Sametová revoluce nepřinášela jen euforii a nadšení. Petr Dutko vzpomínal na vyřizování osobních účtů, Petr Rojík na rychlé převlékání kabátů. Oba se shodují na tom, že řada lidí si přála korekci režimu, nikoli systémovou změnu.
První větší protestní shromáždění v Přerově se odehrálo v den generální stávky 27. listopadu 1989 před budovou Obvodního výboru KSČ u kina Hvězda. Ten večer došlo k založení přerovského Občanského fóra a Petr Dutko se stal jedním z jeho prvních devíti členů.
„Všichni chtěli jedno. Svobodu, volné cestování, svobodu volného podnikání, svobodu slova. To byly takové základní požadavky. Bylo zajímavé, že nikdo zpočátku nechtěl demontovat socialismus. Chtěli mít sociální jistoty a říkali: ‚Kapitalismus ne. Podnikání ano, ale jistý demokratický socialismus.‘“
Petr Dutko vzpomínal na zkušenosti z prvních revolučních dní, které trefně přirovnává k těm poválečným:
„Okamžitě nám do Občanského fóra začaly chodit různé anonymy. ‚Posviťte si na toho a toho, ten si nakradl tolik a tolik. Měli byste s ním zatočit.‘ Lidé si začali kromě nadšení vyřizovat osobní účty. Takže jsem si dokázal představit, jak to tady asi vypadalo v květnu 1945. Že ten, který pár dní předtím udával gestapu, se najednou stal velkým revolucionářem.“
K určité změně došlo nejen v chování lidí. Obměňovala se i samotná skupina přívrženců OF. Lidé, kteří se angažovali na začátku, mnohdy odpadali a přicházeli noví – nikoli „děti revoluce“, ale často pragmatičtí kariéristé, kteří využili situace k získání nového postu.
Komunista vyléčený socialistickou realitou
Narodil se v roce 1959 v Opavě v rodině, která jej formovala ke sportu a turistice. Pro velmi dobré studijní výsledky byl přijat na gymnázium a později na Právnickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Tam podle něj panovala docela svoboda ve vyjadřování: „Člověk mohl poměrně veřejně diskutovat, aniž by mu za to hrozil postih. Měli jsme tam ale samozřejmě i vyučující, kteří byli doktory – řekl bych – z vůle strany.“
Vzpomíná, že na dějiny mezinárodního dělnického hnutí a KSČ měli Miroslava Grebeníčka, pozdějšího předsedu KSČM a dnešního poslance. „V jeho hodinách jsme nemohli projevit ani náznak jiného názoru, protože byl skutečně kovaný stalinista, až to děsilo.“
Petrova rodina oproti tomu byla tzv. buržoazní. Maminka kvůli tomu nesměla studovat, a proto se rozhodla vstoupit do KSČ, aby to samé nepotkalo její děti. Petr Dutko vstoupil do komunistické strany také ještě za studií s představou ovlivnit dění v politice:
„S jakýmsi mladickým idealismem jsem se domníval, že stranu je možné reformovat a i celou společnost lze uvést do nějaké vyšší formy demokratizace. Ale až v zaměstnání jsem pak viděl rozpor oficiální doktríny a skutečnosti.“
Když pronikl do vztahů a zákonitostí rozdělování práce v Přerovských strojírnách, začal své postřehy ventilovat na podnikových schůzích. Brzy se stal, jak říká, nevítaným kritikem z řad komunistů. O práci přišel v roce 1988 poté, co napadl nedemokratickou formu volby vedení podniku. Skončil v Okresním podniku služeb, kde „byli samí vyloučení, vyškrtnutí, alkoholici, a tam mně bylo doslova dobře. Měli jsme tam mezi sebou mnohem otevřenější vztahy a nikdo se nikam nedral.“
Na jaře 1990 byl Petr spolu s dalšími členy OF kooptován do Městského národního výboru (MNV) a stal se jeho předsedou. V prvních svobodných volbách byl pak zvolen starostou.
Za předpoklad zdravé demokracie považuje prostor pro názory druhých a vzájemné pochopení. „Že se dnes musí lidé více o všechno starat? Důležité ale je, že jsou svobodní.“
Chtěl jsem korekci režimu směrem k demokracii
S opatrným nadšením vnímal sametovou revoluci na druhém konci republiky Petr Rojík, geolog Sokolovské uhelné. Nejdříve ji považoval za pražskou záležitost, když se rozšířila do regionů, byl ve svém okolí svědkem rychlého převlékání kabátů.
„Listopad 1989 probíhal opravdu sametovým způsobem. Komunističtí funkcionáři s naprostou drzostí na veřejných schůzích tvrdili, že byli ve straně proto, aby škodili partaji zevnitř. A v manažerských funkcích pokračovali stejní lidé, ovšem jako protagonisté OF a později stran, zejména ODS.“
Právě kvůli těmto „politickým kotrmelcům“ a rychlému převlékání kabátů se osobně neangažoval, ačkoli si změnu přál. „Nechtěl jsem systémovou změnu, chtěl jsem korekci režimu směrem k demokracii, k ekologii, k sociálnu, ke slušnosti,“ říká s tím, že málokdo je ochotný si to dnes přiznat a připomíná výzkum veřejného mínění na konci roku 1989, který ukázal, že většina lidí se vyjádřila stejně jako on pro korekci režimu.
Český Němec
Narodil se v roce 1957 v malé krušnohorské hornické vesničce Přebuz a jeho celý život je úzce spjat s touto pohraniční oblastí. Sám se označuje za „míšence“, protože jeho otec byl rodilý Plzeňák Karel Rojík a maminka Edeltraud Pichl sudetská Němka. Otce Karla zastihla druhá světová válka v Teheránu, kde jako montér pracoval na stavbě závodu Škoda. Přidal se proto k západnímu odboji a účastnil se bojů o Tobrúk.
Po válce odešel za prací do Rotavy, kde se seznámil se sudetskou Němkou Edeltraut Pichl, která byla spolu s celou rodinou zařazena do odsunu, přestože patřili k antifašistům. Den před odjezdem do Německa si je však úřady vyžádaly na těžbu uranu, protože patřili ke zkušeným horníkům.
U Rojíků se mluvilo hlavně německy, češtinu Petr zvládl záhy po nástupu do školky. Ačkoli byl odmalička babičkou veden ke katolictví – ministroval a hrál v rotavském kostele na varhany, vstoupil do SSM a vedl pionýrský turistický oddíl, do KSČ ovšem nevstoupil.
Vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK a po návratu z vojny se stal uhelným geologem v lomu Medard u Sokolova. Vzpomíná na to, jak hrozná situace z hlediska životního prostředí v lomu byla před listopadem 1989. Pravidelně ho bolívala hlava, což přisuzuje právě neblahému působení tamních podmínek.
Práce ve velmi drsném prostředí Sokolovska mu ale prý dala velmi cenné zkušenosti pro další práci geologa a také podpořila jeho zájem o ochranu životního prostředí.
Po revoluci zůstal ve své původní pozici v Sokolovské uhelné, z pracovní rutiny ovšem vystoupil, protože se nově začal se zabývat těžbou doprovodných surovin při těžbě uhlí. Postgraduálně také vystudoval obor aplikovaná a environmentální geologie.
Vzhledem ke svému původu věnoval Petr valnou část života také mapování menšiny českých Němců. Sám se dnes označuje za Čecha, co mluví česky i německy. „Není ale důležité, jestli někdo mluví česky, nebo německy. Není důležité, jestli je někdo věřící, nebo nevěřící. Důležité je, jak se chováme jako člověk k člověku.“
Oceňuje polistopadový vývoj v oblasti ochrany životního prostředí právě na Sokolovsku a v Krušných horách.