili, když jezdili obdělávat tu agrární zem. A vždycky, když jsem viděl, že je otočenej zádama, no tak jsem to přeběhl. Tady je alej stromů a vedle tý aleje byly takový skruže a tam bylo zavlažování a z toho jsem si bral vodu. No bylo to o držku samozřejmě, protože tady byla obrovská louka ničím nechráněná a tam byla taky jedna bouda těch pohraničníků. Takže jsem taky musel koukat z toho křoví, až se otočili jiným směrem. To jsem si nabral vodu a rychle zmizel.“

  • „Ale to byly první vozejky a ty byly poměrně těžší a pak jsme přišli na to, že se s tím tahat... že to je strašná dřina, a to jsem měl dokonce česko-anglický slovníky poměrně velký. A to bylo těžký, já jsem myslel tenkrát, že to nepřežiju. Protože to bylo tak vyčerpávající: my jsme totiž při každým autě, který jelo, jsme skákali přes svodidla a lehli jsme si tam do příkopu. Nechali jsme auto projet a šli jsme dál. To byla darda – protože ty první, to byly z hranatejch rour, ty druhé už byly tak nějak snesitelné. Bylo na tom kupa hliníku a duralu nebo čeho. Na tom prvním bylo prakticky všechno ze železa. My jsme tam počkali na večer, šli jsme skoro celou noc, pak jsme den prospali, zjistili jsme, že jsme se na to škrábali úplně zbytečně, protože musíme domů a ty vozejky změnit, protože ten prostor pod tím kolečkem byl příliš malej, aby tam prošly ty válečky.“

  • „V takový situaci není zima. Ten adrenalin, jak tomu dneska říkaj, je poměrně vysoko. A nahoře, to bylo ještě jednou zajímavý, kdy jsem ten vozejk zavěsil a měl jsem takový kusy horolezeckýho lana, na nichž visel. Tak jsem to pustil od sebe na konstrukci a povolil to asi metr. A ono to začalo dělat takhle (napodobuje zvuk škrkání). Říkám si: co to bylo, vždyť nás to prozradí. Takový křápání, jako když se lámou malý větvičky. Takový křápání. Tak jsem vozík přitáhl, znova pustil ještě jednou a díval se na to. A přesto, že to vnitřní kolečko má poměrně malej průměr, tak z něho přeskakovaly na lano pět deset centimetrů dlouhý jiskry. Když jsme to ukázal Frenkymu, tak on okamžitě: Jdeme domů. Tak jsem si vzpomněl na toho maníka, co jsem ho potkal v cele, když mi bylo patnáct. A řekl jsem: zase zpátky do toho. A on už se těšil, že řeknu, že nejdem. Já jsem říkal: jdem. Tady máme šanci, tam chcípnem v tom komunismu, co má trvat se Sovětským svazem na věčné časy. To nevydržím. Tolik času nemám. Tak se šlo dál.“

  • „Ale potom jsme šli dál a došli jsme do Jetzelsdorfu a tam jsme potkali první lidi. Ne, ten policajt byl vlastně první, to bylo v Kleinhaugsdorf. To bylo zajímavý, protože najednou se ve veřejích domu objevil policajt. Pro nás samozřejmě šok: daj nás zpátky Čechům, nedaj nás zpátky Čechům, minimálně nás budou vyslejchat a hrozný ceremonie, jak to bylo u nás. A já jsem tak bokem říkal: Frenky, kolem toho neprojdem. Vždycky je lepší, když se člověk přihlásí sám, a tak já Good morning, anglicky na něj. A on jenom pokrčoval ramenama. Tak jsem to zkusil česky, polsky, slovensky. A jsem říkal: Only german? A on hnedka ochotně na mě něco vychrlil, což jsem samozřejmě nerozuměl ani ň. Tak jsem ukázal na sebe: Sorry, I don’t, že nemluvím německy. Tak pokrčil ramenama zase. A v tu ránu tam přijíždí auto a já jsem říkal: Frenky, to je v háji, a on má asi nějakou vysílačku, nenápadně to zapnul a oni už jsou tady a teď nás sbalej. A on úplně klidným krokem nasedl do auta a odjel. A my stojíme jak blbci na tý ulici, čumíme za tím odjíždějícím autem, prostě jak smyslů zbavení, jako kdyby nás pustili ze Šternberka (vyhlášená psychiatrická léčebna na severu Moravy pozn. ed. ) – a my koukáme, jé, my jsme venku a pak teprve přišly ty slavný slova: I’m free, I’m free, I’m free.“

  • „To byla právě sranda strašná, že jsem tam měl Solidaritu a že mě dokonce nechali, abych já tu Solidaritu před nima schoval. Ona byla, jak byl v ladách takovej ten kastlík kolem toho řadicího klacku, tak ta byla zastrčená – ono, jak je to prohloubený, je tam spára a do tý jsem to narval. A oni mě zavolali do toho auta a kam jsem se podíval, tam jsem musel hledat. Já jsem to velice brzo pochopil, tak jsem se nedíval na ten volant, kde byly schovaný prachy a na ten kastlík, kde byla ta Solidarita. To bych měl na krku protistátní nějaký tydlety. Ten jeden najednou si vzpomněl a říká: tam pod tím kastlíkem jsme se nedívali. Tak jsem si řekl, že je dobře, že to musím zvednout já, a teď jsem odšrouboval tu kouli, kde jsou čísla rychlostí, zvedl jsem ten kastlík a slyšel jsem, jak zašustily papíry. Tak jsem to zachytil, ono mi to spadlo do ruky, zmáčkl jsem to ke straně. Bylo mi jasné, že už to nemůžu dát zpátky. Zatřepal jsem s tím kastlíkem a dal jsem to dozadu přes zadní sedadlo.“

  • Celé nahrávky
  • 9

    Vídeň, 25.12.2013

    (audio)
    délka: 01:48:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Iron Curtain Stories
  • 10

    Vídeň, Rakousko, 25.02.2018

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Stáli jsme v první vesnici za rakouskou hranicí a v hlavě mi zněla slova: I’m free, I’m free, I’m free!

Robert Ospald, portrétní foto v době útěku
Robert Ospald, portrétní foto v době útěku
zdroj: Archiv Roberta Ospalda

Robert Ospald se narodil 2. července 1951 v Libině na Šumpersku. Jeho otec byl sudetský Němec, matka Češka. Ve třech letech byl pamětník předán do péče náhradním rodičům. O tři roky později se vrátil k matce, která jej potom vychovávala sama. Po základní škole nastoupil do hornického učiliště v Ostravě, odkud ale předčasně odešel. Za odcizení úspor svého dědečka se dostal poprvé do kriminálu. Ve věznici pro mladistvé v Bratislavě strávil devět měsíců, propuštěn byl předčasně díky amnestii. Později byl ve vězení ještě dvakrát, vždy za drobné krádeže. V roce 1985 podnikl první pokus opustit komunistické Československo, ale přes maďarské hranice se mu to nepodařilo. Následovalo několik pokusů o útěk po drátech vysokého napětí, z nichž ten poslední se 19. července 1986 povedl. Se Zdeňkem Pohlem tehdy pamětník překročil hranici do Rakouska. Dnes žije ve Vídni a píše svou druhou knihu o útěku.