Při demonstracích v srpnu 1969 ho v Praze zbili, na Pankráci si odseděl měsíc. Bojoval za mariánský sloup, pašoval z Rakouska náboženskou literaturu. Z ekonoma se stal topičem a nepřátelskou osobou I. kategorie. „Zjistil jsem, že některé věci se ale prosadit dají.“
Disidenti neměli za minulého režimu snadný život. Čelili všemožným ústrkům, pronásledování i hrozbě vězení. Ve velkých městech však zároveň vytvářeli soudržná společenství, mohli se vzájemně povzbuzovat, mobilizovat síly k občanskému odporu, navzájem si poskytovat potřebné informace. Petr Kozánek na rozdíl od svých protějšků z velkých měst byl jako disident v jihomoravském Kyjově zcela osamocený, a jeho pozice tak v mnohém byla ještě složitější. Když psal stížnosti představitelům moci nebo sbíral podpisy pod petice, na maloměstě ho považovali za potížistu. Oporu nacházel jen v jednotlivcích. Od jeho aktivit ho odrazovali i ti, kteří sice nesouhlasili s totalitním režimem, ale nechtěli vystupovat z řady.
Reformním komunistům nevěřil
Jeho dědeček Karel Kozánek se oženil s vídeňskou Češkou Annou Kovaříkovou a usadili se v Kyjově na Hodonínsku. Otec Jaroslav si vzal o osmnáct let mladší Alexandru. V katolické víře vychovali pět dětí. Nejmladší Petr se narodil v Kyjově v roce 1949, když jeho otci bylo už padesát čtyři let. Ten musel jako soukromý notář v 50. letech nuceně odejít do penze, dostal mizerný důchod, a rodina tak zůstala téměř bez prostředků. Aby měli z čeho žít, matka ve svých pětačtyřiceti letech vystudovala na zdravotní sestru a pracovala v logopedii.
„Rodina žila ve stísněné době. Na tatínka byl pořád vyvíjen tlak a pořád se zmenšoval okruh jeho působení i jeho prostředky,“ vzpomíná Petr. Aby toho nebylo málo, otec po příbuzných ve Vídni zdědil značné jmění, které ovšem nikdy nedostal, zato z něho musel zaplatit milionářskou daň. Rodina také nemohla dál bydlet v domě po dědečkovi a musela se přestěhovat do malého bytu.
Petr v roce 1967 odmaturoval a šel studovat Vysokou školu ekonomickou v Praze. Město ožívalo pražským jarem, on ale politice reformních komunistů nevěřil. „Všechno se odvíjelo od toho, že komunisti měli monopol moci. V ústavě byla vedoucí úloha strany, takže nemohly být svobodné volby, protože oni sami – zaštítěni Národní frontou – tady určovali, co bude. Dokud se tento bod nezměnil, tak se nemohlo změnit nic,“ vysvětluje Petr Kozánek. Žil v přesvědčení, že snahy o reformy skončí vojenským zásahem Sovětského svazu. Jeho obavy se naplnily v srpnu 1968.
V cele pili ze záchodu
Při prvním výročí sovětské invaze 21. srpna 1969 šel mladý student Petr zatelefonovat své přítelkyni a budoucí manželce z hlavní pošty v Jindřišské ulici v Praze. Cestou domů pak potkal kamaráda Jaroslava Kvída. Když procházeli přes náměstí I. P. Pavlova, narazili na převrácenou tramvaj. Lidé toho dne vyšli do ulic, aby vyjádřili nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy. „V bočních ulicích byly seřazené sanitky. Pak jsem viděl jednoho kluka, kterého milicionáři střelili do břicha. Měl jsem pocit, že mezi demonstrujícími je spousta provokatérů, a tak jsme bočními uličkami a přes několik zátarasů odešli.“
V odchodu jim ale zabránila skupina milicionářů. Jeden z nich chytil Jaroslava pod krkem a povalil ho na zem. Také Petr záhy ležel na břiše s rozpaženýma rukama. „Pak nás nahnali do přistaveného autobusu. Mlátili nás jak idioti.“
První noc strávili na cele v Košířích, druhý den je čekala cesta do pankrácké věznice. „V cele pro dva nás bylo patnáct. Bez dek a toaletního papíru. Spali jsme na zemi,“ popisuje Kozánek.
„Když jsme se chtěli umýt nebo napít, museli jsme zabouchat na dozorce, který z vedlejší místnosti spláchl. Nebylo tam ani umývadlo, nedali nám vodu.“
Petru Kozánkovi bylo v té době dvacet a ze situace, ve které se ocitl, byl zcela zděšený. Při výsleších se mu snažili dokázat, že se účastnil demonstrací, ale na žádné fotografii ho nenašli. Po měsíci věznění a otřesného zacházení jej propustili. Ve škole mu hrozil vyhazov. „Když jsem se před ředitelem svlékl a ukázal mu všechny modřiny, rozklepal se. Řekl, že mě nevyhodí, pokud mi nic nedokážou.“
Na hranicích spadla klec
V roce 1971 se Petr Kozánek zúčastnil první slavnostní mše svaté v nově postaveném kostele sv. Josefa v Senetářově na Blanensku. Byla to jedna z mála církevních staveb, kterou se podařilo během komunistického režimu prosadit a zrealizovat. Příslušníci Státní bezpečnosti věděli, že slavnostní otevření kostela přiláká velké množství věřících, a tak uzavřeli silnice a zrušili autobusové linky v okolí. Přesto na místo dorazilo kolem 15 tisíc lidí, mezi nimi i Petr Kozánek. Seznámil se tu se Zdeňkem a Ivou Kotrlými, kteří se pohybovali v katolickém disentu.
Na počátku 80. let pak Petr Kozánek sepsal stížnost kvůli odstranění mariánského sloupu na náměstí v Kyjově. Barokní památka podle komunistů nedělala dobrou společnost soše V. I. Lenina, která od roku 1983 „zdobila“ prostranství před nedalekým domem kultury. Kozánkovi se sice nepodařilo přesunu mariánského sloupu zabránit, prosadil ale jeho zrestaurování a přemístění ke kapli Sv. Josefa na Újezdě.
„Spoustu nešvarů lidé ignorovali a říkali si, že nemá cenu je řešit. Já jsem si uvědomil, že některé věci se prosadit dají.“
Díky vídeňským kořenům mohl Petr Kozánek i za normalizace často jezdit do Rakouska, kde po svých příbuzných zdědil část majetku. Těchto cest využíval k návštěvám českých emigrantů. Dostával od nich v Československu nedostupnou a zakázanou náboženskou literaturu, kterou pak zpátky do vlasti pašoval ve své Cortině. „Knížky jsme naskládali do dutin v bocích auta. Něco se vešlo i pod koberce a sedadla.“
V roce 1984 chtěl naopak na Západ vyvézt básně zakázaných autorů Zdeňka Rotrekla a Ivy Kotrlé. Jenže při hraniční prohlídce spadla klec. Po odhalení ilegálních tiskovin ho odvezli do vazební věznice v Brně Bohunicích. Strávil tam znovu měsíc. Z vazby nakonec odcházel s podmíněným trestem odnětí svobody v trvání deseti měsíců.
Přišel kvůli tomu o místo ekonoma v podniku Kovo Bzenec a jiné odpovídající zaměstnání nemohl sehnat. Podařilo se mu získat jen nesnadnou práci topiče v kyjovské kotelně.
Nepřátelská osoba I. kategorie
Kozánek podepsal Chartu 77 a kotelnu využil i jako pracovnu pro rozmnožování samizdatových periodik, např. Nezávislého časopisu pro křesťanský život Velehrad. Materiál pro tisk mu většinou vozil zlínský disident Stanislav Devátý. Jména dalších lidí z bezpečnostních důvodů neznal. Podílel se také na sbírání podpisů pod petice za náboženskou svobodu. Šlo především o tzv. Moravskou výzvu, kterou podepsalo celkem 600 tisíc lidí.
Zabýval se i ekologickou tématikou. S ekologickým aktivistou Pavlem Křivkou bojoval proti vybudování vodního díla Gabčíkovo. Snažili se zjednat nápravu i ve věci nebezpečného požáru skladu chemikálií v Kyjově a usilovali o to, aby se o havárii, o které se oficiálně mlčelo, dozvěděla veřejnost.
Kvůli všem těmto aktivitám Petra Kozánka StB samozřejmě sledovala. Klasifikovala ho jako nepřátelskou osobu první, tedy té nejvyšší kategorie nebezpečnosti.
„V roce 1988 jsme odjeli do Rakouska. Oni u nás zatím udělali domovní prohlídku a nainstalovali odposlech do společenské místnosti.“
Odposlouchávací zařízení se mu tehdy nepodařilo najít, ale po roce 1989 k němu přijeli specialisté z Ministerstva vnitra, odposlech demontovali a vydali mu potvrzení o jeho existenci.
Z balkonu promluvil v montérkách
Petr Kozánek rychle zareagoval i na tvrdé potlačení pražské studentské manifestace 17. listopadu 1989. V následujícím týdnu se Svatoplukem Krajtlem a Markem Čmelíkem v Kyjově založil Občanské fórum a na náměstí přečetli prohlášení pro pár desítek přihlížejících. V den generální stávky 27. listopadu už lidé náměstí zcela zaplnili. Kozánek k nim promluvil z balkonu ve špinavých montérkách, protože v tento obzvláště chladný den musel topit v kotelně.
Velkou a symbolickou událostí se pro něj stalo odstranění sochy V. I. Lenina z centra Kyjova. Když jeřáb zvedl sochu z podstavce, prý se roztočila a nataženou pravicí kynula celému náměstí. Podobné to bylo, když sochu nakládali na nákladní auto:
„Lenin zase z té korby mával. To bylo nádherné divadlo a do toho hrála cimbálka. Byl to úžasný zážitek, který se nedá popsat.“
Začátkem 90. let pak na svém původním místě opět stanul mariánský sloup.
Po pádu komunistického režimu Petr Kozánek působil v městském zastupitelstvu, poté jako poslanec České národní rady a předseda rozpočtového výboru. Po skončení mandátu z politiky odešel a začal podnikat. Jako člen představenstva v roce 1993 privatizoval podnik Koryna Koryčany, kde působil až do roku 2006.
