Přeji si, aby se Romové vraceli ke své kultuře. Příběh Čeňka Růžičky a jeho rodičů

/ /
Rodina Růžičkových na začátku války. Většina z nich nepřežila, stali se oběťmi romského holocaustu.
Rodina Růžičkových na začátku války. Většina z nich nepřežila, stali se oběťmi romského holocaustu. Foto: Paměť národa

Když Čeněk Růžička jako padesátiletý zjistil, že rodiče prošli romským koncentračním táborem v Letech, postavil se do čela iniciativy, která chce v místě tábora vybudovat památník romského holocaustu. A uctít tak důstojně památku obětí.

Čeněk Růžička se narodil do starého romského rodu, usazeného několik století v českých zemích. Otec Jan se narodil v roce 1917 a byl na Liberecku uznávaným obchodníkem s koňmi, maminka Bětka byla o sedm let mladší. Obě rodiny před válkou kočovaly. V roce 1938 začaly v pohraničním území platit nacistické rasové zákony. Rozjel se bludný kruh nadřazenosti.

Vyhláška 1942 o soupisu cikánů a cikánských míšenců.
Vyhláška 1942 o soupisu cikánů a cikánských míšenců.

Nadřazenost, kterou dávali Němci najevo Čechům, si mnozí Češi kompenzovali na Romech. Našli se lidé, kteří Romům pomáhali, ale většinové společnosti přišla nacistická ideologie o podřadných rasách vhod jako způsob, jak se jednou provždy Romů zbavit. V roce 1940 bylo v Protektorátu Čechy a Morava zakázáno kočování. Romské rodiny se musely usadit, ale nikde je nechtěli.

„V poslední den, kdy bylo nutné se již usadit, se často stávalo, že před vesnicí stáli četníci a místní obyvatelé, a Romové tak byli přinuceni jet dál. Během posledního dne byli takto ‚postrkováni‘ třeba desetkrát.“

Růžičkovi nakonec získali domovské právo v obci Loukov u Mnichova Hradiště. Tam žili až do srpna 1942, kdy proběhl soupis cikánů a míšenců, a hned poté byli všichni odvezeni do koncentračního tábora v Letech u Písku. Čeňkova maminka Bětka byla tehdy čerstvě vdaná.

Romský koncentrační tábor Lety u Písku

Táborem v Letech prošlo asi 1 300 Romů. Muži, ženy a děti tam žili odděleně, děti byly ponechány svému osudu. Z 327 obětí bylo 241 právě dětí. V táboře se narodilo 36 dětí, jejichž osud po letech popsala pamětníkova matka svému synovi:

Koncentrační tábor v Letech u Písku. Foto: Holocaust.cz
Koncentrační tábor v Letech u Písku. Foto: Holocaust.cz

„Když se to narodilo, tak to dozorce vzal, byl tam takový sud u kuchyně, kam se dávaly slupky, vzal to za nožičky a... Byly tam maringotky, do té jedné mrtvolky házeli jednu na druhou. Když v té maringotce bylo mrtvolek více, teprve je pohřbívali.“

Vězni žili po deseti až patnácti ve stísněných ubikacích 3,5 x 3,5 metru. V táboře byl nedostatek vody, hygiena neexistovala. O krutosti dozorců pamětník nechtěl mluvit, ale dostal se i k šokujícím důkazům o existenci mučicího kůlu v táboře. Zdůrazňoval pozitivní přístup některých dozorců:

„Byli tam tři nebo čtyři dozorci, kteří byli v rámci svých možností milosrdní a soucítili s vězni. Když s nimi jeli pracovat, tak je třeba nechávali odpočinout a schovat se v příkopu.“

„Cikánský tábor“ v Letech vznikl na místě bývalého kárného pracovního tábora. Kapacita 600 vězňů byla brzy překročena, v srpnu 1942 zde bylo internováno přes 1 100 mužů, žen a dětí. Katastrofální ubytovací, stravovací a hygienické podmínky vedly k vysoké nemocnosti vězňů, na přelomu let 1942- 43 propukla tyfová epidemie, která si vyžádala mnoho obětí. Celkem prošlo táborem 1 309 osob, z nichž 326 internaci nepřežilo. Ze 30 dětí narozených v táboře žádné nepřežilo. Z tábora byly vypraveny dva transporty do vyhlazovacího tábora Auschwitz: 3. prosince 1942 transport tzv. "asociálů" v počtu 16 mužů a 78 žen, ve druhém odvezli 417 vězňů. Zbývající vězně odvezli do „cikánského tábora“ v Hodoníně u Kunštátu nebo do sběrných táborů v Praze a v Pardubicích. Zdroj: Holocaust.cz

Dne 6. srpna 1943 byl koncentrační tábor v Letech oficiálně uzavřen a vězni byli převezeni do Osvětimi. Část z nich skončila v plynových komorách. Bětka měla štěstí, že byla mladá a hodila se jako pracovní síla. 

Život poté

Čeňkovi rodiče přišli v koncentračních táborech o mnoho: Bětka o svého manžela a prvorozenou dceru, Jan o svou manželku a dvě děti. Sám byl v koncentračním táboře Mittelbau-Dora, ale nikdy o tom nemluvil.  Po válce se oba mladí lidé, krutě zranění životem, sblížili a po svatbě se jim 28. října 1946 narodil Čeněk.

Rodiče Čeňka Růžičky. Foto: Paměť národa
Rodiče Čeňka Růžičky. Foto: Paměť národa

Jana Růžičku lákala svoboda, a tak si po válce koupil koně a maringotku a vydal se po vesnicích prodávat kameninové hrnce. Synovi chtěl ale dopřát vzdělání, takže ho nechal bydlet u svého bratra v Liberci. Po zákazu kočování v roce 1958 Růžičkovým zabavili koně a maringotku odtáhli do Dachov u Hořic. Otec tam brzy našel práci v pískovém lomu a po roce koupili v Hořicích dům. Čeněk se vyučil v oboru kamenictví a pracoval až do roku 1989 v kamenolomu v Ostroměři.

V roce 1997 se Čeněk Růžička dostal k informacím o romském holocaustu na našem území a dozvěděl se, že jeho maminka prošla koncentračním táborem v Letech u Písku. Začal se rodičů ptát na věci, na které by sami nejraději zapomněli a o kterých do té doby nikdy nemluvili.

„Maminka zůstala sama z celého rodu. Bylo to pro ni trauma až do konce života… Když jsem se jí ptal, jestli to bylo horší v Letech nebo v Osvětimi, řekla, že v Letech: ‚Žila jsem tam na malém prostoru, bylo na mě víc vidět. A mordovali mě čeští policajti…‘ Když pak v televizi viděla skinheadské útoky, všechno se jí vrátilo. Dost často plakala. My jsme hlídali, aby na to nekoukala.“

Otevřené rány

Čeněk Růžička začal studovat v archivech, pořádat výstavy a přednášky, založil občanské sdružení pro odškodnění romského holocaustu. Stal se mluvčím iniciativy za zrušení vepřína v Letech a vybudování důstojného památníku v těchto místech.

Čeněk Růžička v roce 2020. Foto: Post Bellum
Čeněk Růžička v roce 2020. Foto: Post Bellum

„Obávám se toho, kdyby se u nás dostaly k moci nacionalistické strany. My Romové se toho musíme bát. Proto nezakrytě mluvím o nadřazenosti. Proto jezdím po školách a mluvím s dětmi…,“ uzavírá Čeněk Růžička s přáním, aby se Romové vraceli ke své kultuře.

Není jiné cesty. Odkrýváním a hojením bolestivých ran se uzdravuje člověk i celá společnost.

Příběh Čeňka Růžičky ze sbírky Paměť národa je součástí putovní výstavy Z totality do totality připravené Pamětí národa Východní Čechy. Výstava je až do 24. července k vidění v Hořicích, poté budou příběhy ožívat na náměstích a veřejných prostranstvích v dalších pěti městech. Více informací o výstavách se dozvíte na www.postbellum.cz.