Lumír Sokol

* 1959  

  • „Ale bylo vidět, že ta společnost se rozvolňuje, že asi se něco chystá, začalo to tím Německem a tak dále, myslím, že to tak muselo být alespoň v tý historický poslední fázi toho tři čtvrtě, dejme tomu, rok, když to vemu, tak to k tomu muselo spět, už s přihlédnutím právě k tý situaci, která se děla ve světě, v tý Evropě, východní Evropě. Takže takhle, nějak mě to nepřekvapilo, ale člověk si nemohl být nikdy jistej. To prostě nebylo jistý, že to takhle dopadne. Když jsme chodili s Milanem Vítovým právě z těch prvních jednání, z těch prvních dnů z Občanskýho fóra, tak kolem nás ještě jezdily volhy a s Milanem jsme se loučili: ‚Hele, Milane, tak kdybychom se už neviděli, tak to stálo za to, dostali jsme se alespoň sem.‘ To ještě než padla vláda, ten tejden, tak to nebylo ještě nic jistýho, to mohly přijet tanky, to jsme nevěděli tohleto. Proto jsme se loučili s tím, že nás klidně mohli odkráglovat, tamhle někde u zdi. To nebylo jistý. To si dneska každej myslí, že to nic nebylo, ale to není pravda. To bylo fakt o strach. A ono taky, jak padla vláda, tak to, pane, najednou bylo lidí, co se začali aktivně zapojovat do činnosti, to předtím nás zas tolik nebylo, jo, to zas aby se to uvedlo na tu správnou míru. To nebylo tak masový. Nebo respektive masový to bylo, všichni se vezli, že jo, a jenom pár lidí by to eventuálně potom odprdlo. To je můj názor na tohleto. Ale byl jsem jako spokojenej ze začátku. Člověk najednou... jsem dostal pas, jo, jsem jel do Itálie hned se podívat, na Bibione, a to jsem si dal, už bych tam v životě nejel. Takovýhle drobný radosti jako začaly, ale taky o to víc starosti, ale hlavně problém, že člověk ztratil nepřítele. Člověk ztratil někoho, kdo byl jasně vyhraněnej a proti komu se jasně mohl postavit. A teďka začala politika. To bylo Občanský fórum, různý strany, teď tady byl Klaus a ostatní záležitosti, který se týkaly tý politiky a proti čemu teď vlastně člověk bude stát, když celý život vlastně proti něčemu stál.“

  • „Ale pamatuji, protože mám takový velký zážitek, kdy jsme z Černé za Bory jezdili k babičce na Slovany, to je čtvrť pardubická, a v lese leželi polský vojáci, polská armáda, nebyli to Rusové, jak jsem někde později četl. A tam měli tanky zakopané a různé bojové vozy a hlídky po té silnici. A táta, ten je úplně nesnášel, pro něj byl rok 1968 trauma, v podstatě, tak na ně hrozil. Dodneška si pamatuji ty slova. Jeli jsme se ségrou malou na kole a on na ně hrozil: ‚Chlapi, vy to odserete, vy to odserete!‘ A vojáci koukali, oblíknutí jako bojováci. No, a když tohleto říkal pak doma mámě, tak to byl teda rachot, no. Ta říkala: ‚Vždyť vás mohli zastřelit!‘ Což mohli. To se nedá říct, jestli jo, nebo ne. Pak jsme se jako malí kluci někde doslechli, že je potřeba co nejvíce jim ztížit orientaci. Tak jsme dole pod vesnicí na Staročensku obraceli desky – ukazatele.“

  • „To jsme se vraceli potom zpátky, protože tam to rozehnali nebo zakázali, přijel estébák z Náchoda se starostou a konec akce. Tak jsme jeli do Chvaletic, tam hrála Lucie tenkrát – nebo Alice – ale myslím, že už Lucie, a ti prostě řekli, co se stalo a že se chystá stávka. Tak jsme přijeli do Pardubic, to byla neděle, to se nic nedělo, a v pondělí byly ty první záležitosti. Jsem šel do práce a zakládalo se Občanské fórum, ale až v úterý, v pondělí jsme byli u Lenina tenkrát ještě před divadlem a tam mě ještě s Milanem parta lidí vystrčila na popelnici, abysme řekli, co o tom víme, tak jsme řekli, co o tom víme, no, a druhý den se zakládalo Občanský fórum, jsem byl v práci v tiskárně, tak jsem tam dojel a tím jsem se stal zakladatelem koordinačního výboru Občanskýho fóra. Tam ta práce byla... Jako to bylo dobrý, ten začátek byl dobrej, protože to nás vyhodili z divadla, potom jsme šli k nějaký paní Karáskový za divadlo a tam bylo to Občanský fórum, to se tam muselo přestěhovat, protože ona není zas tak úplně pravda, že ty divadelníci nás jako podrželi, to moc ne, nás vyhodili, jednoduše, dokonce ani aparaturu neposkytli, to jsem tam musel přivézt ze zkušebny oscarbanďáckou aparaturu ještě s basákem, Mírou Novákovým, a na to se vlastně jely ty první dvě, myslím, ty setkání před tím divadlem. No a pak jsem se vlastně stal členem toho koordinačního výboru, že jo, jsem měl na starosti kulturu a vytvoření nějaký nový koncepce kultury, která... to prostě bylo o ničem v tý době ještě, ta se vytvořila teprve teďka někdy po třiceti letech. Ale bylo to zajímavý, jsme chodili ještě s Frantou Vítovým, to byl bratr Milana Víta, to byl ten můj bejvalej šéf v tiskárně, a on byl šéfem galerie, jako ředitelem, a u něho bylo vlastně další koordinační centrum a až potom se to stěhovalo do LTC, do tenisového klubu. Takže ta práce spočívala v tom, že se přebíraly materiály od těch různých Občanských fór a ty prohlášení a podpisové archy, to se archivovalo, ale dodnes by mě zajímalo, kde to všechno je teda. To nikdo neví totiž.“

  • „To jsme si postavili aparaturu, světla, všechno. Nahrávky jsme měli, to jsme stáčeli třeba na jeden kotouč, jako program, nebo se stříhaly třeba ze tří magnetofonů, kdy jsme zakládali skladby papírkama, protože tenkrát ty technologie moc nebyly, teď to tam dáte a jedete, že jo. No a dělali jsme to na Dubině, v Dubinským lese, anebo U Capoušků v hospodě dole v Pardubičkách. V podstatě tady na těchto dvou místech. Jinde nás nepustili, tady chtěli kšeft prostě, tak ho měli, ale nechávali nás tam de facto dělat, co jsme chtěli.“ – „Byla to pro vás revolta, zábava, anebo obojí?“ – „Obojí. Jako samozřejmě nás to bavilo a zas na druhou stranu člověk tam přišel do styku a bavil se se spoustou lidí o věcech, které ho zajímaly, že jo, tenkrát po Chartě, jsme s tím začínali někdy po tom 78., 79. roce.“

  • „My jsme neměli problémy a naopak jsme se prostě vyčleňovali z té šedi tím, že jsme ty vlasy nosili a v té bigbeatnické éře ty somradla, čím roztrhanější, tím lepší, samozřejmě, že jo, džíny superky, žádný jako wranglerky, to musely bejt super, protože vypadaly hodně bigbeatňácky, no, byla to taková legranda, no. Ale už to zas mělo nějaký smysl, že se člověk vyčleňoval z té de facto šedivé společnosti, což ona opravdu šedivá byla. Tam nebylo moc možností.“

  • „To je otázka. To je vlastně hrozně široká záležitost. To je spíš hodně taková pocitová věc. Jsou to máničky, o máničkách, o kamarádství, o přátelství, taky o tvoření si nějakého světonázoru, ale na všechno. To znamená na umění, hudbu, muziku, politiku, to, co se děje ve světě. Přetvářet ty své názory, neměnit ten svůj základní princip toho uvažování, ale nechat se poučit a nenechat do sebe vstoupit vlastně nový věci, nový trendy, ale pořád bejt v tom undergroundu – tzn. pořád to vidět z pozice svojí a nenechat se příliš ovlivňovat, tak jako to ty média dnes uměj z těch jiných stran, se kterýma nesouhlasím, byť jejich názory třeba respektuju. Tak to je pro mě vlastně underground.“

  • „Následoval jeden výslech za druhým po akcích, těch akcí jsem dělal dejme tomu tři až pět do roka. Ono to zas tak nešlo, takže těch dvacet pětadvacet akcí jsem udělal a většinou po každý následoval v pondělí do práce příjezd soudruhů, volha stála a tím amplionem vyhlašovacím: ,Soudruh Sokol ať se dostaví na vrátnici.‘ No, tak mně bylo úplně jasný, o co jde, tak jsem se zapatlal mourem a vším, aby viděli, že opravdu pracuju pro tu vojenskou výrobu a pro soudruhy. Tak mě posadili do volhy, buďto mě odvezli, nebo výslech byl jenom ve volze, anebo byl v tý kukani, co tam byla na tý vrátnici, anebo jsem dostal předvolání. Předvolání nemělo smysl nějak blokovat. V podstatě bylo lepší tam jít.“

  • „To mělo jednu velkou výhodu, že jsem se dostal k tiskařským strojům a k minoltě. Minolta, dneska vám to nepřijde, protože dneska přijdete a okopírujete si kdekoliv cokoliv. Tenkrát udělat kvalitní kopii nebylo tak jednoduchý a v tý době 86, 87 to byla jedna ze dvou ze tří minolt. To byly takový velký mašiny, kde se daly kopírovat celý knížky a všechno. Dostal jsem jedny Informace o Chartě, tak jsem je desetkrát rozmnožil a rovnou se to na akcích rozdávalo. Ale bylo to riskantní, oni po mně hodně šli, tím, že jsem dělal v tiskárně a byl jsem u tohohle zdroje, ale nikdy se to nějakým způsobem neprovalilo. Když se tiskly materiály Charty, tak jsem se domluvil s Milanem Vítem a on nakoupil papír a ten, jak ho přivezli, tak druhou stranou jsme ho naházeli do volhy nějaký, co tam přijela, a už to jeli a už se to tisklo.“

  • „Ono to dneska nevypadá, ale deset patnáct hodin bejt na Státní bezpečnosti, popřípadě čtyřiadvacítku, ono to nikdo neví, jestli se vrátí, když si lidi třeba mohli vzpomenout na 50. léta, když to samozřejmě takový zdaleka nebylo. To všechna čest lidem, kteří přežili 50. léta a snažili se stát proti tomu establishmentu, proti těm komunistům. To jako určitě. Na druhou stranu musím říct, že my jsme byli taková, když postoupíme k tomu undergroundu nebo k tomu proč, tak rozhodně se začínalo dlouhejma vlasama a vzpourou už na základní škole, kde vás nutili mít vlasy nad límec dva centimetry, což jsme prostě odmítli respektovat, a tam začaly ty první problémy. U nás na škole, jako na učňáku, to vůbec, to byla tragédie. Tam nám dávali dokonce peníze, abysme se šli ostříhat. To jsme samozřejmě peníze vzali a hned tam v hospodě jsme si dali smažák a dvě piva.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Pardubice, 11.10.2018

    (audio)
    délka: 32:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Hradec Králové, 30.09.2019

    (audio)
    délka: 02:21:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Underground pořád žije

Lumír Sokol a jeho kapela Oscar Band
Lumír Sokol a jeho kapela Oscar Band
zdroj: archiv pamětníka

Lumír Sokol se narodil 9. prosince 1959 v Pardubicích. Jeho otec, jmenovec Lumír (Lubomír) Sokol, podepsal Chartu 77 a zprostředkoval synovi přístup k samizdatové literatuře. Už na základní škole se pamětník potýkal s problémy kvůli dlouhým vlasům a po návratu z vojny se definitivně zapojil do činnosti pardubického undergroundu. Založil kapelu Oscar Band (1985) a pořádal koncerty tzv. druhé vlny undergroundu. Kvůli svým postojům a organizačním aktivitám čelil řadě výslechů StB. Od roku 1986 pracoval v tiskárně, kde tajně kopíroval samizdatovou literaturu. Stýkal se s předními představiteli undergroundu a disentu, navštívil Václava Havla na jeho chalupě na Hrádečku. Kvůli incidentu s příslušníky bezpečnosti během koncertu v Rosicích v roce 1987 čelil stíhání a vyvázl s podmíněným trestem. Během listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra v Pardubicích a po sametové revoluci byl jedním ze zakladatelů Pardubické nezávislé agentury (PANAG), založil rockové Radio Panag, založil a provozoval rockový klub Žlutý pes (1992) a klub Ponorka (1999), který vede dodnes. V roce 2017 získal Pamětní odznak jako účastník odboje a odporu proti komunismu.