Na Kubě se vypráví vtip. „Proč mají Kubánci o jeden článek ukazováčku míň? – No, přece z toho, jak pořád klepou do stolu, že ‚tenhle rok to padne‘.“ Tento nestandardně tragikomický úvod budiž pozváním ke čtení o dalším smutném výročí.
A že těch výročí Kuba už zažila! Od roku 1959, kdy se Fidel Castro dostal k moci se svou „revolucí zelenou jak palmy“, jež se vbrzku změnila na rudou jako komunismus, uplynulo dlouhých 64 let. Kulaté pětašedesátileté výročí klepe na dveře a po Kubáncích se znovu bude vyžadovat bujaré slavení.
Čas jako by se na Kubě zastavil: ulice stále brázdí ony legendární bouráky z 50. let. Radostná kubánská salsa však zní čím dál méně. Havanský Kapitol ošlehaný slaným tropickým vzduchem už dávno ztratil své koloniální vypulírování, ulice častěji „zdobí“ díry než chodníky. Jen ty fronty se nezměnily. Fronty na vše od kuřat striktně počítaných přídělovým systémem až třeba po kolíčky na prádlo. Pravidlo? Koupit cokoli, co je zrovna v obchodě. Protože až to jednou budu potřebovat, už to nebude k dostání.
Hladověli za svobodu
Paměť národa s Kubánci prošla společně uplynulých šest let. Právě tak dlouho totiž na Kubě natáčíme příběhy kubánských disidentů a lidskoprávních aktivistů. A bylo to vskutku dramatických šest let. Kdo by byl během prvních natáčení v Miami tušil, že v roce 2023 budeme schopni propašovat přímo z ostrova přes dvě stovky rozhovorů. Neoddělitelně nás to s našimi spolupracovníky a pamětníky propojilo. Osobně jsme se ale nikdy neviděli. Občas neznáme ani celá jména. Bezpečnostní protokoly jsou sáhodlouhé.
Prožili jsme spolu s Kubánci protestní hladovku mladých umělců z hnutí San Isidro v listopadu 2020.
„Kubánský režim se bojí. San Isidro je jiskra, která zažehla plamen.“
Tak události hodnotil jen pár dní po násilném ukončení protestní hladovky kubánský disident Héctor Luis Valdés Cocho.
Hladovka i následné uvěznění hladovkářů totiž vzbudily mimořádnou pozornost. Zdálo se, že ona zažehnutá jiskra by snad mohla být počátkem pádu totalitního režimu na Kubě. Před oprýskaným havanským Kapitolem se shromáždilo na pět set mladých lidí – umělců, novinářů, intelektuálů a studentů usilujících o dialog s vládnoucí strukturou. Vláda sice nejdřív přistoupila na debatu, onen hluboký společenský nádech pak ale zastavila náhlá změna názoru: kubánská vláda nehodlá diskutovat „s nepřáteli revoluce a příživníky financovanými americkou propagandou“. Plamen uhasl. Kubánská společnost, připravená konečně otevřeně promluvit, jen zklamaně vzdechla.
Největší protesty od roku 1959
O to intenzivněji jsme pak po boku našich kubánských spolupracovníků prožívali červenec 2021. Na havanském předměstí v San Antonio de los Baños vypukly v kulisách nezvládnuté covidové pandemie protivládní protesty. Hnutí označované zkratkou 11J (z 11 de julio, tedy „11. července“) ohlásilo novou etapu kubánských dějin. Kuba se začala znovu otřásat v základech. Vidina svobody ještě jednou vdechla čerstvý vítr do ohně zažehnutého hnutím San Isidro.
„Braňte v ulicích revoluci!“ Zoufalá výzva kubánského „diktátora u kormidla“ Miguela Díaze-Canela svolávala v červenci 2021 všechny, kteří stále ještě věří v dávno vyčpělé ideály Castrovy revoluce. Těch, kteří vyšli proti nim, tentokrát bylo ne pět set, ale pět set tisíc – každý dvaadvacátý z celkové populace 11 milionů Kubánců, z nichž ovšem více než pětina žije už dávno v exilu. Protesty se z havanského předměstí rozšířily rychlostí blesku po celé Kubě. Větší demonstraci Kuba nezažila od nástupu Castra k moci v roce 1959. Ulicemi zněly texty neoficiální opoziční hymny Patria y Vida.
Hladovkáři ze San Isidro se ale protestů neúčastnili: Luise Manuela Oteru zatkli ihned, jakmile vyšel ze svého domu, aby se k protestujícím připojil. Dostal osm let odnětí svobody. Také rapper Maykel Osorbo byl už dva měsíce před 11J odsouzen k ročnímu vězení. Důvod? Právě ona protirežimní píseň Patria y Vida.
Po 11J ale zatýkání nabralo masových rozměrů: zadrženo bylo více než 1400 lidí. Stovky Kubánců nepřišly domů k večeři a matky a manželky ještě drahné týdny zoufale žádaly na sociálních sítích o pomoc s lokalizací svých blízkých. Nezávislá právní základna Cubalex registrovala k prvnímu výročí protestů 584 odsouzených k odnětí svobody za atentát, neposlušnost, veřejné ohrožování a pošpinění institucí, hrdinů a mučedníků Kubánské revoluce. Další stovky – přesná čísla kubánský režim pravděpodobně nikdy nesdělí – dodnes čekají na pochybná soudní rozhodnutí.
Někteří už tlak nezvládli. Režim jim dal jasně na vybranou:
„Buď shniješ ve vězení, anebo nasedneš na první letadlo.“
Z Kuby tak v průběhu uplynulých dvou let odcházeli i ti, kteří vždy prohlašovali, že zůstanou až do pádu Castrova komunismu. Co na tom, že od roku 2018 už u moci není Fidel ani jeho bratr Raúl, ale nečlen klanu Castrů Miguel Díaz-Canel. Jím hlásaná „kontinuita“ původního politického směřování Kuby mluví za vše.
Od vypuknutí protestů 11J dnes uplynuly dva roky. Přední představitelé kubánské opozice jsou ve vězení nebo byli nátlakem donuceni k emigraci. Totalitní režim na Kubě porušuje i nadále naprosto zásadním způsobem lidská práva a svobody. Stále je však na ostrově i mimo něj mnoho statečných lidí, kteří doutnající oheň svobody udržují při životě.
Paměť národa jim bude stát po boku.
