Michal Prokop, hudebník a bývalý politik, je hostem 35. dílu podcastu Dobrovský & Šídlo. Natáčíme živě na festivalu Krásný ztráty. „Když v politice vylezete na jeviště, musíte počítat s tím, že nejmíň polovina z lidí pod pódiem vás vůbec nechce,“ říká.
„Než jsem tohle pochopil, chvíli mi to trvalo,“ poznamenává exkluzivní domácí host Michal Prokop, hudebník, kterého listopad 1989 vynesl do politiky.
Vzhledem k tomu, že v ní vydržel o mnoho déle než první vlna umělců v politice (patřili mezi ně zprvu Michael Kocáb, Vladimír Mišík, Daniela Kolářová nebo Rudolf Hrušínský), je na místě se ptát, co ho na ní lákalo, za jaké podmínky v ní přežil. V čem byla ta největší změna oproti životu muzikanta na volné noze a proč z politiky nakonec odešel?
Michal Prokop se na politiku dnes dívá z nadhledu a vlastně bez negativních pocitů.
„I v politice mají své místo pragmatici, kteří jsou trochu ‚splachovací‘, jsou tam potřeba. Ale jde o to, aby tam nebyli jenom takoví.“
„Jde o to, aby pragmatici byli schopni vedle sebe snést i ty, kteří jsou idealisti, a byli schopni jim naslouchat. A politika samozřejmě je boj o moc, ale k tomu, abyste ji mohli vykonávat, tak ji musíte taky umět udržet. A to my jsme neuměli.“
Specifický fenomén „umělců na barikádách“ nebo chcete-li v politice samozřejmě vznikl díky tomu, že v předlistopadových dobách v zásadě v umění bylo politikem všechno, co mělo nějaký přesah.
„Každá zmínka, která se dala asociovat jako kritika režimu, ať už v divadle nebo na koncertě, byla tehdy politikou. A jako obrana alternativní muzikantské scény také vznikla Charta 77,“ připomíná Jan Dobrovský.
Je zjevné, že v polistopadových dobách se řada lidí z showbusinessu a umění v určitých okamžicích rozhodla pro podporu nějaké politické strany nebo konkrétního politika, příkladem za všechny může být podpora ODS a Václava Klause na „koncertě“ na Staroměstském náměstí před volbami 1998 s dodnes proslavenou písní Lucie Bílé a Karla Gotta „Když mi dáš pac“.
K tomu postřeh Jindřicha Šídla:
„Měli jsme z toho tehdy legraci, ale bylo to autentické vyjádření politické vůle. Je běžné, že jsou do kampaně najímáni umělci, ale pak jsou i ti, kdo vystupují ve prospěch nějaké myšlenky, strany nebo politika. A ten pak většinou prohraje.“
„A v takovém případě jsou to vlastně i dnes ‚umělci na barikádě,‘“ dodává Jan Dobrovský. „Pokud veřejně projeví svůj politický postoj, dostávají za to většinou dost čočku na rozdíl od těch dob před listopadem 89.“
Tyhle časy jsou u nás dnes spíš minulostí, mnoho známých lidí si dost dobře rozmyslí, než se pustí do podpory té či oné partaje. Trochu jinak je to na světové scéně v souvislosti s válkou na Ukrajině, kde se v poslední době na rozdíl od mnoha osobností podporujících Ukrajinu také vyjádřil Roger Waters s jasným omlouváním Putina, a to zcela v rozporu s tím, co si myslí ostatní bývalí členové Pink Floyd.
Což nás přivedlo k finální otázce: umíme, chceme nebo popřípadě máme oddělovat názory umělců od jejich tvorby?
V dnešním podcastu bude řeč i o historii strany se zkratkou ODA, o působení Michala Prokopa na ministerstvu kultury pod Pavlem Tigridem nebo o tom, jak Chuck Berry vyhnal z pódia svého baskytaristu. Příjemný poslech!