Libuše Jarcovjáková

* 1952  

  • „Ten Kreuzberg byl strašně specifickej, protože tam jezdilo hrozně moc mladých kluků, kteří nechtěli do armády, lidí z celýho světa, vlastně všichni alternativní lidi tam jezdili a žili. Bylo to levné, to míchání s těma Turkama bylo velice mírumilovné. Já jsem tam zažila samozřejmě atentát na americkou diskotéku, protože tam byla obrovská vojenská posádka. Ale – na tom Berlíně bylo hrozně zvláštní to přecházení do toho východního. Jezdilo tam metro pod východním Berlínem, to jste projížděl zavřenýma stanicema, kde stáli jenom vojáci se samopaly. A jenom na tý trase jste mohl vystoupit na Friedrichstrasse a to byl hraniční přechod, kam se jezdilo pro levné cigarety. Normálně tam lidi jezdili. Občas byli v tom metru celníci a kontrolovali, jestli něco nepašujete. A vy jste se tak nějak propasíroval tou hraniční kontrolou východoněmeckou, nesmírně nepříjemnýma lidma, vlastně do toho východního Berlína. A já jsem se posléze čas od času z takové zvláštní nostalgie šla do toho východního Berlína opít. Šla jsem tam na odpoledne a někam jsem si tam sedla do hospody, vůbec ne z finančních důvodů jako spíš – já nevím – vlastně z nostalgie po tom socialismu. Ne že by mně cokoliv chybělo, ale taková… já to neumím úplně přesně vysvětlit, co to bylo. Tak jsem si tam někde sedla, pila jsem gin s tonikem – takový fialový – a většinou jsem se dala s někým do debaty. A ten dotyčný se strašně opatrně vyptával, jak se tam na západě žije, protože se asi bál, jestli nejsem od Stasi. A pak – značně podroušená – jsem se zase vracela zpátky do Západního Berlína. Úplně přesně nevím, co jsem na těch výpravách hledala, protože to nebylo příjemné město, ten východní Berlín.“

  • „Dva tři měsíce jsem se tak nějak poflakovala a pak jsem si vymyslela, že půjdu pracovat jako dělnice do tiskárny Svoboda na Arbesovo náměstí. Myslela jsem si, že jako na brigádu a že si ‚vyrobím‘ svůj vlastní dělnickej původ. Ale to jsem tedy vůbec netušila, do čeho jdu. Protože ta tiskárna byla neuvěřitelně technologicky zastaralá, plná smradu z toluenu, a pracovala tam taková podivná směs, částečně i osmašedesátníků vyhozených, jinak spoustu alkoholiků, do toho strašně staré ženy, které tam pracovaly od svých šestnácti let a ještě v sedmdesáti tam pracovaly. To byl trojsměnný provoz, neuvěřitelně hlučný. Tiskl se Mladý svět, Vlasta nebo Ahoj. A ta práce byla strašně těžká. No ale v té tiskárně se tak neskutečně pilo, že prostě já jsem tam do toho zajela jak nůž do másla. První tři týdny jsem chodila na ty směny, člověk měl chvilku pauzu a chvilku pracoval a odebíral ty časopisy z té rotačky. Tak jsem si mezitím četla. Já jsem tam přišla jako maturantka, tak se na mě dívali trošku jako na fenomén. A pak mě po odpolední směně pozvali na pivo a já jsem tam vypila z fleku osm rumů, aniž by to se mnou nějak hnulo. A byla jsem fascinovaná tou fabrikou, pořád jsem se dívala, jestli nezačínám mít placatý palec a jestli mám dostatečně černý ruce od toho. Prostě jenom naprostým zázrakem to neskončilo tak, že jsem si někoho z těch smíchovských originálů nevzala a neměla jsem s ním pět dětí. To mně opravdu hrozilo, tak moc jsem v tom byla zabředlá.“

  • „Ale stala se taková věc, že celkem krátce poté jsem tam začala fotografovat. Při nočních směnách a paradoxně na formát 6 x 6, čtvercové fotky. A vznikl z toho dost zajímavej seriál. Vlastně ta noční směna je o tom, že ti lidi tam vyčerpaně spí někde u rotaček. Jsou to vlastně kontaktní portréty. A docela dlouho jsem to dělala, několik měsíců. Samozřejmě – lidi chtěli fotky, tak jsem je posléze přinesla, a to byl začátek konce, protože jakmile začaly kolovat, tak se to dostalo někam na tu závodní radu KSČ. A to byl poprask, protože to jako skutečně chvála socialistického pracujícího nebyla. Takže mně to potom tvrdě zakázali, že to je poškozování – já nevím – dobrého jména socialistických pracujících.“

  • „Já si pamatuju ještě takové věci, jako že tam bydlel nějaký pan Kratochvíl – uhlíř na rohu Opatovické a Ostrovní – naproti byla vinárna Zobor. Tam bylo uhlířství a on jezdil s tím dvoukolákem a rozvážel uhlí. Vedle byl dům, kde bydlela žena, které se říkalo Šerifka. Pravděpodobně jí ten dům kdysi patřil. Pamatuju si pána, který tam někde bydlel, zametal u Národního divadla a zpíval árie. Byl to nějaký bývalý zpěvák, kudy šel, tudy zpíval. Mám takový dojem, že si pamatuju i koně, buď poštovský vůz, nebo ledaře. A my jsme samozřejmě měli klíč na krku a celé dny jsme trávili venku. A to byl Střelecký ostrov, Žofín, Židovský ostrov, který vlastně byl docela divoký. To nebyly upravené parky, jak je známe dneska. A to byly celodenní hry, nás prostě nikdo nekontroloval, my jsme vystřelili ráno a vrátili jsme se do nějaké hodiny, která byla určená, ale jinak jsme si tak nějak docela to město užívali. To centrum já jsem vnímala rozdělené Národní třídou, to už byla taková metropole. Ale ta Ostrovní ulice byla vyloženě venkovská.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 11.08.2016

    (audio)
    délka: 02:00:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Praha , 12.08.2016

    (audio)
    délka: 01:23:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mám ráda různorodost a naučila jsem se naslouchat

Libuše Jarcovjáková, 2016
Libuše Jarcovjáková, 2016
zdroj: Pamět národa - Archiv

Libuše Jarcovjáková se narodila v Praze roku 1952 do umělecké rodiny. Kromě rodičů na ni v období dospívání měla největší vliv matčina blízká kamarádka, výtvarnice Ester Krumbachová. Kvůli kádrovým potížím vystudovala střední grafickou školu a teprve po opakovaných pokusech ji v polovině 70. let přijali na pražskou FAMU na obor fotografie. Mezitím několik let pracovala jako dělnice v tiskárně Svoboda, kde také začaly její první fotografické pokusy. Z nich vycházela i při své pozdější školní tvorbě, která nepatřila k dobovému mainstreamu. Fotila tehdejší menšiny, například pražské romské rodiny, vietnamské dělníky a později pražskou homosexuální komunitu, což jí také umožnilo vyjasnit si vlastní sexuální identitu. V polovině 80. let krátce pobývala v Japonsku a poté emigrovala do Západního Berlína, kde žila a fotila až do sametové revoluce. Poté se vrátila do Československa a od té doby opět žije a pracuje v Praze.