Jan Sajdl

* 1964

  • „Druhý den, to byla neděle, zase ve čtyři hodiny že se půjde na náměstí. Tam se o nás už trošku vědělo, dokonce tam byl přizvaný prokurátor a jezdil tam se soudružkou z národního výboru, vím, jak se jmenovala: Dagmar Stupková. Říkala: ‚Rozejděte se, toto shromáždění je nepovolené.‘ Pak vypovídala, že se hrozně bála, že ji tam někdo zabije, protože tam byla sama. Neměla ochranu nějakého pohotovostního pluku. Občas jelo nějaké auto, občas někoho vytáhli. První opravdu střet s policajty, kteří to přehradili, byl v ulici, kde jsme bydleli. Tam se jde Jankovcovou ulicí, tam to přehradili. A že to nepustí dál do Šanova, do lázeňské čtvrti. Ale my jsme věděli, že tam, kde to přehradili, vedou schody nahoru k mojí mamince, k paneláku, že tamtudy se to obejde ulicí Karla Čapka. Část průvodu šla po těch schodech, část někudy jinudy. Přesně u baráku tý maminky… Říkal jsem jí: ‚Koukej se koukat z balkonu, protože tam nejsou jenom pankáči! Tam jsou s námi normální lidi! Jde tam paní s děťátkem, v klidu.‘ To už jsem věděl z minulého dne.“

  • „Melanie Šnajdrová. Ona zaprvé měla víc kontaktů na lidi v Praze, na lidi na barácích. Prodávala v antikvariátu. Tenkrát oni věděli, že se takto angažuje, že lidi si chodí do antikvariátu do Teplic pro samizdaty, že tam je ta předávací stanice. Tak zveřejnili v deníku Krajského výboru KSČ Průboj článek Drogy mezi knihami. Tam ji nařkli, že tam má drogy, perník a takové věci. Podřezala se v tom antikvariátu. Protože jsem ji tenkrát nemohl najít, nikdo neměl auto, šel jsem tam pěšky. Byla tam tma, ale viděl jsem, že vzadu v tom skladu jako by koukala noha. Nevěděl jsem, co mám dělat, nešlo se tam nikudy dostat. Zezadu byly mříže, to jsem věděl. Na té hlavní ulici, na Lenince, jsem vzal dlažební kostku a hodil jsem ji do vstupních dveří, abych je roztřískal. Kolem jela zrovna hlídka VB. A ona ani nezastavila. ‚Nevšímejte si, co se děje v antikvariátu.‘ Jako by to někdo věděl. Nezastavili, jeli dál. Já jsem roztřískal ty dveře, našel jsem ji ležet na třech židlích vodorovně a pod sebou měla dva kyblíky plné krve. Věděl jsem, že když zavolám normální doktory, tak ji odvezou, kam nechce, do Ústí nad Labem nebo na nějaké uzavřené oddělení. Tak jsem zavolal jedinému rozumnému člověku, o kterém jsem věděl – chartista, doktor Pichlík na chirurgii. ‚Tak mi ji sem přivezte,‘ řekl, ‚já ji nějak zašiju.‘“

  • „Když to dokončili, všechny pustili a zbyl jsem tam jenom já a můj kamarád Robert Appel, se kterým jsem od první třídy seděl v lavici a potom se mnou vydával časopis Teplický Fógl. Nikdo s námi nemluvil, všichni už byli pryč. Říkám: ‚Kdy nás pustíte domů?‘ Řekli nám, ať držíme hubu. Tak jsme drželi. Za chvíli přijeli další dva. Asi čekali, kdo nás bude moci přetransportovat do Teplic. Podle mě nás nechtěli vypustit v Ústí nad Labem, i když nevím proč. To jsem pochopil později. Přišli takoví dva a řekli: ‚Aspoň se svezete v pěkným autě.‘ Nasedli jsme do strašné škodovky, nevezli jsme se v pěkném autě. Seděli jsme vzadu, sami, nikdo tam s námi neseděl. Jeden policista seděl vepředu a jeden řídil. Asi jsme měli zaklaplé dveře, abychom neutekli. Vezli nás z Ústí přes Chlumec, tam zahnuli na točnu, kde byla konečná autobusu, tam přibrzdili a mého kámoše vyhodili z auta. Mě tam nechali a jeli dál. Bylo mi to divný. Byli jsme na půl cesty, ještě daleko od Teplic. Zamířili do lesa na Telnici, k hranici, na lesní cestu. Najednou jsme se ocitli v lese, byl už večer, půlnoc klidně. Teď jsem opravdu nevěděl. Oni byli zticha, nic neříkali. Když dojeli na konec, všiml jsem si, že ty dveře, kudy vyhodili Roberta, nejsou zaklaplé. Otevřel jsem dveře, na nic jsem nečekal a zdrhal jsem jako o život. Slyšel jsem, jak se smějí a zapalují si cigáro: ‚Si asi myslel, že ho zastřelíme.‘ Měli z toho strašnou srandu. A ujeli. Byla hrozná zima, šel jsem dolů, kde byl vidět nějaký život. Bylo tam napsáno Telnice – zastávka, vlak. Říkám paní v okýnku: ‚Dobrý den, byla byste tak hodná, já bych potřeboval dosvědčit, že mě sem policie odvezla…‘ – ‚To vám nebudu nic dosvědčovat. První vlak vám jede v pět, tady si můžete sednout.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 28.01.2020

    (audio)
    délka: 01:56:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 04.02.2020

    (audio)
    délka: 01:41:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 23.04.2021

    (audio)
    délka: 44:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidi s čírem šli vždycky na řadu jako první

Malý Jan Sajdl
Malý Jan Sajdl
zdroj: Příběhy našich sousedů

Podnikatel a amatérský hudebník Jan Sajdl se narodil 28. srpna 1964 v Teplicích. Jeho rodiče, Vladimír Sajdl a Jarmila, za svobodna Práglová, patřili k původním předválečným obyvatelům Teplic. Maminka byla roku 1938, v době záboru Sudet, terčem šikany ze strany německých vrstevnic. Život Jana Sajdla výrazně ovlivnil úraz v roce 1973, kdy mu uvolněná postranice jedoucího nákladního auta rozbila čelisti. Až do sedmnácti let musel podstupovat nové a nové operace zubů. Od dvanácti let zakládal vlastní kapely, záhy však rezignoval na snahu o jejich oficiální fungování. Vystudoval Střední průmyslovou školu v Děčíně, během studií se mu však narodil syn Dan. Po návratu z vojenské služby se naplno angažoval v teplickém alternativním kulturním dění: účinkoval v kapele Smutní potápěči i v mnoha jiných uskupeních, podílel se na přepisování samizdatu, šířil kopie časopisů Vokno a Revolver Revue, s kamarádem Robertem Appelem vydávali vlastní časopis Teplický Fógl. Často se dostával do střetu s policií a byl předvoláván k výslechům na StB. Pracoval nejprve na teplickém OPBH (Obvodním podniku bytového hospodářství), později jako pomocný dělník v závodě Color Servis Teplice. Ve dnech 11.-13. listopadu 1989 byl jedním z účastníků ekologických demonstrací a podílel se na založení teplického Občanského fóra. V roce 1990 pracoval v redakci Severočeské revue, později v 90. letech zastupoval v Čechách francouzskou modelingovou firmu a pořádal výstavy zbrojního materiálu pro země NATO. Nyní žije v Praze a se souputníky z teplické komunity se setkává v žižkovské hospodě U Vystřelenýho oka.