Baranova je klidná ulice na pomezí pražských Vinohrad a Žižkova, lemují ji činžáky postavené v první polovině 20. století. Za názvem najdeme příběh rodiny přesvědčených komunistů. Kdo tedy byl onen Baran? Mnoho lidí to nejspíš neví...
„Narodila jsem se v roce 1933, ve stejném roce, kdy se Hitler dostal k moci,“ vyprávěla Elly Jouzová, rozená Baranová. Zatímco kořeny její maminky Marie vedou ke kdysi početné česky hovořící menšině ve Vídni, otec Kurt pocházel z německy hovořící židovské rodiny žijící v Brně. Rodiče se seznámili krátce po válce v Brně během organizace stávky proti práci v neděli.
Strana na prvním místě
Otec se záhy po založení Komunistické strany Československa v roce 1921 stal placeným funkcionářem, šel tam, kam ho strana vyslala. Třeba na Ostravsku tak „sloužil‘“ spolu s Václavem Kopeckým, budoucím neblaze proslulým ministrem informací a kultury. Když si v roce 1925 bral Marii, říkal jí prý, že na prvním místě u něj zůstane vždy strana. „V den svatby nebylo jisté, jestli ji nezmešká,“ vypráví s úsměvem jejich mladší dcera Elly.
Matka Marie sdílela manželovo komunistické nadšení, ale zároveň si přála, aby rodina bydlela pospolu. Krátce po svatbě se Baranovým narodila dcera Vlasta. V době, kdy na svět přišla druhá dcera Elly, rodina už žila v jednom z nově postavených obecních domů v Rostislavově ulici číslo 7 (dnešní Radhošťské 20). Otec od roku 1928 pracoval na ústředí KSČ v Praze. Podle výsledků voleb do zastupitelstva se prý tehdy rozdělovaly obecní byty. Komunistům přidělili byt číslo 19 sestávající se z pokoje a kuchyně.
Pražský Žižkov (tehdejší městská část Praha XI.) zůstával nadále převážně dělnickou čtvrtí, komunistická strana zde tradičně měla silnou pozici. Ještě v roce 1935, kdy velká hospodářská krize už odeznívala, zůstávalo 4000 žižkovských dělníků bez práce a tomu odpovídala masová podpora komunistů při volbách. Rodina Baranových žila politikou, ale malá Elly si z dětství spíše vybavuje letní pobyty v hospodě v Lukách pod Medníkem. Koupali se v Sázavě a užívali si společně trávený čas.
V pomnichovské druhé republice úřady činnost komunistické strany zakázaly. Kurt Baran se tehdy stal zaměstnancem reklamní agentury, která měla ve skutečnosti krýt ilegální stranickou činnost. Možná ale ještě víc otřáslo pozicí komunistů uzavření paktu mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem v srpnu roku 1939.
„Matka mi vyprávěla, že když Ribbentrop a Molotov podepsali pakt o neútočení, že měli strašně těžkou roli, jak vysvětlit lidem, že ti, kteří měli být nepřáteli, Stalin a Hitler, tu dohodu uzavřeli. Oni to viděli tak, že Stalin to dělá dobře a že jde o nějakou taktiku.“
Baranko, chceš chleba nebo jablko?
Dne 26. února 1940 zasadil nacistický represivní aparát komunistickému hnutí na Žižkově citelnou ránu: bylo zatčeno ilegální obvodní vedení i desítky řadových členů strany. Komunistickou buňku tehdy zradil Alois Kolomazník, který se stal konfidentem gestapa. Mezi zatčenými byli i Kurt a Marie Baranovi, rodiče Elly Jouzové.
Dům v Rostislavově ulici číslo 7 měl svoji správcovou. Jmenovala se Řezáčová a obývala maličký byt v přízemí. Když gestapo zatklo Baranovi, a než se dětí Vlasty a Elly ujala babička z Brna, starala se o ně a vařila jim. „Plno dobrých lidí nás zvalo.“ Po celou válku je podporovali příbuzní a rodina Řezáčů. Když šla Elly okolo jejich bytu, slyšela: „Baranko, chceš chleba, chceš jablko?“ Pomáhali i jiní přátelé ze Žižkova, ale i neznámí lidé – nechávali anonymně peníze ve schránce. Žižkovská solidarita fungovala.
Kurta Baran skončil ve věznici gestapa v Malé pevnosti v Terezíně. Často ho vozili do Prahy na výslechy. Od roku 1940 byl vězněn, nejprve v Dachau, později v koncentračním táboře v Mauthausenu. Na konci roku přišla zpráva, že 28. října 1941 zemřel, prý na srdeční slabost. Bylo mu 42 let. „Přišel úmrtní list a sestra Vlasta mě vzala do pokoje, postavila na pohovku, aby na mě došáhla, a řekla mi, že tatínek umřel. Ale já jsem tomu dost nerozuměla. Věděla jsem, že to je vážný, ale nepochopila jsem, co to znamená, protože do té doby nikdo ze známých nebo příbuzných nezemřel. Ale vím, že sestra plakala a potom mě naučila zpívat Kde domov můj.“
Ve vězení myla okna, aby zahlédla své dcery
Matku Marii Baranovou odsoudili na tři a půl roku za velezradu, kterou bylo šíření letáků. Nejprve byla zavřena v káznici v saském Waldheimu s poznámkou „Návrat nežádoucí“, potom krátce ve věznici na Karlově náměstí v Praze. „Poslala nám zprávu, abychom přišly do Lazarské ulice, že se přihlásí na mytí oken. Tam je možné jít až ke zdi do postranní uličky. Já jsem nevěděla, že nás viděla.“
Do konce války neměla Elly o matce žádné zprávy. Až když se v červnu 1945 vrátila, dozvěděla se, že byla zavřená v ženském táboře Ravensbrücku a následně v Neubrandenburgu, že dostala těžký zápal plic. Přežila prý tehdy díky doktorce Nedvědové, dceři Zdeňka Nejedlého. Zachránila se z pochodu smrti po útěku dozorců, přes Polsko se dostala do Ostravy a pak do Prahy. „V noci se vrátila, s babičkou si povídaly a k ránu mě probudily.“
Starší sestra Elly Vlasta narozená roku 1925 se po vzoru rodičů nadchla pro komunistické myšlenky. Během válečných let už chodila s Milošem Hájkem, mladým komunistou, který pomáhal opatřovat ilegální doklady pro ohrožené soudruhy a taky pro své židovské kamarády. A právě u Hájků na Spořilově Vlastu spolu s dalšími mladými komunisty v srpnu roku 1944 zatkli.
Komisař Hermann Zander, který je zatýkal, nejprve netušil, že existuje spojitost mezi Vlastou a Kurtem a Marií Baranovými. Vlastu nesoudili s jejími spolupracovníky, byla poslána do Terezína, do Osvětimi a odtamtud do Bergen-Belsenu.
Elly o ní neměla žádné zprávy. Vzpomíná, jak v květnu 1945 chodila na Malostranské náměstí hledat sestru a matku. „Tam byly pulty se seznamy lidí, co se vraceli nebo byli hospitalizováni.“ Až později se dozvěděli, že Vlasta v Bergen-Belsenu v listopadu zemřela na zánět mozkových blan. „Sestřenice otce Marianna Wallnerová nám napsala a utěšovala nás, že Vlasta umírala v bezvědomí, že o sobě nevěděla.“ Bylo jí 19 let.
Dneska nevařím, dneska je revoluce
Přes všechnu tu hrůzu měla Elly hezké dětství. Příbuzní se starali, aby byla veselá, aby dobře jedla, často za nimi jezdila na Moravu do Bzence a do Brna k tetě Pavle. „Chovali se tam ke mně jako k princezně – byly tam vinohrady, koupaliště. Všichni mě měli rádi.“ Její situaci kromě zrakové vady komplikovalo, že se pro nacisty stala židovskou míšenkou prvního stupně, nesměla kvůli tomu nastoupit na gymnázium. S láskou vzpomíná na rodinu Hájkových. Milošova sestra Jarmila jako jediná z rodiny nebyla zatčena. Starala se o Elly s láskou do konce války.
V roce 1945 se už do školy moc nechodilo – panovaly obavy z náletů a bombardování, děti si chodily do školy jen pro úkoly a v devět hodin už byly doma. Dne 14. února houkaly sirény opožděně a na rozdíl od mnoha předchozích planých poplachů byl tento opravdový. Jedna bomba spadla velmi blízko do Libické ulice. Elly byla v té chvíli doma ve čtvrtém patře a třásla se hrůzou.
Přišel květen 1945 a pražské povstání. Elly chodila třikrát týdně k Řezáčům na oběd, jen 5. května 1945 na ni paní Řezáčová z kuchyně volala: „Dneska nevařím, dneska je revoluce!“
Po válce Elly nastoupila do gymnázia na Lobkovicově náměstí. Na stěnách viselo několik velkých fotografií studentů, kteří zahynuli během okupace, mezi nimi i portrét sestry Vlasty. Válečné oběti dnes na budově školy připomíná pamětní deska a jméno Vlasty Baranové je na prvním místě.
Po padesáti letech vyloučena ze strany
„Po procesu se Slánským se matka snažila nesetkávat se s nikým, kdo byl židovského původu,“ vypráví Elly Jouzová, jak její maminka Marie Baranová vnímala atmosféru strachu během politických procesů, které zasáhly i nejvyšší patra komunistické hierarchie. Matka zůstávala přesvědčenou komunistkou. S mnohými z odsouzených a popravených se osobně znala a byla otřesena. Na návštěvu k Baranovým chodili před válkou Frejkovi, znala dobře Gemindera, Slánského.
Podle slov pamětnice matce chybělo vzdělání, svou příslušnost ke straně prožívala emotivně. „Matka si vzala heslo a nemyslela do hloubky. Bylo snadné ji manipulovat.“ Marie Baranová v 60. létech vítala tehdejší obrodný proces. Najednou mohla o všem mluvit otevřeně. Po srpnové okupaci se matka sešla se starými soudruhy, aby sepsali prohlášení, říkalo, že „nebylo třeba sovětské intervence a okupace, ale že by vlastními silami odolali nebezpečí nástupu kapitalismu“. Rudé právo jejich text tehdy uveřejnilo.
Později v době prověrek byl na signatáře prohlášení vyvíjen silný nátlak, aby svůj podpis odvolali. „Ale matka se svou bojovnou povahou to neodvolala.“ Na začátku 70. let dostala poštou oznámení o vyloučení ze strany. Téměř po půl století členství... Velmi ji to prý ranilo a postupně začala podléhat Alzheimerově chorobě. Marie Baranová zemřela 10. října 1982.
Její dcera Elly Jouzová, která dodnes bydlí na pražském Žižkově, do komunistické strany nikdy nevstoupila.