Elly Jouzová

„A utíkala jsem do sklepa a potkala jsem babičku, která běžela nahoru pro ten kufr. Ale už to přestávalo. Ty největší rány byly rozbitý dům, který byl v Libické ulici. My jsme byli Radhošťská, když se přešla Vinohradská, byla Libická. Takže to bylo přímo v naší ulici, čtvrtý blok od nás. Proto to bylo tak silné. Když potom odhoukali, tak jsem šla ven se sousedkou a ve vzduchu…svítilo sluníčko, ale byla taková růžová jako mlha. Jak byl ve vzduchu ten prach z cihel. A přišli jsme na Vinohradskou a viděli jsme, jak z té ulice proti nám, z té Libické, vynášejí nějakou paní na židli, které měla nějakou divnou nohu, naříkala. Šli jsme dál, směrem k Jiřího z Poděbrad náměstí a tam už to bylo zavřené, dál jsme nesměli, protože tam spadla bomba na továrnu, na uzeniny Maceška. Rozbilo to tam několik domů v Kanálské ulici a pokračovalo to až dolů, Emauzy. Takže ten dojem byl strašnej. A lidi si říkali, jak jsou ti Američani šikovní, že se strefili do toho domu v té Libické ulici. Kde vedle byl nějaký lepší dům, kde bydleli samí Němci. Spletli se jenom o dům. Ve skutečnosti se spletli o celé město, protože ten nálet měl být na Drážďany.“

„My jsme tam asi nosili prádlo a žádali jsme o nějaké návštěvy, abychom matku navštívili. A to mě překvapilo, ona měla krátký vlasy, mikádo se tomu říkalo, a to už měla vlasy delší do takového ohonu a prostředkem těch černých vlasů byl bílý pruh. Ta návštěva byla taková divná, protože kolem stáli, poslouchali…Co jsem měla říkat? Ona byla ráda, že mě viděla a mně to bylo divný, ta maminka byla divná. Ona nás pak viděla ještě jednou, když jí propustili z káznice ve Waldheimu, tak jí vezli do Prahy a byla ve věznici na Karlově náměstí a zadní trakt vede do takový úzký uličky, je tam stanice Lazarská. A někdo, kdo byl propuštěn, měl u nás doma vyřídit, že by nás chtěla vidět. Takže sestra tam se mnou v tu určitou hodinu přišla a procházeli jsme se v té uličce a koukali do výkladů. Matka se domluvila s dozorkyní, že by chtěla umývat okna, takže nás těmi okny viděla. Sestra ji taky viděla, ale mně neřekli, takže já jsem nevěděla, že jí mám vyhlížet a teprve když jsme šli domů, tak jsem se dozvěděla, že nás matka tím oknem pozorovala.“

„Bylo divný, proč nepíše…A jeli jsme vlakem přes Pardubice, kde byl tehdy nálet. A bylo to tam rozbitý a lidi vyprávěli o tom náletu a tak a já jsem tím vyprávěním a tím, že jsem neměla z domova žádné zprávy, najednou měla nějakou jakoby předtuchu. A když jsem přišla domu, babička mě vzal do pokoje…já nevím proč špatný zprávy vždycky říkaly v pokoji a v tom obvyklém…a sedla si se mnou na drátěnku holou a řekla, že mojí sestru zatklo gestapo. A Miloše Hájka taky a jejich přátele taky. A nemuselo se to stát, protože v té organizaci, v těch ‚pětkách‘ co tvořily tu organizační strukturu, moje sestra nebyla. Ale jeden hoch, když ho bili, tak ještě řekl, že tam chodila dívka, která byla přítelkyně Miloše Hájka a že měla oba rodiče zavřený. Takže to ji pak našli velmi brzy. A moje sestra udělala vlastně jen to, že obstarala nějakou občanskou legitimaci. A jí pak poslali do Terezína, mezitím rodiče Miloše Hájka v domu na Spořilově schovávali ještě jednoho mládence a přišlo tam gestapo a znovu ho zatklo a odvedlo i ty rodiče. Paní Hájková se vrátila, pan Hájek zahynul na pochodu smrti.“

„Můj otec studoval tehdy v Brně techniku. Měl být elektroinženýrem. A na studiích ho podporoval bratr jeho maminky Wallner, který měl prý nějakou továrničku ve Víru. Když se dověděl, že otec pracuje jako levicový politik, tak mu řekl, že by měl nejdříve dostudovat, a že pokud nenechá té politiky, že ho přestane podporovat. Otec se jaksi zatvrdil a ze školy odešel. A stal se revolucionářem, který pracoval v té straně. Někdy za to něco dostal, takže jsme nějak potom mohli žít, ale myslím si, že toho nebylo moc, protože když moji rodiče dostali byt, tak se teprve zařizovali a za deset let ještě neměli ten byt nějak zařízený. Otec byl nejdříve v Ostravě a potom v Praze. Bydlel na sekretariátu v Karlíně, měl prý jenom smoking a spal tam na nějakym gauči.“

„Naši zůstali, neemigrovali, protože otec měl stranické úkoly. Takže za druhé republiky se stal majitelem reklamní firmy RIK – Reklama a inzerce –, měl dokonce navštívenky a nosil nám domů reklamní malinké pasty na zuby nebo malinké marmeládky. To byla firma, která jaksi zastírala opatřování peněz pro ilegální práci. Když přišel Hitler, pamatuju se na to hrozný počasí a pamatuju se, jak rodiče byli nešťastní. Matka byla nešťastná, otec byl tehdy někde pryč, a když k nám někdo přišel, tak mluvili vážně. Tak vážně, že jsem si toho všimla, a oni viděli, že jsem nějaká vážná a ptali se, o čem přemýšlím. A já jsem říkala: O všem. A jim to připadalo velice legrační. Ale já jsem prostě cítila tu náladu, která byla na začátku války hrozná. Matka mi vyprávěla, že když Ribbentrop a Molotov podepsali pakt o neútočení, že měli strašně těžkou pozici, jak to vysvětlovat lidem, protože ti dva, kteří měli být nepřáteli, Stalin a Hitler, že prostě je ta víra, že ta strana a ten Stalin to dělá dobře, oni v tom viděli nějakou taktiku, která nepatřila tomu Stalinovi, ale spíš tomu Hitlerovi.“

„Otec zemřel v roce 41. My jsme se to tedy dověděly, přišel úmrtní list a sestra mě vzala do pokoje, postavila na pohovku, aby na mě došáhla, a řekla mi, že tatínek umřel. Ale já jsem tomu dost nerozuměla. Věděla jsem, že to je vážný, ale nepochopila jsem prostě asi, co to znamená, protože do té doby nikdo ze známých nebo příbuzných nezemřel. Ale vím, že sestra plakala a potom mě naučila zpívat Kde domov můj.“