„Mordovali je Češi.“ Vzpomínky Romů na tzv. cikánský tábor v Letech

Neměli jsme si to pamatovat vůbec. Účast českých četníků a velitelů táborů na genocidě Romů během druhé světové války byla po celých čtyřicet let komunismu zapírána. Tabu po revoluci prolomili historik Ctibor Nečas a novinář Markus Pape, svoji roli sehráli i odvážní aktivisté z řad Romů a Sintů. Například Jan Hauer, Antonín Lagryn či Čeněk Růžička, vesměs synové letských vězňů, kteří o osudech rodičů i svých vlastních vyprávěli i pro Paměť národa.

Dnes máme v Letech důstojný památník, ale cesta k němu byla trnitá. Proč to trvalo tak dlouho? Proč byly vzpomínky na tuhle tragickou kapitolu našich dějin hluboko zasuté?

Prostě se vždycky odvedla řeč

„Příběh svého dědy znám vlastně z devadesáti devíti procent až z jeho pamětí, které vyšly knižně v roce 2016, protože o dědovi se doma moc nemluvilo,“ vyprávěl pro Paměť národa Zdeněk, vnuk legendárního partyzána Josefa Serinka. 

„Když jsme se na něj kdysi ptali, tak se hned odváděla řeč: ‚Máš už úkoly? Umíš násobilku? Vyjmenovaná slova umíš?‘ a tak podobně. Prostě se vždycky odvedla řeč. My jsme věděli, že děda byl Rom, věděli jsme, že byl partyzán, ale už jsme nevěděli, jak známý nebo důležitý tehdy byl v odboji. Ani jsme nevěděli, že byl v táboře v Letech u Písku. To jsme se my, jeho vnoučata, dozvěděli až v dospělosti. Měl obavy, aby to nemělo nějaké následky pro nás, jeho potomky.“

Josef Serinek z tábora v Letech uprchl a odešel na Vysočinu, kde vybudoval třicetičlenný partyzánský oddíl, převážně z bývalých sovětských vojáků. Účastnil se například osvobozování Bystřice pod Pernštejnem. Své vzpomínky nadiktoval v šedesátých letech historiku Janu Tesařovi. Před vlastní rodinou o všem ale mlčel. Mlčela tehdy celá společnost.

Žádný pardon nebyl

Holocaust českých a moravských Romů je pochopitelně v prvé řadě zločinem nacistického režimu. Z českých zemí deportovali nacisté do zvláštního  tábora v Osvětimi-Březince okolo pěti a půl tisíce osob. Šlo o převážnou většinu tehdejší populace našich Romů a Sintů, a protože válku přežila necelá desetina z nich, je na místě hovořit o genocidě. Té ale často předcházel pobyt ve dvou protektorátních „cikánských táborech“ v Hodoníně u Kunštátu a právě v Letech u Písku. A to už je náš příběh…

„Maminka v den toho soupisu, kdy si čeští policajti přišli pro naše Romy do Loukova, byla zrovna po žebrotě ve vedlejších vesnicích,“ vyprávěl Čeněk Růžička. „Vrátila se odpoledne a ve vesnici už nikdo nebyl. Šla za starostou a ten jí řekl: ‚Bětko, je to špatný.‘ Naložil ji do auta a odvezl do Mladé Boleslavi, kde měl kamaráda primáře na infekčním oddělení, a myslel si, že ji tam schová. Na tom infekčním oddělení byla asi dva dny a někdo z vesnice to prostě vyzradil, že ona je v nemocnici. Přijeli čeští policajti s nějakým nacistou, žádný pardon nebyl, naložili ji do osobáku a odvezli ji přímo do Letů. A tam se setkala s celou svou rodinou a všemi těmi Romáky, kteří v Loukově byli pozatýkáni a byli v tom soupisu.“ 

Dne 10. července 1942 vydal velitel protektorátní policie nařízení „o soupisu Cikánů“. Dosavadní kárné pracovní tábory byly změněny na „cikánské sběrné tábory“ a začaly hromadné deportace. Táborem v Letech prošlo podle záznamů 1294 registrovaných osob. Nešlo o tábor likvidační, přesto v něm zahynulo nejméně 335 lidí. Zacházení s lidmi v něm totiž bylo otřesné.

Pohřbívalo se tam vestoje

„V tom táboře v Letech byl svědkem, on osobně, jednoho umučení mladé dívčiny, která zabloudila někde v lese,“ dočetl se o svém dědovi Zdeněk Serinek. „Protože měla hlad a utrhla si pár borůvek, tak ji čeští četníci a někteří kápové utloukli k smrti. Sice děda byl v táboře jen asi šest týdnů, ale takových umučení tam zažil sedmnáct. Za šest týdnů sedmnáct.“

„Ty vzpomínky pro něj asi byly tak drastické, že o tom ani se svými dětmi nechtěl mluvit.“

„To mi říkal táta, že tam přes okno viděl svoji mámu, jak ležela na haldě mrtvol, a nemohl k ní jít,“ vyprávěl o Letech Antonín Lagryn.  „A pohřbívalo se tam vestoje. Vykopali šachtu a na nohy je stavěli, ty mrtvé. A když umřeli tátovi rodiče, tak zrovna dva tátovi bratranci dělali hrobníky. Táta se jednoho ptal: ‚Snad jsi nepohřbil moji mámu tak?‘ Uklidňoval ho: ‚Ne, já jsem je položil narovno.‘ To mi táta vykládal.“

V moravském Hodoníně nebyla situace o nic lepší, jak popisuje další syn přeživšího Rudolf Murka: „Táta popisoval, že když přišli do Hodonínku, jaké tam se tam děly hrozné věci. Lidi, kteří si nesli deky a přikrývky, nutili nastoupit po pěti v řadách. Rodiny to byly někdy velké, tak vznikal chaos. Když zrovna přišli, tak jednomu, co stál vedle a držel děcko na ruce, četník řekl, aby pustil peřiny do bláta, co bylo na zemi. Protože ty peřiny nechtěl do bláta pustit, tak ho chtěl praštit obuškem. On uhnul, četník zasáhl děcko a zabil mu to dítě na rukou. A to byla hned první uvítací scéna, když do Hodonínka přišli. A jinak všechno, co se kolem Hodonínka a Let dělo, bohužel páchali čeští policajti, čeští velitelé lágrů...“

Divil jsem se, že to prožívala hůř v těch Letech

Na konci roku 1942 bylo vydáno prováděcí nařízení o deportacích romského obyvatelstva do Osvětimi, konkrétně do části Auschwitz II Birkenau, takzvaného rodinného tábora pro Romy. V noci z 2. na 3. srpna 1944 nacisté tábor zlikvidovali. Více než čtyři tisíce lidí, tedy přes polovinu českých a moravských Romů a Sintů, přes noc zavraždili. Na základě této události je připomínán 2. srpen jako Památný den romského holocaustu. 

„Maminka putovala z Letů do Osvětimi, a protože byla ještě mladá a Němci pracovní síly vítali, tak to přežila,“ vyprávěl Čeněk Růžička. „Já jsem se jí potom ptal, kde to prožívala hůř, jestli tam v té Osvětimi, nebo v Letech. Ona mně úplně srozumitelně řekla: ‚V těch Letech. Žila jsem tam na malém prostoru a bylo na mě víc vidět.‘“

Byl to i zločin náš

Přeživší Romové si z druhé světové války odnášeli kolektivní trauma, které se zčásti přeneslo i na další generace. Popisuje to Rudolf Murka: „Ti lidé prožili neskutečné hrůzy. Strýc se třeba na konci války v Osvětimi dostal k Sonderkommandu, které spalovalo mrtvoly. Měl hrozné trauma z mrtvol, z mrtvých. Muselo to být něco hrozného pro kluka, kterému bylo sedmnáct osmnáct roků. Myslím si, že proto byli ti lidé po válce tak hrozně tvrdí. Protože to, co zažili a viděli, na nich zanechalo duševní a psychické následky, které si nesli až do smrti.“

„On byl tvrdý, jeho jste neviděli zaplakat. Byl jako ze žuly,“ vzpomínal Jan Hauer. „Já ty svoje sourozence, jeho děti, mám doma na fotce. A moje dcera je mojí sestře strašně podobná, taky jsem jí dal jméno po ní. A nejmladšímu klukovi jsem dal jméno Viliam, protože jsem měl bratra, ten se taky jmenoval Vilík a taky tam zůstal. Když vám ukážu fotku mého syna a toho Viliho, co zůstal v lágru, tak řeknete, že to jsou dvojčata.“

Celospolečenská debata o existenci a podobě památníku v Letech u Písku se vedla od devadesátých let minulého století. Zásadní obrat nastal v roce 2017, kdy vláda Bohuslava Sobotky vykoupila od soukromých majitelů vepřín, který na místě tábora dlouho stál. To umožnilo vybudování muzea, ale i kultivaci plochy okolo. Dnes jsou na ní vysázené mladé stromky, les poroste další dlouhá desetiletí.  Má být symbolem toho, že ani vzájemného porozumění mezi Romy a Čechy nelze dosáhnout ze dne na den…

Jsme ale na dobré cestě. „Nebyl to jen zločin někoho jiného, byl to i zločin náš. Toto vyrovnávání, jakkoli je nepříjemné, je nutné,“ řekl ve svém projevu k oficiálnímu dokončení památníku v Letech předseda vlády Petr Fiala. Je to pravda.