Zdeněk Serinek

* 1967

  • „Příběh toho dědy znám vlastně z 99 % z jeho pamětí, které vyšly jako Česká cikánská rapsodie v roce 2016, protože o dědovi se doma moc nemluvilo. Když jsme se na dědu kdysi ptali, tak to se hned odváděla řeč: ‚Máš už úkoly? Umíš násobilku? Vyjmenovaný slova umíš?‘ a podobně. Prostě se vždycky odvedla řeč. Nikdy jsme nevěděli proč. Vlastně jsme se to dozvěděli svým způsobem až v dospělosti. I když jsme byli menší, tak jsme věděli, že děda byl Rom, věděli jsme, že byl partyzán, ale nevěděli jsme, jak známý nebo důležitý byl tehdy v odboji, to jsme nevěděli. A ani jsme nevěděli o jeho skutečné činnosti za druhé světové války. Vůbec nic. Ani jsme nevěděli, že byl v táboře v Letech u Písku, vůbec nic takového jsme nevěděli. To jsme se vlastně dozvěděly my vnoučata až vlastně v dospělosti. A ne od svých rodičů. Protože z jeho druhé rodiny všechny tři děti se nedožily, všichni jsou po smrti, nedožili se, ani jeden se nedožil vydání jeho pamětí, které vyšly roku 2016.“

  • „Lidem nevěřil z důvodu, protože viděl, v tom táboře v Letech byl svědkem, on osobně, jednoho umučení mladý dívčiny, která zabloudila někde v lese. Že měla hlad, tak si utrhla pár borůvek, tak ji český četníci a někteří kápové utloukli k smrti. Sice děda byl v táboře, jak je to tam psané podle datumu, asi šest týdnů, ale takových umučení tam zažil sedmnáct. Za šest týdnů sedmnáct. A zdůrazňuje, že tam byli čeští četníci, žádný Němec v táboře nebyl. Takže asi ty jeho vzpomínky byly pro něj tak drastické, že o tom ani se svýma dětma nechtěl mluvit.“

  • „Dá se říct, že nejvíc mě zarazilo to, že kde vzal odvahu utéct z tábora, protože musel vědět, že to přinese nějaké důsledky pro jeho rodinu.“ – „Z Let myslíte?“ – „Tak, z Letů. Ale on utekl, neutekl sám, utekl se svým synovcem a ještě s jedním s tím, že měli plán ty lidi osvobodit. Ale bohužel tím, jak je štvali, protože je honili jak lidi, normálně obyvatelé vesnic, myslivci, četníci, Němci, tak se pořád vzdalovali od Letů. A došlo to až tak daleko, že postupem času zůstal sám, a už byl docela daleko a neměl sílu, změnil svoje plány. Ale to, že jeho rodina nepřežila, to zjistil oficiálně až po válce.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.04.2022

    (audio)
    délka: 02:28:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všechno jsme se dozvěděli až v dospělosti...

Zdeněk Serinek s babičkou Marií (zcela vpravo Josef Serinek s fajfkou)
Zdeněk Serinek s babičkou Marií (zcela vpravo Josef Serinek s fajfkou)
zdroj: archiv pamětníka

Zdeněk Serinek se narodil 14. prosince 1967 v Ústí nad Orlicí jako prvorozený syn Zdeňka Serinka a zároveň první z vnuků Josefa Serinka, příslušníka Sintů, Černého partyzána, velitele jednoho z oddílů na Vysočině. Vzpomínky Josefa Serinka vyšly roku 2016 v nakladatelství Triáda péčí R. Krumphanzla pod jménem Česká cikánská rapsodie. V letech 1963 až 1964 je zaznamenal historik a chartista Jan Tesař, kterému shromažďování vzpomínek odbojářů zásadním způsobem zasáhlo do života. O svém dědečkovi coby partyzánovi se Zdeněk Serinek dozvěděl až v době navštěvování prvního stupně základní školy v Bystrém u Poličky – dědova příslušnost k Sintům i jeho životní osudy byly v rodině tabu. Po vyučení strojním zámečníkem pracoval v jednotném zemědělském družstvě (JZD), v letech 1987–1989 absolvoval základní vojenskou službu u železničního vojska. V první polovině 80. let a po roce 1990 jezdil se světskými po štacích. Pamětník se angažuje v připomínání obětí romského holokaustu a medializaci osudu Josefa Serinka. Účastní se např. piet v Letech u Písku nebo připomínkových akcí Iniciativy Černý partyzán. Zdeněk Serinek se objevil v dokumentu Very Lackové „Jak jsem se stala partyzánkou“ (uveden r. 2021). Od roku 2010 je členem výkonného výboru a fotbalovým trenérem mládeže v FK Kopidlno. Roku 2022 žil v Kopidlnu.