„Dostaneš číslo, nemáš jméno, nejsi nic. Můj pes se má líp, než jsme se měli my,“ shrnul své zážitky z nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz pražský rodák Freddy Sobotka, který se usadil v Brazílii.
Svůj životní příběh, který se stal součástí kolekce přeživších holocaustu newyorského židovského muzea, vyprávěl v Rio de Janeiru také pro Paměť národa v jednom ze svých zlatnictví, které zároveň slouží jako honorární konzulát České republiky.
„Život naší rodiny skončil, když přišli Němci,“ zahájil své vyprávění Freddy, který se narodil v Praze na Letné v červnu 1928 jako Alfred Gerhard Sobotka do židovské rodiny – maminka Marie byla dcerou významného pražského zlatníka Jakoboviče, tatínek Erwin pocházel z Vídně.
„Moji rodiče nebyli bohatí, ale nám nic nescházelo. Taková střední třída jsme byli. Na prázdniny jsme jezdívali do Itálie nebo do Rakouska, do Luhačovic nebo na lyže do Špindlerova Mlýna. Kdo byl bohatý, byl můj děda. Měl zlatnictví na Příkopech a ve Vodičkově, bydlel na Václavském náměstí,“ popsal život rodiny za první republiky.
Dědeček Jakobovič na příchod Němců nečekal. Na konci roku 1938 emigroval do Paříže. „Děda si vzal malej kufr, šperky, portýrovi řekl, že jede do Karlových Varů, a odjel s babičkou do Paříže, kde přežili celou válku.“
Nejdříve zákazy, později transport
Sobotkovi zůstali v Praze a jejich život stále více omezovala nařízení pro židovské obyvatele, které chrlily protektorátní úřady.
„Tátovi sebrali obchod s koberci a textilem, museli jsme odevzdat hudební nástroje, žádnou radost jsme nesměli mít. Nemohli jsme do biografu, ani na koncerty. Nakupovat jsme směli jenom od dvou do čtyř, doma jsem musel být do osmi večer a nemohl jsem chodit do školy, tak jsme študovali každý den u někoho jiného.“
V červenci 1943 nastoupila celá rodina do transportu do Terezína. „V Terezíně to bylo ještě normální,“ popsal Freddy, který mohl v ghettu bydlet s bratrem Tomášem, s rodiči a prarodiči se vídal jednou týdně. Pracoval v zahradnictví, kde pěstoval rajčata.
Na konci září 1944 musel jako první z rodiny nastoupit do transportu do Osvětimi. Jeho otec a bratr přijeli o den později. Bratr byl o čtyři roky mladší, „a proto ho v Auschwitzu zavraždili, protože nemohl pracovat. Já jsem byl silnej kluk, tak mě na práci vzali. A můj otec nechtěl nechat mýho bratra samotného, a tak šel s ním do plynu.“
V Osvětimi pracoval jeden týden v noci a jeden týden přes den. Opravoval rozbité vagóny. „My jsme to ale sabotovali, nedělali to pořádně a dva týdny potom se ty vagony vrátily.“
Freddy vzpomínal, že se jeho život v Osvětimi točil jen kolem jídla, jeho hlavní starostí bylo sehnat něco k jídlu, aby nevypadal slabě. „Když viděli, že je někdo slabej nebo nemocnej, tak ho poslali do plynu.“ Když v Osvětimi myslel na jídlo, tak si představoval chléb. „Ne žádnou pečínku, prostě chleba.“
Odpoledne 27. ledna 1945 zažil příchod sovětských vojáků. V největším nacistickém koncentračním a vyhlazovacím táboře však našli jen asi 7 tisíc vězňů, kteří nebyli schopni přesunu do jiných táborů a které nacisté nestihli zavraždit. Byl mezi nimi i Freddy, který se schoval pod palandu, když nacisté vězně z tábora odváděli několik dní před příchodem Rudé armády.
Při osvobození oplatil Freddy dobrý skutek jednoho dozorce, který v táboře zůstal. „Vojáci se ptali, koho mají zastřelit, a já jsem řekl, ať ho nechají.“ Onen dozorce mu totiž jednou přinesl kousek koláče.
Nový život
Když po válce zjistil, že v Praze už nikoho nemá, vypravil se za prarodiči do Paříže, kde se setkal i se svou maminkou. Ačkoli se před válkou toužil stát kuchařem, v Paříži se vyučil zlatníkem jako jeho dědeček. Maminka nechtěla v Evropě zůstat, a tak společně požádali o vízum do tří zemí: Brazílie, Spojených států a Austrálie. Jako první dostali vízum právě do Brazílie.
„Začátky v Brazílii byly lehké, přišel jsem v sobotu a v pondělí už jsem pracoval u jednoho známého. Mluvil jsem francouzsky, německy, anglicky – a portugalsky jsem se naučil za šest měsíců.“
Usadili se v Rio de Janeiru ve čtvrti Copacabana, kde se na slavné pláži seznámil se svou ženou Diamantine. „To bylo to nejlepší, co se mi tady stalo,“ usmíval se Freddy. Právě Diamantine mu dodala odvahu otevřít si po dvou letech vlastní zlatnictví. Nakonec jich provozovali šest.
Freddy žil brazilský život a se svou vlastí nebyl nijak v kontaktu. „Jak to bylo pod těma Rusama, tak jsme neměli vůbec žádnej kontakt.“ Své manželce a třem dcerám mohl Prahu ukázat až po sametové revoluci. Na Letné prý hned poznal, kde bydleli, a rozpoznal i místa, kde jeho otec i dědeček mívali své obchody.
V devadesátých letech začal pomáhat českým firmám, které se chtěly dostat na brazilský trh, a spolupracoval při organizaci návštěv představitelů české veřejné i soukromé sféry v Riu de Janeiro, včetně návštěvy prezidenta Václava Havla v září 1996: „Já jsem mu chtěl pozvat takový důležitý lidi z mého okruhu, aby to bylo taky obchodně zajímavý, ale on se nestaral. On je poeta a s kšeftama nemá co do činění. Ale bylo to krásný.“
Ve svém zlatnickém obchodě Freddy's, který je přes ulici u pláže Copacabana, zřídil honorární konzulát České republiky – jeho vstup zdobí běžící nohy Emila Zátopka. Za pomoc českým občanům byl v roce 2001 vyznamenán stříbrnou plaketou Ministerstva zahraničních věcí ČR a v roce 2010 obdržel cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky.
Freddy zůstává Čechem, i když miluje Brazílii a brazilskou náturu: „Oni mají srdce, to se v Evropě málo vidí,“ vysvětluje a dodává, že ironií osudu je to, že kdyby nebylo druhé světové války, tak by prý do Brazílie nikdy nepřišel. Dodnes však nedokáže pochopit, proč nikdo nic nedělal, když svět věděl, co se v Osvětimi dělo. „V Auschwitzu vraždili denně 10 tisíc lidí a nikdo nic nedělal,“ podivoval se Freddy Sobotka.