O Janu Litomiském jeho přátelé mluví jako o výjimečném člověku: vzdělaném, veselém a laskavém, pohostinném. Jako o hluboce věřícím evangelíkovi s buldočí povahou. Nezlomili ho vyšetřovatelé StB ani bachaři na Borech.
Mejla Hlavsa z „Plastiků“ ho někdy v osmdesátých letech nazval Lutherem. Přezdívka se v undergroundu chytla. Když chartistu Litomiského zavřeli v únoru 1981, Martin Jirous zvaný Magor o něm napsal oslavnou báseň Ruchadlo boží: „Celá vesnice, ve které bydlel Litomiský, ho zná. A celý kraj okolo ho zná taky. Svahy kopců na Vysočině ztemněly úžasem…“
Právě za Litomiským do Vyskytné na Vysočinu jezdily desítky disidentů, písničkářů, básníků, filozofů a osobností evangelické a katolické církve, mnozí u něj na chalupě u Pelhřimova i nějaký čas žili. Litomiský ve Vyskytné bydlel a pracoval jako agronom v JZD.
Díky jeho milé a pohostinné povaze, jeho statečnosti a obětavosti tady na Vysočině vyrostlo jedno z významných center protikomunistického odporu. StB instalovala ve Vyskytné před jeho velký dům kameru a často tu hlídkovala dvojice esenbáků. Policisté příchozí perlustrovali, zatýkali a odváželi na výslechy do Pelhřimova.
Jan Litomiský je mnohým známý jako politik, po sametové revoluci totiž s Václavem Bendou spoluzakládal KDS později sloučenou s ODS, byl zvolen poslancem a v letech 2006–2010 zastával funkci zmocněnce pro lidská práva. Tento bývalý mluvčí Charty 77, někdejší člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, politik oslavil letos v srpnu osmdesátiny.
Rudoarmějec mu vyhrožoval kvůli krajíci chleba
Jan Litomiský se narodil 19. srpna 1943 v Praze, rodina žila ve vile v Podolí, kterou postavil dědeček z otcovy strany. Otec Vladimír pracoval jako strojní inženýr v ČKD. Matka Božena rozená Vytisková pocházela z obce Vyskytná na Pelhřimovsku a většinu života zůstávala v domácnosti a starala se o dva syny, Jana a o tři roky mladšího Vladimíra.
Když v únoru 1945 na Prahu začaly padat bomby, rodina se odjela schovat na Vysočinu do Vyskytné, Jan zůstal nějaký čas u babičky s dědečkem. Jako malý chlapec tu zažil příjezd Rudé armády, viděl pochodovat oddíly maršála Malinovského, matně vzpomíná a doplňuje z pozdějšího vyprávění babičky: „Ženy se před nimi schovávaly, kradli hodinky a na co přišli… Tak to prostě bylo,“ vypráví Jan Litomiský. Sovětští vojáci s sebou přivedli i mnoho německých zajatců, kteří chodili pro vodu k pumpě u Vytiskových. „Měli strašný hlad. Když babička nesla krmení prasatům, oni se na to vrhli a všechno to snědli.“ Janova matka jim po synovi posléze posílala namazané krajíce chleba, které chlapci dávala naoko k svačině: „Vždycky jsem si jednou ukousnul a ten chleba jsem jim dal.“ Ale když se situace několikrát zopakovala, sovětský dozorce se samopalem matce prý pohrozil:
„Jestli sem toho kluka ještě jednou pošleš, tak ho zastřelím.“
Několik měsíců po osvobození se rodina znovu sešla v Praze, ale Vyskytná stále zůstala místem, kde Jan během dětství i dospívání trávil volný čas.
Příběh Samsona, jehož síla se ukrývala dlouhých vlasech
Jan Litomiský v dětství v 50. letech zažíval rozpolcenost. Něco se říkalo doma, něco jiného říkali učitelé ve škole hlavně v hodinách dějepisu a občanské výchovy. Chodil do pionýra, ale také do kostela a na hodiny náboženství, které mu byly milejší. Líbily se mu biblické příběhy, nejvíc o siláku Samsonovi.
Jan Litomiský si v dospívání na protest nechal narůst dlouhé vlasy. V příběhu o Samsonovi však vidí jiné poselství: „Sympatický mi bylo, že to byl průšvihář, který nikam nezapadl. Nakonec přesto byl Hospodin s ním,“ vysvětluje Litomiský.
Historie, nebo pole?
Jan Litomiský po maturitě zvažoval studium historie, obor archivářství. Nakonec dal na radu jednoho sedláka z Vyskytné, který mu řekl, ať se vykašle na archivy, a raději studuje zemědělku, aspoň bude v přírodě.
Na Vysokou školu zemědělskou se začátkem šedesátých let přece jen vracel – snad by se dalo říci – zdravý rozum. Skončila doba ideologického propagování „poznatků“ šarlatánského sovětského biologa Trofima Lysenka a v hodinách biologie se probírala i donedávna zapovězená genetika. Jan Litomiský v oboru vynikal, přírodu si zamiloval nejen srdcem, ale i hlavou, četl odbornou literaturu, sledoval vědeckou obec, kromě toho četl krásnou, filozofickou a duchovní literaturu, poslouchal klasickou hudbu.
Poslouchali Mozarta a Beethovena a debatovali o politice
Jeho spolužák, kamarád z trampských výprav a hospodských studentských dýchánků Antonín Hurych mu nabídl, zda by nechtěl chodit do tzv. Hudební mládeže. Tento spolek vedl skvělý muzikolog, disident Ivan Medek. V uvolněných šedesátých letech přednášel v pražském Divadle hudby, pořádal bytové semináře u sebe doma v legendárním bytě na smíchovském Janáčkově nábřeží 49, kterých se Jan Litomiský pravidelně zúčastňoval: „Učil nás poslouchat Mozarta, Beethovena, později i modernější hudbu, například Schoenberga. A při té příležitosti otevíral rozpravy o společenských záležitostech, o politice,“ říká Jan Litomiský. Později se s Ivanem Medkem setkával i individuálně, spřátelil se s jeho synem Janem a tyto vazby měly velký význam pro jeho pozdější vstup do disentu.
Fajn lidé z JZD, kteří dřeli každý den na společném a pak na vlastním
Po absolvování Vysoké školy zemědělské, oboru agronomie a po roční vojenské službě u tankistů v Žatci, nastoupil do JZD. Jan Litomiský dostal umístěnku jako agronom do JZD Lažiště u Prachatic, ale po dohodě s předsedou JZD ve Vyskytné se mu podařilo umístěnku vyměnit, a mohl tedy nastoupit do práce v obci, kterou znal již od dětství a kde po prarodičích Vytiskových zdědil dům. JZD ve Vyskytné vedl nestraník, člověk, který se snažil zachránit „co se dalo“.
Družstva se ocitala v ekonomických obtížích, během padesátých let je kovaní soudruzi přivedli ke krachům i tím, jak zaváděli ideologické nevědecké postupy diktované Sovětským svazem. Nový předseda se pokoušel s omezenými penězi hospodařit. Nešlo prý takřka nic sehnat, vše důležité bylo na příděl. Odměňování zaměstnanců JZD se stanovovalo podle normy tzv. pracovní jednotky. Jednotka byla podle odpracovaných let něco mezi 12 až 18 korunami. Za den práce v JZD si zaměstnanec vydělal 1,5 jednotky, jézéďácká šlechta – traktoristé – mívali až dvě jednotky, tedy 25 korun za den. Měsíční mzdu zaměstnancům vypláceli jen do 50 procent, zbytek dostali až na konci roku podle toho, zda to ekonomicky tzv. vyšlo, nebo nevyšlo, popisuje Litomiský, někdejší hlavní agronom.
Aby si lidé na venkově přilepšili, museli hospodařit na záhumenkách, na přidělených pozemcích o velikosti asi půl hektaru. Agronom Jan Litomiský, který v JZD měl na starost například osevní postupy, objednával nové odrůdy plodin a měl u zaměstnanců respekt, lidé si ho tu oblíbili. Neseděl jen v kanceláři, ale pomáhal i při fyzicky náročných pracích, např. při nakládání brambor. Jan Litomiský vypráví:
„Byli to strašně fajn lidé. Když přišel osmašedesátý rok, nikoho nenapadlo, že by si vzal svoje pole zpátky. Všichni to chápali tak, že když se bude dařit družstvu, bude se dařit i jim.“
Věděl, že podpisem Charty 77 jde do střetu s režimem
Jan Litomiský na Vysočině neztratil kontakt s přáteli v Praze. Často jezdíval na bohoslužby do záběhlické farnosti, chodíval na setkání za františkánem Bonaventurou Boušem, na bytové semináře k Medkům, Brázdům, Svobodům, navštěvoval evangelického faráře Sváťu Karáska v Novém Městě pod Smrkem, Miloše Rejchrta na Voznici. Od druhé poloviny sedmdesátých let za ním do Vyskytné začali pravidelně jezdit disidenti, filozofové, literáti, muzikanti. Jan Litomiský se o Chartě 77 dozvěděl až z Rudého práva, kde 12. ledna 1977 vyšel hanlivý text Ztroskotanci a samozvanci: „(…) pár uražených ješitných ztroskotanců a samozvanců, ale ve skutečnosti agentů imperialismu (…) bez špetky cti a svědomí spřádá plány, které nemají a nemohou mít jiné poslání než přípravu nové kontrarevoluce (…)“
Jan Litomiský si uvědomoval, že se StB bude signatářům mstít. V bytě Němcových v pražské Ječné ulici mu text Charty 77 dal přečíst evangelický farář Sváťa Karásek, Jan Litomiský bez váhání podepsal. Když jeho jméno mezi signatáři zveřejnili ve vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, předseda JZD mu vynadal, ale tím to skončilo. Státní bezpečnost založila na Litomiského nejdříve tzv. signální svazek a začala ho monitorovat. Brzo zjistila, že ho ke spolupráci nezíská, zařadila ho mezi tzv. nepřátelské osoby.
Šikana, pravidelné výslechy, domovní prohlídky se staly součástí života Jana Litomiského. V roce 1979 se stal členem VONS, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. StB zkoušela disidenta Litomiského dostat do vězení za nedovolené ozbrojování: ve sklepě objevili několik gramů výbušniny Tritol z dvacátých let, ovšem nefunkční, bez rozbušky. Falešně ho obvinili ze šíření pornografie: estébáci mu při domovní prohlídce v kuchyni do příborníku podstrčili lechtivé fotografie se spoře oděnými dívkami, čímž chtěli tohoto hluboce věřícího evangelíka společensky znemožnit. Státní zástupce tato obvinění shodil ze stolu. A soud poslal Litomiského do vězení za to, že „získával a zpracovával údaje o činnosti čs. bezpečnosti, prokuratury a soudů a tyto údaje rozšiřoval i do zahraničí“ a to byla pravda. Zprávy VONS o pronásledovaných Litomiský totiž telefonoval Ivanu Medkovi do Vídně do Hlasu Ameriky.
U soudu svědčila poštovní úřednice, která Jana Litomiského šmírovala: co že to v telefonní kabince ten vlasatý mladík tak dlouho dělá…? Jan Litomiský dostal tři roky vezení, které si odseděl na Borech, a navrch dva roky „ochranného dohledu“. Bez svolení StB nesměl opustil Vyskytnou a pětkrát týdně se musel hlásit na policejní stanici.
Peklo na Borech
Na Jana Litomiského čekaly na Borech těžké vězeňské podmínky. V celách žilo až 30 vězňů často odsouzených za násilné trestné činy, spalo se na palandách, mezi nimi byla jen úzká chodbička. Vězni neměli žádné soukromí. Borský kriminál byl kromě jiného pověstný těžkou vězeňskou prací na tzv. „šatonech“, vězni brousili skleněné součástky.Jan Litomiský pracoval na místě brusiče, všude stříkala voda, musel pracovat v tempu stroje, ze kterého vytahoval skleněné předměty a brousil. Když vězeň nestíhal, pokazil výrobek, a pak velitelé potrestali celou směnu, vězni poté viníka zbili. Jan si v tomto pekle odseděl tři roky.
Z vězení napsal bratrovi Vladimírovi moták tohoto znění: „Ona to tady skutečně není žádná legrace. Tak se modlím slova žalmu 104: ‚Uvidíš tmu i bývá noc, v níž vybíhají všichni živočichové lesní. Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali z rukou Boha silného pokrmu svého.‘“
„A připomínám si, že i ta temnota je od Hospodina a on také určuje její meze. A to bych si přál, abyste porozuměli a přijali i vy všichni doma.“
Litomiský v únoru 1983 zachránil život Václavu Havlovi. Havel se s vysokou horečkou a zápalem plic dusil, ležel na vězeňské marodce, shodou okolností se tu léčil s lehkou virózou i Litomiský a ten ztropil před bachařem scénu, aby vězně Havla okamžitě převezli do nemocnice. Havel se už do vězení nevrátil, byl ze zdravotních důvodů předčasně propuštěn.
Jana z vězení propustili po třech letech v únoru 1984, čekaly ho však další dva roky tzv. ochranného dohledu. Podmínky estébáci stanovili velmi tvrdě: nesměl opouštět katastr obce Vyskytná, pětkrát týdně se musel nahlásit na policii. Litomiský trval na tom, že chce navštěvovat evangelické bohoslužby v sousední obci. Policisté souhlasili s podmínkou, že o návštěvu kostela musí dva týdny předem písemně požádat.
Stal se mluvčím Charty 77
V roce 1986 Jana Litomiského ve Vyskytné navštívil jeho přítel, disident a chartista filozof Martin Palouš a poprosil ho, zda by nepřijal funkci mluvčího Charty 77. Mluvčí se stavěli do čela protikomunistické opozice. Janu Litomiskému ještě zbývaly dva měsíce ochranného dohledu, nemohl z vesnice, proto odmítl.
Následující rok zopakovanou nabídku pokorně přijal. Pracoval jako lesní dělník, později jako topič v hotelu Axa. Když ho vyhodili i z kotelny, přijal od západních podporovatelů stipendium na překlad spisů Martina Luthera do češtiny. Jeden z jeho překladů – O světské vrchnosti – vyšel v samizdatu a po roce 1989 i knižně. Jméno Luther zdá se k Janu Litomiskému sedí, všimli si toho lidé z undergroundu, zvláště Mejla Hlavsa z kapely Plastic People tuto jeho přezdívku úspěšně rozšířil.
Jan Litomiský byl po sametové revoluci kooptován Občanským fórem do městského zastupitelstva v Pelhřimově a zvolen předsedou Městského národního výboru. Na Silvestra roku 1989 spoluzakládal s Václavem Bendou Křesťansko-demokratickou stranu, později sloučenou s ODS, zvolili ho do parlamentu, později pracoval jako vedoucí odboru na úřadu v Pelhřimově, v letech 2006–2010 zastával funkci vládního zmocněnce pro lidská práva. V roce 2002 mu byla udělena Medaile Za zásluhy.
