Jen připomínání nestačí. Genocida a likvidace cikánského tábora v Auschwitz

/ /
  • „Tito lidé prožili neskutečné hrůzy. On se třeba dostal na konci války k Sonderkommandu, které spalovalo mrtvoly. Měl hrozné trauma z mrtvol, z mrtvých. Ten člověk se celý život bál. Nikdo se o ně nestaral. Po válce se ti lidé museli vypořádat se svými traumaty sami a fůra z nich se s tím vypořádat nedokázala.“ – „A mluvil někdy o něčem?“ – „Mluvil o spoustě věcí, co se tam dělo. Že někteří lidé byli jen přidušení, že to křičelo. Muselo to být něco hrozného pro kluka, kterému bylo sedmnáct osmnáct roků a prožil takové hrůzy. Myslím si, že ti lidé po válce byli takoví hrozně tvrdí. Protože to, co zažili a viděli, na nich zanechalo určité duševní a psychické následky, které si nesli až do smrti.“

Večer z 2. na 3. srpna 1944 jednotky SS vyvedly nedobrovolné obyvatele Auschwitz-Birkenau z baráků a převezly je na dvůr krematoria č. V. Navzdory jejich zoufalému odporu byli vehnáni do plynových komor a těla spálena vedle krematoria, které bylo už mimo provoz.

Tak vypadala noc, která měla zakrýt nelidské věznění Romů a Sintů – posledních vězňů takzvaného Cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau. Mezi oběťmi byli i příbuzní pamětníka Rudolfa Murky.

Jsme generace, která byla okradena o naše předky

„Pán Bůh zná, jaké by to bylo, kdybychom měli i druhou babičku a dědečka, tolik strýců a tet, protože rodinu řídili starší. O to vše jsme byli ochuzeni a pořád nás naši rodiče pečlivě a bedlivě hlídali,“ říká Rudolf Murka (*1959), když připomíná oběti dodnes pomíjeného a mnohdy znevažovaného romského holocaustu – oběti z řad svých nejbližších. Čísla, která se s holocaustem Romů a Sintů pojí, vypovídají o snaze systematicky zlikvidovat celé jedno etnikum – o genocidě. Z deseti lidí přežil většinou jen jeden.

Předehrou pozdějších událostí, které v době Protektorátu Čechy a Morava Romy zasáhly – děly se na základě německých rasových zákonů z roku 1935 – v podstatě ale byl už přístup státu za první republiky. Díky evidenci obyvatelstva podle domovského práva (v letech 1922–1927) byly sepsány seznamy romského obyvatelstva a interpelacemi agrární strany a národních socialistů vznikl Zákon o potulných Cikánech. Na jeho základě se pak od roku 1927 začaly vydávat speciální cikánské legitimace opatřené daktyloskopickými otisky. Navzdory ústavně zaručené rovnoprávnosti občanů Československa se následná opatření, která vycházela z dotyčného zákona č. 117 a byla namířena proti Romům, stala diskriminačními. Romové v podstatě byli postaveni na úroveň recidivistů a tuláků bez stálého bydliště a obživy („pocikánsku žijící tuláci“), ale patřili sem také cikánští míšenci nebo například světští, kteří tímto spojením s „cikánským způsobem života“ mnohdy zaplatili svými životy v koncentračních táborech stejně jako Romové a byli také například umisťováni do tábora v Letech nebo Hodoníně.

Na základě Zákona o potulných Cikánech platilo, že pokud chtěl majitel cikánské legitimace dál kočovat, musel si vyřídit tzv. kočovný list. Státní úřady mohly také rozhodovat o tom, do kterých obcí nebo regionů nebudou moci „potulní cikáni“ vůbec vstoupit, a vedle policejní evidence se také doporučovalo preventivní odebírání dětí, které se nakonec nedělo nijak masivně, ale k odebrání několika desítek dětí skutečně došlo.

V době před 2. světovou válkou žilo na tehdejším území Československa něco kolem 70 000 Romů – převážná většina na Slovensku. Podle evidence z 20. let dohromady bylo Romů, kteří se ke své příslušnosti přihlásili, necelých 52 000, tj. 0,02 % z celkového počtu obyvatelstva. V době protektorátu se pak počty Romů žijících v Čechách a na Moravě pohybují okolo 6 500.

Romové se v rámci Československa dělili na české a moravské Romy, Sinty a slovenské a olašské Romy. Kočovným způsobem života žili většinou čeští Romové, Olaši a také Sintové, usedle pak (mnohdy už od 19. století) moravští Romové. Druh jejich obživy se často vázal na kočovný, nebo usedlý způsob života. Některé rodiny byly tradičně hudebnické (nejvíce v Čechách), jiné si předávaly z generace na generaci řemeslo – kováři, kotláři, dráteníci, koňští handlíři, drobní obchodníci. Velká část Romů (v Čechách a na Moravě) se živila příležitostnou námezdní prací.

Vzpomínky Rudolfa Murky pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum jen díky podpoře soukromých dárců. Budeme rádi, pokud se ji rozhodnete podpořit i Vy třeba drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa na https://podporte.pametnaroda.cz. Za případnou podporu děkujeme!

Z dokumentů z doby první republiky jako například ze -zpráv z tisku nebo hlášení četnických stanic a i přímo instrukcí zemských správ je zřejmé, že protiromské nálady nebyly v té době ničím neobvyklým. Romové byli označováni za „metlu venkova“ nebo také „cikánské zlo a neřád“. Po letech byli Romové německými nařízeními vykázáni mimo společnost a posíláni stejně jako Židé „na práci“, aby v nelidských podmínkách umírali v postavení lidí druhé kategorie – byli ubíjeni k smrti, týráni hladem nebo vystaveni umírání svých blízkých včetně malých dětí, ale už dlouhé roky předtím Romové skutečně byli jako lidé druhé kategorie vnímáni a přijímáni. Naštěstí i tehdy záviselo zacházení s Romy do určité míry i na individuálních zkušenostech obyvatel obcí. Z vyprávění Rudolfa Murky plného hrůzy, kterou prožil jeho otec, strýcové a tety, vystupuje ovšem také několik světlých příkladů, které svědčí i o soucitu a lidskosti. Předválečné a válečné zkušenosti rodiny pamětníkovy matky a rodiny otce byly ale velice rozdílné.

Moravští Sintové

Rodina matky Viktorie, rozené Kryštofové, náležela k Sintům. Před válkou žili v kočovných vozech v obci Bernartice nad Odrou nedaleko Nového Jičína. Ze vzpomínek pamětníků z obce, jak je zaznamenal Leopold Biskup kolem roku 1950, vyplývá, že soužití s „jejich Romy“ bylo bezproblémové a přátelské. Rodina Kryštofových byla jednou ze tří rodin, které na katastru obce přebývaly. Jejich situace se ale dramaticky změnila po zabrání Sudet. Dosazený německý starosta Köllner bernartické Romy téměř vzápětí vyhnal a v květnu 1939 proběhla dražba jejich zabavených obytných vozů. Bez domovské příslušnosti se z rodiny Kryštofových (matka Helena a otec František) stali psanci. Připojili se ke stovkám romských rodin, které prchaly do okleštěného Československa z Německa (kde byli už od roku 1936 Romové násilně koncentrováni v tzv. cikánských táborech) a po „anšlusu“ také z Rakouska. Vlny migrujících „cizích Romů“ k lepšímu soužití s majoritou nepřispěly.

Rudolf Murka, 2019. Zdroj: Post Bellum
Rudolf Murka, 2019. Zdroj: Post Bellum

Když pak protektorátní ministerstvo vnitra vyhlásilo na podzim roku 1939 nařízení k trvalému usídlení kočujících osob, získalo umisťování Romů bez domovského práva do kárných pracovních táborů také právní rámec. Od léta 1940 se pak pro „osoby práce se štítící“ otevřely brány táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu na Moravě – tehdy ještě Romové tvořili jen pětinu internovaných. Na jaře roku 1942 vydala protektorátní vláda nařízení o preventivním potírání zločinnosti a v létě téhož roku pak říšský výnos o potírání cikánského zlořádu definitivně zpečetil osud českých a moravských Romů. Na základě soupisu romského obyvatelstva, který byl součástí výnosu, došlo k rozdělení romské populace (i usedlých Romů a všech dalších skupin obyvatelstva žijících „pocikánsku“ včetně partnerů v tzv. smíšeném manželství a také včetně světských) na dvě skupiny. První, menší, byla již v létě roku 1942 internována v táborech v Letech a Hodoníně, které se mezitím staly tábory cikánskými – sváženy sem byly celé rodiny včetně novorozených dětí, které v podmínkách tábora a v izolaci od svých matek záhy umíraly nebo byly podle svědectví i zabíjeny. 

Všemu tomuto utrpení se rodina Kryštofových vyhnula jen díky skutečnosti, že se otec dozvěděl o možnosti získat azyl na Slovensku, které se od 14. března 1939 stalo samostatným státem a Romy do koncentračních táborů neposílalo. V průběhu let ale zakoušeli celou řadu jiných příkoří – Romové byli posíláni do „Zajišťovacího tábora pro Cikány“ v Dubnici nad Váhom a vystěhováváni za vesnice do ghett, kde bez možnosti obživy živořili. Často také docházelo ke znásilňování žen a dívek německými vojáky nebo k vypalování a vyvražďování romských osad, to se dělo v souvislosti se Slovenským národním povstáním kvůli jejich podpoře partyzánů.

 „Víte, celé je to asi na jeden příběh, “ vypráví Rudolf, „Sintové si mezi sebou řekli, že jeden starosta dává na Slovensku domovské právo, které jste nutně potřeboval, když jste prokazoval svou [totožnost]. (...) Můj děda toto domovské právo získal a chodil tam do práce do kamenolomu. A tak se protloukali válkou, že ji tam přežili až do konce. Ale zbytek rodiny z maminčiny strany skončil v koncentráku. Zůstal pouze strýc Alois Kryštof, ročník 1928.“ Obec, kde Kryštofovi získali azyl, se jmenuje Popudinské Močidľany (nedaleko Hodonína a Břeclavi) a osoba, o které pamětník hovoří jako o starostovi, byl notář Ján Fekete. Ten zde za úplatu v letech 1913 až 1931 poskytl azyl asi sedmi stům kočovných Romů, což představovalo téměř dvojnásobek skutečného počtu obyvatel Popudin.

Moravští Romové

Antonín Murka, strýc pamětníka, v době před druhou světovou válkou. Zdroj: archiv pamětníka
Antonín Murka, strýc pamětníka, v době před druhou světovou válkou. Zdroj: archiv pamětníka

Murkovi, kteří žili usedle ve Veselé nedaleko Zlína, ale v době protektorátu čekal mnohem smutnější osud ... Rodina Rudolfa Murky zde žila od doby, kdy pradědeček Josef Herák zkraje 20. století v obci zakoupil pozemek. Tam si pak jeho synové postavili několik domků. V roce 1939 si povolení ke stavbě vyřídil i pamětníkův dědeček Řehoř Murka. V roce 1940 měl postaveno, ale za necelé dva roky o domek o výměře 25 m² a dvou místnostech přišel. Část rodiny byla vyzvána k nástupu do transportu do Osvětimi, část včetně pamětníkova strýce Antonína odjela do Hodonína. O několika dnech a nocích, než k transportu do Osvětimi došlo, se zachoval zápis z kroniky obce Újezd:

„Z nařízení německých úřadů byli [Romové] ozbrojenou mocí ve svých bytech uzavřeni a z obavy, aby neuprchli, byli občané přinuceni je hlídat ve dne i v noci pod osobní zodpovědností. Asi za dva dny byli tito cikáni pod dozorem četnictva všichni odvedeni v počtu 38 duší na práce ve prospěch ‚Říše‘. Domky jejich nařízeno rozbourat a srovnat se zemí.“

Vyjádření, že Romové odcházeli „na práci“ a jejich majetek byl ihned zničen, odhaluje skutečnost, že nikdo nepočítal, že by se  do svých domovů někdy mohli vrátit a na svůj majetek vznést nárok. Žalostnou realitou zůstává, že k žádnému skutečnému vyrovnání nedošlo podnes, ačkoliv existuje nezpochybnitelná dokumentace. Nadějí pro vypořádání dluhů vůči pozůstalým se aktuálně stává návrh provedení analýzy, která bude mapovat mapující rozsah zabaveného majetku Romů a Sintů v období let 1938 až 1945.

Otcova cesta

 Pamětníkův otec byl jako šestnáctiletý mladý muž v Osvětimi přiřazen na stavbu ubikací. V tzv. Cikánském táboře v Březince zůstal nejspíš do března roku 1943 a po selekci byl přemístěn (nejspíš společně s otcem) do kmenového tábora Auschwitz I., což mu zachránilo život. Zbytek rodiny ale živořil v otřesných podmínkách vyhlazovacího Cikánského tábora a kdo nezemřel vyčerpáním z podvýživy nebo na nedostatečnou zdravotní péči, byl ubit nebo skončil v plynové komoře. V Osvětimi zahynuli všichni jeho blízcí – matka, otec a sourozenci včetně nejmladšího, kterému byly čtyři roky. Za sedmnáct měsíců existence tábora zde přišlo o život 19 833 osob. Tábor se stal největším pohřebištěm zemřelých, umučených a zavražděných Romů. Ti poslední (asi 4 300 převážně práce neschopných osob a žen s dětmi) umírali právě v noci ze 2. na 3. srpna roku 1944, kdy byl Cikánský tábor definitivně zlikvidován. Na jejich památku se toto datum stalo Dnem připomínky obětí romského holocaustu.

Rudolf Murka starší, otec pamětníka, asi konec 60. let, Brno. Zdroj: archiv pamětníka
Rudolf Murka starší, otec pamětníka, asi konec 60. let, Brno. Zdroj: archiv pamětníka

Vzpomínkám na osvětimské martyrium se pamětníkův otec po válce nevyhýbal, ačkoliv po zbytek života nesl tíhu bolesti ze ztráty svých blízkých. O svých zkušenostech často mluvil i se svými dětmi a v 70. letech, kdy se o šoa a romském holokaustu teprve začínalo hovořit a psát, se na místo, kde strávil víc než rok s vězeňským číslem 4578 a označením „Z“ coby „Cikán“, vrátil.

„Vzpomínám, když jsme do Osvětimi poprvé přijeli před těmi padesáti lety. Z jednoho baráku udělali hotel a my tam spali. A otec dal tomu člověku, krerý to tam hlídal, dvě česká piva a celou noc, chudák, chodil po tom lágru,“ vzpomíná pamětník. „Spali jsme tam jen jednu noc, ale moje máti tam už pak nikdy spát nechtěla. (...) Když jsme ráno šli do Březinky, do toho Cikánského lágru, tak – vidím to jako dneska – tam nějaký Polák pásl krávy. A můj otec se hrozně rozčílil a nadával mu: ‚Víš, po kolika tisících mrtvých ty tady chodíš a paseš krávu?‘“ 

V době pamětníkovy návštěvy Osvětimi s rodiči a sourozenci ještě stála část budov kmenového tábora. Pamětníkův otec jim dokonce uvnitř mohl ukázat svou palandu s vyrytým monogramem. A vzpomínal také na nechvalně známé pokusy, které na vězních prováděli lékaři: „Vykládal, že jim píchli nějakou injekci a že se jim po ní dělaly boláky, vředy po těle. Říkal, že někomu na krku, někomu jinde. Jemu se to udělalo na nártu. Každému to zkoušeli operovat. Bolák se jim udělal jinde a šli do plynu. Když otec viděl, co se s nimi stalo, bál se vůbec říct, že to má. A jednou mu v práci na ten vřed něco spadlo, ten praskl a on omdlel.“ Probudil se v nemocnici a slyšel, jak se nad ním baví lékaři, že prý je zbytečné mu to vyřezávat. Nakonec otce zachránil polský lékař, který na operaci trval, a díky štěstí se pak ten vřed už znovu neobjevil.

Z Osvětimi se pamětníkův otec dostal na jaře roku 1944 transportem do Buchenwaldu a pak dál do Flossenbürku. O KT Buchenwald prý hovoříval jako o „pionýrském táboře“, tak přívětivé se mu zdály místní podmínky v porovnání s osvětimským peklem, kde zažil i pověstnou výplatu pětadvacet ran, po kterých lidé omdlévali bolestí, a bylo štěstí, když v podmínkách bez základní hygieny nezemřeli na infekci. Když pak německá administrativa od léta 1944 začala ve velkém likvidovat stopy po svém nelidském zacházení s vězni koncentračních táborů, vydal se i pamětníkův otec v dubnu 1945 z Flossenbürku na pochod smrti. Cílem bylo Dachau, ale došel nakonec až do Terezína.

„Každý třetí den dostávali čtvrt plechového hrnečku hrachu. Měl tak rozbolavělé dásně a zuby, že to jen tak cucali. Šlo jich tak pět až osm tisíc lidí. Zahnali je na louku, obstoupili a hlídali s kulomety. A pak zase šli a bylo slyšet, jak střílí do týlu ty, co už nemohli jít. A tam, říkal, jsem se naučil jít a spát,“ vypráví syn Rudolf.

Spásný Terezín, kde ale v té době řádil tyfus a vybíral si další a další oběti ještě i dlouho po konci války, se pak stal otcovou záchranou a zachránci se stali Sověti, kteří tábor 8. května 1945 osvobodili. Čtyřicetikilový mladý muž, který přežil Osvětim a všechny strasti, nakonec přežil i podmínky Terezína. Od tyfové nákazy se mu podařilo uchránit, ale od bolesti nikoliv. Když byl schopen znovu se vydat na cestu domů do Veselé, teprve poznal, že je sám ... A doma našel místo domů jen prázdné místo.

 

Antonín Murka a Blažej Dydy

Trvalo mnoho měsíců, než Rudolf zjistil, že tak docela sám nezůstal. Postupně se objevili další příbuzní a hlavně bratr Antonín. Jeho vzpomínky v publikaci Nemůžeme zapomenout – Našti bisteras, zachycené Ctiborem Nečasem roku 1987, by stály za jeden samostatný příběh. Antonín se deportaci do Osvětimi vyhnul, ne však internaci v cikánském táboře v Hodoníně. Jelikož byl starší než Rudolf, ročník 1923, získal v Hodoníně funkci desátníka a měl dohlížet na pořádek na ubikacích a kontrolovat vězně během přesunů na práci. Tábor v Hodoníně stál mimo obec u lesa a vězni chodili pracovat do kamenolomu. Kruté zacházení, nelidské tresty, špatná výživa a nadpočet vězňů přispěly k velké úmrtnosti. Děti včetně novorozenců, které byly odděleny od svých matek, umíraly hladem a špínou. Mrtví se pochovávali zprvu na hřbitově v Černovicích, později v mělkých jámách v lese, kde je dnes pietní místo. Celkem zemřelo 207 lidí, převážně dětí, byly to oběti zvůle.

Antonín Murka jako partyzán, po druhé světové válce. Zdroj: archiv pamětníka
Antonín Murka jako partyzán, po druhé světové válce. Zdroj: archiv pamětníka

Antonín tyto podmínky snášel až do chvíle, kdy se od otčíma dozvěděl, že jeho matka musela nastoupit do transportu do Osvětimi. Dříve útěk zavrhoval právě kvůli trestu na příbuzných, kteří ještě žili na svobodě. Ale pak se rozhodl. Utekl společně s Blažejem Dydym, který ale nakonec skončil v rukou četníků a dostal se do Osvětimi. Za své působení na pozici kápa v cikánském táboře v Hodoníně byl Blažej Dydy po válce (v procesu, který řada Romů vnímá jako politicky zmanipulovaný) odsouzen na doživotí, odseděl si nakonec 14 let. Paradoxně se stal jediným odsouzeným za zločiny spojené s genocidou Romů na našem území. Například velitel tábora v Letech u Písku Josef Janovský byl roku 1948 zproštěn obvinění a dva dozorci letského tábora byli jen potrestáni kázeňskými tresty.

Jelikož měl Antoním Murka na rozdíl od Blažeje Dydyho větší štěstí, zatčení četníkem unikl, a dokonce se mu během skrývání na Vizovicku povedlo připojit se k partyzánům brigády Jana Žižky. Účastnil se akcí na Ploštině a v Prlově a také se podílel na osvobození Vizovic.

Našti bisteras

Oběma bratrům, Rudolfovi i Antonínovi, válka hlavně brala. Přeživší ale těmi ztrátami zůstali spojeni. Jejich rodiny se scházely také u Murkových doma. „Ti, co přežili, se rádi navštěvovali, protože věděli, že jich víc nezůstalo. Ta hrůza je asi nějak stmelovala. Skoro všechny, co přežili tady z Moravy, jsem znal,“ vzpomíná pamětník a dodává, že si vzpomíná i na Blažeje Dydyho, když k nim po propuštění z vězení, už slepý, chodíval. „Tak už si ho pamatuju já. Spousta lidí, které jsem znal včetně mojí tety, ho chválila a říkala: ‚Kdyby nebylo Blažeja, tak mi zabili děti už v Hodonínku.‘ Už tam je zachránil. Někteří chválili, jiní na něj nadávali. Ale opravdu, kdyby měl na svědomí všechno, co mu dávali za vinu, tak rodiny, kterých se to týkalo a přežily, by ho po válce zlikvidovaly samy,“ myslí si pamětník.

Rudolf Murka, 2020. Zdroj: Paměť národa
Rudolf Murka, 2020. Zdroj: Paměť národa

Murkovi se nejen scházeli s přeživšími, ale také navštěvovali ještě za komunismu pietní místa v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu, tehdy ještě potají. Jen pomalu se holocaust Romů a Sintů dostával do povědomí české majority. Velkou práci na dokumentaci vzpomínek českých a moravských Romů vykonal již zmiňovaný Ctibor Nečas. Především díky němu se vzpomínky pamětníků nestaly bolestným tajemstvím samotných Romů. Pamětem slovenských Romů zase svou péči věnovala mimo jiných zakladatelka pražské romistiky na FF UK Milena Hübschmannová (publikace Po Židoch cigáni). Nově také vyšel první ze dvou svazků vzpomínek z období před 2. sv. válkou a období protektorátu z nahrávek Muzea romské kultury v Brně péčí Jany Horváthové a kol. pod názvem „...to jsou těžké vzpomínky“.

Památník v Hodoníně existuje od roku 2019. Po dlouhých průtazích se povedlo vykoupit pozemek na místě, kde stál cikánský tábor v Letech, a už existuje i představa o podobě pietního místa a stálé expozice, která by zde měla vzniknout. Stále ale zůstává řada problémů, které volají po řešení a narovnání poměrů. Ať už je to problematika nucené sterilizace romských žen nebo systematická marginalizace Romů a laxní přístup majority v případě rasově motivovaných vražd a útoků na Romy po roce 1989.

Jen připomínání nestačí. „Nejen že bychom neměli zapomínat,“ říká závěrem Rudolf Murka, „ale také bychom neměli dovolit, aby se něco takového znovu stalo.“