Punkové hnutí v normalizačním Československu ze začátku nebylo žádným cílevědomým „bojem“ proti režimu a už vůbec ne politickou opozicí. Režim si z pankáčů ale nepřátele vyrobil.
„Punk pro mě byl nejtvrdší hudební postoj proti společnosti. Je jedno, kdo vládne. Prostě je to revolta vůči všem, co jsou nad námi. My jsme zažili komunisty, tak jsme to brali jako revoltu vůči režimu,“ říká ve svých vzpomínkách pro Paměť národa Jan Rampich, který se s punkovou hudbou seznámil na začátku osmdesátých let jako student dopravní průmyslovky v Plzni. Poprvé ji zaslechl ve vysílání německého rádia. „Tehdy jsem ale nevěděl, že to, co poslouchám, je punk. O jeho existenci jsem se dozvěděl až z nějakého časopisu, kde to bylo ale popsané z hlediska ‚socialistického smýšlení‘.“
Oficiální československá média na přelomu 70. a 80. let psala o punku jako o kuriozitě ze Západu, bizarním příznaku úpadku buržoazní společnosti. „Pro nás tato ve všech směrech bezvýchodná a dekadentní vlna, která demagogicky reaguje na vlnu korupce, násilí, sexu a zvrácenosti, jež postihla západní společnost, není senzací. Je jen důkazem toho, kam až může to, co se často vydává za umění, zavést mladé lidi,“ psal například Mladý svět v roce 1977. Pro mladé lidi, izolované za železnou oponou v panoptiku normalizační pop-music, ale i takové články byly paradoxně inspirativní. Další informace získávali na burzách gramofonových desek nebo na Pražských jazzových dnech pořádaných Jazzovou sekcí.
To je vulgární, doprdele!
Muzikanti z prvních punkových kapel, které u nás v té době vznikaly, neměli v úmyslu stát se součástí politické opozice. Miroslav Wanek, zakladatel skupiny FPB, k tomu říká:
„Oni nás tam dotlačili, oni si z nás nepřátele vyrobili sami tím, že nás ten systém začal perzekvovat.“
FPB se dokonce pokusila získat povolení k oficiálnímu účinkování, ale takzvané „přehrávky“ skončily fiaskem: „Předseda komise si vzal naše texty, listoval jimi a říkal: ,To je vulgární, to nemůžeme pustit.‘ Namátkou si vybral zrovna zhudebněný text od Jiřího Wolkera. Když jsem ho upozornil, že jde o text básníka, který je ve všech čítankách, praštil s papíry o stůl a vyslovil památnou větu: ,Ty texty jsou vulgární, doprdele!‘“ FPB stejně jako další punkové skupiny té doby tak vystupovala na ilegálních koncertech, které často končily policejním zásahem.
Když Pavel Štěpán s bratrem Petrem založili kapelu Hrdinové nové fronty, o přehrávkách už ani neuvažovali. Od začátku vystupovali ilegálně v přesvědčení, že „když něco není povolený, ještě to neznamená, že to je zakázaný“.
Číro chci mít i v občance!
Čeští pankáči té doby většinou nestudovali vysoké školy, v práci tedy neměli postavení, o které by mohli přijít, a tak si z policejní perzekuce těžkou hlavu příliš nedělali. Pavel Štěpán, který pracoval jako elektrikář, říká:
„Z nás to tehdy šlo, my jsme takoví chtěli být. Bylo nám svým způsobem úplně jedno, jaké následky to bude mít.“
Oblečení si vyráběli sami, účesy tužili cukrovou vodou. Jan Rampich jako jeden z prvních začal začátkem 80. let nosit číro, a dokonce si prosadil, že ho měl na fotografii v občanském průkazu: „Policajti kroutili hlavou, jestli to jako myslím vážně, nechtěli se se mnou bavit. Řekl jsem jim, že nebudu pořád platit pokuty. Že když to číro nosím, chci ho mít i v občance. Mám tam přece mít fotku, která odpovídá vzhledu. A tak mi tu občanku udělali. Byl jsem možná první, kdo měl číro v občance.“
Squatterské komunity jako na Západě u nás z pochopitelných důvodů neexistovaly, pankáči se setkávali spíše v hospodách, občas se objevovali v „barácích“, které se v minulém desetiletí staly domovem undergroundu. Jan Sajdl, který se pohyboval v punkové komunitě v Teplicích, hostil nějaký čas skupinu pankáčů v domě v Proboštově, který zdědil po svém strýci. „Sousedům se asi nelíbilo, když viděli deset, patnáct lidí chodit pro pivo s kýblem,“ vypráví. Divoká éra skončila návštěvou tety, vdovy po strýci Emilovi. „Když vešla dovnitř, v předsíni stál Ota Chlupsa na rukou. A když ji uviděl, vyděsil se a pozvracel se do vlastních vlasů. Tím skončil můj pobyt v té krásné čtvrti,“ směje se Jan Sajdl.
Aspoň přestaňte chrastit řetězy!
Na přelomu 70. a 80. let se u nás za hlavní nepřátele režimu stále považovaly „máničky“ s dlouhými vlasy. To se ale velmi rychle změnilo v březnu 1983 po vydání smutně proslulého článku Nová vlna se starým obsahem v časopisu Tribuna. „Primitivní texty spojené s primitivní hudbou, odporné šaty, provokující chování, oplzlá gesta, odmítání všeho normálního, barvení vlasů na zeleno, na modro, na růžovo, tetování hákových křížů, malování barevných pásů na obličej apod., to byl výsledek, který tato vlna přinesla,“ rozhořčoval se jeho autor Jan Krýzl, přičemž punk a nová vlna jsou v něm opět popisovány jako „infekce“ ze Západu. Zatímco v Polsku nebo v Jugoslávii mohly punkové kapely vystupovat na oficiálních koncertech, u nás represe proti pankáčům zesílily.
Státní bezpečnost jim přitom u výslechů často podsouvala naprosté nesmysly:
„Říkali nám, že jsou to fašistický symboly, že celej punk je fašistickej. O skupině Kiss si prý všichni myslí, že jsou to rockeři, ale jsou to fašisti, protože na konci mají ty dvě ,S‘.“
Tak vzpomíná Pavel Štěpán na výslech na policii v Jihlavě. Jinde však pankáči zažívali ještě tvrdší represe: „Policajti je brali na služebnu, stříhali jim kohouty, rozstříhávali jim bundy, rvali z nich cvoky. Ti jihlavští policajti byli proti ostatním ještě úplně zlatí.“
Šikana výstředně vypadající punkové mládeže byla veřejností poměrně akceptována. I u svých nejbližších často naráželi na nepochopení: „Mně se mohla rozskočit hlava, když jsem přijel domů, vyprávěl jsem o tom mamince, a ona mi nevěřila: ,Přece by vás, mladý lidi, nemlátili do hlavy obuškama,‘“ vzpomíná Jan Sajdl. Matka se často snažila jeho chování usměrnit tak, aby příliš nepřipoutával pozornost: „Vždycky mě prosila, ať alespoň přestaneme chrastit řetězama, když jdeme v Teplicích po Leninově ulici, že si na to někteří lidi stěžovali.“
Michal David utíká z pódia
Pankáči zprvu nebyli naladěni na vlnu politicky zaměřených protestů, ale jak represe sílily, zapojovali se do činnosti širší politické opozice: do podepisování petic, šíření samizdatů, později i účasti na demonstracích. I Jan Sajdl, který účinkoval v kapele Smutní potápěči, si začínal uvědomovat, že punková hudba není tím nejlepším nástrojem pro šíření politických (nebo jakýchkoli jiných) poselství: „Na koncertech většinou hrálo pět kapel. Když jsme konečně přišli na řadu, všem to bylo už úplně jedno, protože v sobě měli šesté pivo.“ Přirozeně tak dospěl k rozhodnutí vydávat samizdatový časopis, jmenoval se Teplický Fógl a začal vycházet krátce před listopadem 1989.
Po nástupu Michaila Gorbačova a přinejmenším proklamovaném začátku perestrojky se tlak proti punkové hudbě poněkud zmírnil. V roce 1987 se v Paláci kultury uskutečnil festival Rockfest zaštítěný SSM, na kterém mohla vystoupit i punková kapela Hrdinové nové fronty. Organizátoři jen hudebníky požádali, aby nehráli svůj největší hit Svět se posral. Píseň ale nakonec v baště normalizačního showbusinessu přece jen zazněla. Na vystoupení Pavel Štěpán vzpomíná:
„Při prvních tónech lidi začali pogovat a zpívat s náma. Takže jsme to udělali kulišácky. Zpívali to za nás lidi.“
Ve stejném roce se v Plzni konal oficiální Mírový koncert Olofa Palmeho s poněkud bizarním programem, na němž měly po punkrockové kapele Die Toten Hosen zazpívat oficiální hvězdy jako Dalibor Janda a Michal David. Obecenstvo ale dalo důrazně najevo svou nelibost: „Začalo to nenápadně. Na jeviště létaly nejdřív kelímky, pak kamínky, ale on si pořád hrál na ty svý klávesy,“ vzpomíná Jan Rampich, který byl na koncertě v publiku. „Až tam někdo hodil školní gumový granát a Michal David přerušil hraní.“ Moderátor hodil granát zpátky do publika se slovy: „Tak tady to máte, vy mírotvorci ze Západu!“ Nakonec proti publiku zasáhla policejní jednotka se psy a během vystoupení kapely Stromboli vznikla rvačka, když se rozneslo, že za pódiem je Státní bezpečnost s kamerou.
Ve střetu s punkovým hnutím se normalizační režim doslova odkopal, naplno projevil svou pravou tvář: už nešlo o žádnou ideologii, o souboj myšlenek nebo světových názorů. Vadil mu každý, kdo vybočoval. A pankáči ho přiváděli k šílenství tím víc, že nebyli snadno vydíratelní a odmítali hrát jeho hru na relativní pohodlí výměnou za konformitu.
