Jan Mesarč

* 1956

  • „V tom 90. roce to ještě dobíhalo, to ještě jakž takž šlo, jo, protože ten celý systém byl postavený na tom, že Karosa neprodávala autobusy. Výrobní závody neprodávaly své zboží, nebo respektive Karosa, ostatní nevím úplně přesně, ale tento typ výrobku, jako autobus, prostě přišel rozpis z Českých automobilových závodů, které sdružovaly automobilové závody v celé republice, a tam byl přesně rozpis: autobus, kdy, komu, jaký dodat. Ale žádné peníze tam nebyly, Karosa žádný … dostávala je pak z toho ČAZu, ten inkasoval a dával peníze Karose. Samozřejmě ale zisk nechával u sebe, ty firmy ten zisk nedostávaly, ty byly podfinancované. Takže ony vyráběly, předávaly autobusy, takže tam potřebovaly jenom expedienta, nepotřebovaly nic jiného, jen někoho, kdo jim zavolá, že si mají přijet, no a … nikdo to neuměl. Takže to všechno se muselo změnit. Naučit se prodávat autobusy, umět vyhovět přání zákazníka, protože do té doby se prodávaly série 600 autobusů červených městských, 600 modrých linkových, prostě všechny stejné, tam nebyla žádná odchylka, žádné přání zákazníků neexistovalo, to všechno se učila Karosa za pochodu.“

  • „Takže my jsme o tom, co se děje v Praze, věděli jenom z televize a z novin, ze zpráv, z rozhlasu. To byly v tý době v ty první dny ještě dost zkreslený informace. No a já jsem jel normálně do školy, v pondělí, na VUT do Brna. Přijedu tam, tam se neučilo, všude samé letáky, plakáty, studenti tam diskutovali, já jsem z toho byl úplně vedle, jsem vůbec netušil, že se něco takového děje, no, tak škola samozřejmě nebyla. Neučilo se, já nevím, jestli už stávkovali, nebo nestávkovali, prostě se neučilo, tak já jsem posbíral všechny materiály, které tam kde byly, no a jel jsem domů. No a říkám si, že bychom asi měli taky něco podniknout, jo, v té době bylo ticho po pěšině, nikdo se … ono to nebylo úplně jistý, jak to dopadne, no a tak, jak je zvykem tady v těch končinách, co žijeme, tak začínají ty lidi být aktivní, až když je to rozhodnutý a vědí, na kterou stranu se přiklonit, aby tedy z toho měli nějaký prospěch. No a já jsem přijel a hned jsem se pokusil dát dohromady několik lidí, s kterými bychom začali něco podnikat. Spíš jsem měl na mysli nějakou osvětovou činnost, v tý době, abychom rozšiřovali informace, to, co jsem přivezl z tý Prahy … tedy z Brna, abychom to namnožili, rozšiřovali, abychom dávali informace … správný.“

  • „Abych řekl pravdu, já jsem ani… že by se mi nějak zvlášť líbily, to ne, ale prostě nechápal jsem, proč je nemůžu mít. A prostě proto jsem si řekl, když se to jako nesmí, když to zakazujou, tak já to naschvál budu mít. Tak já jsem takový provokatér od samého dětství, no i na té základní škole potom ve čtvrté třídě, když se mně změnila paní učitelka, tak ta nová, ta prostě řekla, že ten ironický pohled ze mě dostane. A šla po mně strašným způsobem. No ale, to byl spíš takový jako… forma protestu. Proč bych nemohl mít dlouhé vlasy, co na tom je špatného?“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 08.10.2019

    (audio)
    délka: 02:02:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

S kloboukem v ruce projdeš celý svět

Jan Mesarč na maturitním tablu, 1975
Jan Mesarč na maturitním tablu, 1975
zdroj: Poskytnuto Janem Mesarčem

Jan Mesarč se narodil 26. dubna 1956, vyrůstal s matkou a prarodiči ve Vysokém Mýtě. V mládí se potýkal s problémy kvůli nošení dlouhých vlasů a příslušnosti k podobně se chovající skupině lidí v usedlém prostředí maloměsta. Po gymnáziu nastoupil do n. p. Karosa ve Vysokém Mýtě jako nevyučený střihač plechů. V této socialisticky řízené továrně prošel mnoha posty a postupně si doplňoval vzdělání, koncem 80. let zastával vcelku vysokou funkci, přesto se po listopadu 1989 stal jedním ze zakladatelů Občanského fóra ve svém městě. Během sametové revoluce a v několika letech po ní působil ve vedení zmíněné Karosy, kde zažil přechod podniku ze socialistického systému do světa tržního hospodářství.