Jako padesátiletý zjistil, že jeho rodiče prošli romským koncentračním táborem v Letech. A postavil se do čela iniciativy, která chce v místě tábora vybudovat památník romského holocaustu, který důstojně uctí památku obětí.
Čeněk Růžička se narodil do starého romského rodu usazeného několik století v českých zemích. Otec Jan se narodil v roce 1917 a byl na Liberecku uznávaným obchodníkem s koňmi, maminka Bětka byla o sedm let mladší. Obě rodiny před válkou kočovaly. V roce 1938 začaly v pohraničním území platit nacistické rasové zákony. Rozjel se bludný kruh nadřazenosti.
Nadřazenost dávali Němci najevo Čechům a mnozí Češi si to pak kompenzovali na Romech. Našli se lidé, kteří Romům pomáhali, ale většinové společnosti nacistická ideologie o podřadných rasách přišla vhod jako způsob, jak se jednou provždy Romů zbavit. V roce 1940 bylo v Protektorátu Čechy a Morava zakázáno kočování. Romské rodiny se musely usadit, ale nikde je nechtěli.
„Poslední den, kdy bylo nutné se již usadit, se často stávalo, že před vesnicí stáli četníci a místní obyvatelé, a Romové tak byli přinuceni jet dál. Během posledního dne byli takto ‚postrkováni‘ třeba desetkrát.“
Růžičkovi nakonec získali domovské právo v obci Loukov u Mnichova Hradiště. Tam žili až do srpna 1942, kdy proběhl soupis cikánů a míšenců, a hned poté byli všichni odvezeni do koncentračního tábora v Letech u Písku. Čeňkova maminka Bětka byla tehdy čerstvě vdaná.
Když v maringotce bylo mrtvolek více, teprve poté je pohřbívali
Táborem v Letech prošlo asi 1300 (převážně) Romů. Muži, ženy a děti tam žili odděleně, děti byly ponechány svému osudu. Z 327 obětí bylo 241 právě dětí. V táboře se narodilo 36 dětí, jejichž osud po letech popsala pamětníkova matka svému synovi:
„Když se dítě narodilo, tak ho dozorce vzal, byl tam takový sud u kuchyně, kam se dávaly slupky, vzal ho za nožičky a ... Byly tam maringotky, do té jedné mrtvolky házeli jednu na druhou. Když v maringotce bylo mrtvolek více, teprve je pohřbívali.“
Vězni žili po deseti až patnácti ve stísněných ubikacích 3,5 x 3,5 metru. V táboře byl nedostatek vody, hygiena neexistovala. O krutosti dozorců pamětník nechtěl mluvit, ale dostal se i k šokujícím důkazům o existenci táborového mučicího kůlu. Zdůrazňoval pozitivní přístup některých dozorců:
„Byli tam tři nebo čtyři dozorci, kteří byli v rámci svých možností milosrdní a soucítili s vězni. Když s nimi jeli pracovat, tak je třeba nechávali odpočinout a schovat se v příkopu.“
Dne 6. srpna 1943 byl koncentrační tábor v Letech oficiálně uzavřen a většinu vězňů deportovali do Osvětimi. Část z nich skončila v plynových komorách. Bětka měla štěstí – byla mladá a hodila se jako pracovní síla.
Začal jsem se rodičů ptát
Čeňkovi rodiče přišli v koncentračních táborech o mnoho. Bětka o svého manžela a prvorozenou dceru, Jan o svou manželku a dvě děti. Sám byl v koncentračním táboře Mittelbau-Dora, ale nikdy o tom nemluvil. Po válce se oba mladí lidé, krutě zranění životem, sblížili a po svatbě se jim 28. října 1946 narodil Čeněk.
Jana Růžičku lákala svoboda, a tak si po válce koupil koně a maringotku a vydal se po vesnicích prodávat kameninové hrnce. Synovi ale chtěl dopřát vzdělání, takže ho nechal bydlet u svého bratra v Liberci. Po zákazu kočování v roce 1958 Růžičkovým zabavili koně a maringotku odtáhli do Dachov u Hořic. Otec tam brzy našel práci v pískovém lomu a po roce koupili v Hořicích dům. Čeněk se vyučil v oboru kamenictví a pracoval až do roku 1989 v kamenolomu v Ostroměři.
V roce 1997 se Čeněk Růžička dostal k informacím o romském holocaustu na našem území a dozvěděl se, že jeho maminka prošla koncentračním táborem v Letech u Písku. Začal se rodičů ptát na věci, na které by sami nejraději zapomněli a o kterých do té doby nikdy nemluvili.
„Maminka zůstala sama z celého rodu. Bylo to pro ni trauma až do konce života… Když jsem se jí ptal, jestli to bylo horší v Letech nebo v Osvětimi, řekla, že v Letech:
‚Žila jsem tam na malém prostoru, bylo na mě víc vidět. A mordovali mě čeští policajti…‘ Když pak v televizi viděla skinheadské útoky, všechno se jí vrátilo. Dost často plakala. My jsme hlídali, aby na to nekoukala.“
Otevřené rány
Čeněk Růžička začal studovat v archivech, pořádat výstavy a přednášky, založil občanské sdružení pro odškodnění romského holocaustu. Stal se mluvčím iniciativy za zrušení vepřína v Letech a vybudování důstojného památníku v těchto místech.
„Obávám se, že se u nás dostanou k moci nacionalistické strany. My Romové se toho musíme bát. Proto nezakrytě mluvím o nadřazenosti. Proto jezdím po školách a mluvím s dětmi…“ uzavíral Čeněk Růžička s přáním, aby se Romové vraceli ke své kultuře.
Není jiné cesty. Odkrýváním a hojením bolestivých ran se uzdravuje člověk i celá společnost.