Proč právě teď umírá na Kubě Luis Manuel Otero?

/ /
Luis Manuel má nohy v kýblu s vodou, aby se úplně nedehydroval. Foto: Katherine Bisket, jedna z hladovějích

Právě teď umírá šest mladých lidí (umělců, spisovatelů, básnířek) uprostřed komunistické Kuby v Havaně. Dvě ženy a čtyři muži. Trpí za svobodu slova, za občanskou svobodu. Někteří z nich svůj příběh vyprávěli pro Paměť národa.

„Je načase, abychom to udělali jako Fidel. Je načase, abychom se znovu vrátili do ilegality. Je načase, abychom začali konat. Ukázat Kubáncům v ulicích, jaká je skutečná realita režimu.“ Slova kubánské spolupracovnice neziskové organizace Post Bellum, jejíž jméno z bezpečnostních důvodů nezveřejníme. Velmi paradoxní slova, vzhledem k tomu, že právě Fidel Castro stál za politickými změnami v padesátých letech, které vyvrcholily Kubánskou revolucí roku 1959, od níž datuje nastolení komunistického režimu na ostrově.

Zprávy o tom, že Češi vědí o protestní hladovce kubánských disidentů, se dostaly na Kubu. Luis Manuel Otero chytil druhý dech, Maikel na tom byl ráno hodně zle, takže ho jeho žena přemluvila, aby vzdal zákaz tekutin a držel jen hladovku o vodě. Ke stejnému rozhodnutí dnes odpoledne (25. listopadu) po sedmi dnech bez jídla a tekutin došel i Luis Manuel. A posílá vzkaz.

Kubánští disidenti a lidskoprávní aktivisté se poslední roky uchýlili k tzv. lucha no violenta, tedy k nenásilnému způsobu boje. Mírové manifestace, procesí Dam v bílém (žen a matek politických vězňů, pozn. redakce) a obsah zveřejňovaný přes sociální sítě.

Problematika svobody projevu a dodržování lidských práv se však prakticky nezměnila. Fidel je mrtev a Kuba se nezměnila. Fidelův bratr Raúl odstoupil a prezidentem je od roku 2019 poprvé za posledních šest dekád člověk mimo rod Castrů, Miguel Díaz-Canel. Ani teď se však Kuba nezměnila. Cenzura na hony vzdálená svobodě slova, represe režimních oponentů a vůbec každého, kdo si jen dovolí kritizovat.

Nedostatek jídla a dezinfekčních prostředků po celou dobu pandemie. Na Kubě není ani mýdlo a rady Světové zdravotnické organizace o dostatečné hygieně tu tak padají jak hrách na zeď. Potraviny se už dlouhé měsíce dají sehnat jen za americké dolary v hotovosti, a kdo je nemá, má jednoduše hlad. To je realita současné Kuby posledních let, eskalovaná do výšin, které velmi připomínají devadesátá léta a extrémní bídu tzv. speciální období, které nastalo po pádu Sovětského svazu.

Oběť nejvyšší

Ve čtvrti Havana Vieja v hlavním městě Kuby stojí dům. Úplně obyčejný dům, kterých je po celé Kubě milion. Za svými oprýskanými zdmi ale ukrývá sídlo Movimiento San Isidro, protirežimního Hnutí svatého Isidora. Sousedi o jeho existenci nevědí, ostatně běžná kubánská populace je stále pod mediální masáží oficiálních tiskovin, které dodnes hovoří o plnění plánů a zářné budoucnosti komunismu.

Luis Manuel Otero na snímku, který pořídila jedna z protestujících Katherine Bisket. Zdroj: Post Bellum
Luis Manuel Otero na snímku, který pořídila jedna z protestujících Katherine Bisket. Zdroj: Post Bellum

Už šestým dnem se za jeho zdmi skrývá také šest Kubánců držících protestní hladovku. Dlouhé roky nenásilného způsobu boje proti totalitnímu režimu nepřinesly kýžený výsledek, a tak je potřeba přejít k oběti nejvyšší – vlastnímu životu.

Luis Manuel Otero, Maikel Castillo Pérez (známý také jako Maykel Osorbo): protestní hladovka zahrnující ani kapku přijatých tekutin. Esteban Rodríguez, Ileana Hernández, Katherine Bisket a Osmani Pardo: protestní hladovka s možností přijmu tekutin. Každý si zvolil podle svých možností. Bylo jich původně sedm. Sedm statečných. Jeden z nich po čtyřech dnech 24. listopadu opustil budovu z rodinných důvodů a nikdo mu to nevyčítá. Zbytek je ochoten zemřít hlady.

Srabe v uniformě!

Ale proč? Odpovědí je kromě dlouhodobých problémů, které rezonují světovými médii a zprávami mezinárodních lidskoprávních organizací i jedno jediné jméno: Denis Solís González, kubánský hudebník a rapper. „Srabe schovaný za uniformu!“ To je věta, která dostala Denise Solíse k soudu, kde byl bez možnosti mít vlastního právního zástupce odsouzen k osmi měsícům vězení poté, co právě takto nazval příslušníka Státní bezpečnosti, který bez patřičného povolení vnikl do jeho bytu k domovní prohlídce. A právě za nespravedlivé vězení Denise právě protestují v Hnutí svatého Isidora.

KUBÁNSKÉ HLADOVKY Od nástupu Fidela Castra k moci v roce 1959 se kubánské věznice začaly plnit politickými vězni. Každý, kdo s nově nastoleným režimem nesouhlasil, tu měl své místo. A spolu s nimi přišla jako zoufalé volání po byť jen minimálním dodržováním lidských práv i hladovka. Roberto López Chávez, Luis Álvarez Ríos, Francisco Aguirre Vidarrueta, Carmelo Cuadra Hernández, Pedro Luis Boitel, Reinaldo Cordero Izquierdo, Wilman Villar Mendoza anebo třeba Orlando Zapata Tamayo – to jsou jen některá z mnoha jmen těch, kteří se rozhodli protestovat proti nedemokratickému kubánskému režimu právě hladovkou, na jejíž následky zemřeli.

Barikáda zevnitř i zvenčí

Od 18. listopadu se zabarikádovali v domě, aby dovnitř nemohla Státní bezpečnost. Ta naopak obklíčila celý blok, aby se dovnitř nedostal nikdo, kdo by náhodou mohl o situaci jakkoliv informovat veřejnost. Sousedi chodí kolem a ničemu se nediví, obklíčený blok je na Kubě poměrně běžnou podívanou. V Havaně kromě hrstky lidí nikdo neví, že v onom domě v Havana Vieja je šest lidí ochotných zemřít za svobodu slova.

Nezávislí lékaři

„Žádáme, aby do domu byli vpuštěni nezávislí lékaři Červeného kříže a poskytli hladovkářům pomoc,“ zní volání matek a manželek protestantů, které jsou s nimi uvnitř domu a vidí, jak jim mizí před očima.

Slovo „nezávislý“ je ve volání naprosto zásadní – existuje velmi reálná obava, že jakýkoliv lékař kubánské Státní bezpečnosti by způsobil hladovkářům úmyslnou smrt podáním léčiv, aby zdiskreditoval jejich úmysly a označil je za sebevrahy. Kubánský režim jednoduše nechce další mučedníky, nejsou totiž vhodným mediálním doplňkem pro pětiletky.

150 hodin

150 hodin. To je šest a čtvrt dne. Přes šest dní bez sousta v ústech, u dvou z nich dokonce bez kapky vody. Navíc v havanském horku. Tolik měli hladovkáři za sebou, když vznikal tenhle text. Luis Manuel Otero je na pokraji zhroucení a definitivního kolapsu organismu. Maikel Castillo Pérez je na tom v porovnání s ním ještě relativně dobře, jak informuje jeho manželka Anamelis Ramos Rodríguez, která o něj při hladovce pečuje. Jeho vlastní žena, která se dívá na to, jak její manžel umírá kvůli tomu, aby byla Kuba lepším místem pro život.

Umřou.

„Umřou.“ Jedno jediné slovo, kterým popsala ona kubánská spolupracovnice Post Bellum stávající situaci z pohledu přítelkyně blízké všem hladovkářům uvnitř domu. „Žádali debatu s vládou o možnosti změn na Kubě, ale vláda jim nikdy nedopřeje slechu, a tak umřou,“ dodala.

Luis Manuel Otero před hladovkou. Zdroj: Post Bellum
Luis Manuel Otero před hladovkou. Zdroj: Post Bellum

„Denise Solíse nikdy nepropustí z vězení, před veřejností by to vypadalo, že udělali chybu, a to si nikdy nedovolí,“ vysvětlovala dál. „A když neumřou, tak stráví zbytek svých dnů ve vězení. Už teď je označili za teroristy a vlastizrádce.“

Taková je totiž Kuba dnešních dnů. „Máš v rukou nejspíš jeden z posledních rozhovorů s Luisem Manuelem Oterem, postarej se o to, aby jeho smrt nebyla zbytečná,“ zakončila naši debatu. Jakmile byla nahrávka odeslána do Post Bellum, nenávratně ji zničila. Kdyby se totiž přišlo na to, kdo rozhovor natočil, na Kubě by ji čekala dlouhá léta vězení.

Snad tedy právě rozhovor s disidentem a v uplynulých dnech také hladovkářem ochotným zemřít za lepší Kubu, Luisem Manuelem Oterem, který právě zpracováváme pro archiv Paměť národa, dodá další dílek do skládačky činů, které povedou k nastolení demokratického režimu na Kubě. Ale spíš se obáváme, že právě v případě Kuby to pořád bude běh na dlouhou trať.

Nezisková organizace Post Bellum natáčí od roku 2017 pro Paměť národa v rámci programu „Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě“ pod záštitou Ministerstva zahraničních věcí ČR a grantového programu TRANSITION, rozhovory s kubánskými disidenty a lidskoprávními aktivisty. Zatím jsme jich zaznamenali 120, na Paměti národa publikovali 85: https://www.pametnaroda.cz/cs/kubansky-disident