Luis Manuel Otero Alcántara patřil mezi hlavní tváře protestní hladovky šesti umělců a členů Hnutí San Isidro, kterou usilovali o propuštění politického vězně Denise Solíse a dodržování lidských práv na Kubě. Po deseti dnech hladovky byl spolu s ostatními zatčen.
Podpora, které se hladovějícím umělcům do násilného ukončení hladovky 27. listopadu 2020 dostalo, Luise Manuela utvrdila v přesvědčení, že chce žít a tvořit.
„Naši přátelé, kteří se o nás tam venku strachují, nám dodávají sílu každou vteřinou. Můj život získal na hodnotě právě od těchto lidí, protože pro mě vlastně hranice mezi životem a smrtí neexistuje,“ napsal ve svém vzkazu krátce před zatčením.
V rozhovoru se spolupracovníky Paměti národa na Kubě letos v říjnu vysvětloval, jak se černošského kluka z chudinské čtvrti Havany stal známým nezávislým umělcem, performerem a bojovníkem za svobodu: „Jako umělec jsem objevil druh umění, které je schopné změnit společnost. A totalitní režim musí přiznat zodpovědnost za to, co se té společnosti děje,“ domnívá se Luis Manuel.
Jak se rodí umělec
Narodil se 2. prosince 1987 v Havaně, respektive na „Kopečku“ nad kubánským hlavním městem, v El Cerrito, jak se tato chudinská havanská čtvrť nazývá. Místo jeho původu a černá barva pleti ho rozhodně k úspěchu nepředurčovaly. Černoch z Kopečku, jak si sám Luis Manuel říká, se však dokázal dostat na výsluní kubánského nezávislého umění.
„Když jsem se narodil, můj táta byl ve vězení,“ vypráví a ke své rodině dodává: „Moje rodina byla úplně klasická kubánská, plná dogmat, stereotypů a homofobie.“
V dětství měl jasný sen, který nazývá „zápaďáckým macho snem“ – mít super auto a dům. Kromě toho toužil být slavným. Jen nevěděl, jak na to. V pubertě to zkusil přes sport, nakonec se našel v umění, kterým začal vyjadřovat svůj politický názor.
„Odmala jsem pociťoval určitý druh niterného vnímání druhých, vnímání nespravedlnosti. Rád jsem pracoval s pastelkami a různě je ohýbal do lidských tváří, květin a různých tvarů,“ vzpomíná na své umělecké začátky Luis Manuel.
Spojení talentu s touhou dát tomu, co pod jeho rukama vznikalo, intelektuální rozměr mu otevřelo cestu do světa umění. Bylo mu patnáct či šestnáct, když jeho teta ukázala profesoru výtvarných umění jeho sochu. „A ten profesor si mě našel,“ popisuje Luis Manuel chvíli, která rozhodla o tom, že se umění začal věnovat naplno.
Umění s povolením
Stát se na Kubě umělcem ovšem není jednoduché. Umění slouží režimu a musí splňovat standardy definované Národní akademií výtvarných umění San Alejandro. Stát tak reguluje počet umělců. „Fidel Castro rozhodl, že je na ostrově až příliš mnoho umělců,“ říká k tomu Luis Manuel, který oficiální oprávnění k umělecké tvorbě nikdy nedostal.
„Obyčejný smrtelník ze čtvrti jako je Kopeček – El Cerrito, nemá šanci se před akademií San Alejandro prosadit. Člověk může skvěle kreslit, ale jako samouk nikdy nesplní jejich požadavky na patřičnou techniku,“ vysvětluje Luis Manuel, kterému se formálního uměleckého vzdělání nedostalo – a osobně ho to nijak netrápí:
„Mně je jedno, jestli je daný člověk dělník anebo zemědělec. Já toužím být umělcem a stát mi prostě musí poskytnout svobodu, abych se jím směl stát.“
Od náboženství k lidskému utrpení
Příběhy a své názory na svět kolem sebe Luis Manuel sděluje prostřednictvím soch. „Sochařství pro mě najednou neznamenalo podrobit si dřevo jako materiál anebo vytvořit soše perfektní oko. Jako umělec jsem se svých soch začal ptát a ony mi začaly dávat odpovědi. Moje dřevo mělo vyprávět příběh,“ říká s tím, že v začátcích bylo jeho inspirací náboženství.
Jednoho dne totiž viděl náboženské procesí mířící za svatostánkem jednoho z katolických světců. A všichni v tom procesí byli hluboce pohrouženi do bolesti za svého trpícího svatého. „Tehdy mi došlo, že i samotné gesto je reprezentací díla,“ vzpomíná na okamžik, kdy si uvědomil, že chce ve své tvorbě zachycovat prchavost okamžiku a vytvářet díla, která budou měnit svět:
„Umění, co zaklepe na tvé dveře, vstoupí do tvého domu a do tvého podvědomí, prostě tě promění. Když spatříš na kubánské ulici muže, jak bije nějakou ženu, změní tě to. A tahle změna pro mě má daleko větší sílu a výpovědní hodnotu než jakékoliv umění,“ přemýšlí nahlas Luis Manuel.
Postupem času se začal vymezovat proti násilí, které provázely například vojenské mise v Etiopii či v Angole. „Začal jsem se posouvat k tématu lidského utrpení,“ popisuje svůj umělecký vývoj. Pod rukama mu najednou začaly vznikat bolestné výjevy – černoši v agonickém křiku, postavy obmotané ostnatým drátem, váleční veteráni z Angoly bez končetin… „Je to jako krajinářství lidské mysli,“ popisuje Luis Manuel.
Politické umění jako vatra
Sérii soch, kterou vzdával hold veteránům války v Angole, nazval „Hrdinové nejsou přítěží“. Vytvořil ji v roce 2011, a tehdy začal říkat nahlas své politické názory. „Lidé se mě začali ptát na Fidela Castra a já začal zmiňovat slovo diktatura,“ vypráví Luis Manuel, který se poté zaměřil na politická témata jako rasismus, diskriminaci, represi víry. Nejvíce zájmu vzbudila socha, která reprezentovala Fidela Castra.
„Na Kubě žijeme bohužel v diktatuře a takovéhle věci člověka většinou dostanou do vězení. Ale je to právě politické umění, které vzbuzuje přemýšlivost,“ komentuje politický rozměr svého umění Luis Manuel, který za něj už mnohokrát seděl ve vězení. Svou myšlenku pak rozvíjí tak, že politické umění vnímá jako určitý druh vatry:
„Když se k té vatře přiblížíš, máš před sebou svobodné rozhodnutí jako umělec a jako kubánský občan, v jaké realitě chceš žít. Já se rozhodl pro plameny, které mě teď postupně sežehávají. Protože právě tyhle plameny z tebe udělají politickou entitu.“
Diktatura je jen jedna
„Radši budu upřímný sám k sobě jako Kubánec, který chce přinést něco dobrého dalším Kubáncům než se dohadovat o všem s nějakou institucí,“ vysvětluje, proč není součástí oficiálního umění. „Sám pro sebe jsem květinou. Ale pro režim jsem kaktusem,“ porovnává sám sebe s hlasy znějícími z vládnoucí garnitury a jim poplatných sociálních sítí, že „Kuba by byla bez Alcántary lepším místem pro život“.
Luis Manuel také brání práva LGBT+, která jsou na Kubě stále drsně potírána a podle Luise Manuela je 90 procent kubánské populace homofobní. Oficiálně na dodržování LGBT+ práv dohlíží Národní centrum sexuální výchovy CENESEX, v jejímž čele stojí Mariela Castro, dcera Raúla Castra. Pro kubánské homosexuály je ale těžké této organizaci věřit, že porozumí jejich problémům.
„Když jsi byl jako homosexuál celý život zneužívaný, znásilňovaný a bit, když jsi homosexuál, co neví, jak vůbec chutnají krevety a langusty, tak se budeš těžko identifikovat s institucí založenou lidmi, jimž právě langusty přistávají na talíři každým dnem,“ odkazuje se na společenskou kritiku Mariele Castro, která byla vyfotografována na konci listopadu 2020 na večeři, jež zahrnovala právě i langusty.
Zatímco běžní Kubánci se desítky let potýkají s nedostatkem potravin, vládnoucí komunisté nouzí netrpí. Luis Manuel má jasno: „Omezené stravování z nás všech dělá i omezenější lidi. Když jsem poprvé vyjel ven z Kuby, uvědomil jsem si, že moje chuťové buňky jsou úplně zakrnělé. A s jejich zakrněním souvisí i zakrnění kreativity. Nikdy prostě nebudeš schopen nakreslit květ, který jsi nikdy nespatřil.“
Rozmanitost Kubáncům chybí podle Luise Manuela ale především v názorové oblasti. A různorodost zabíjí diktatura: „Diktatura je a vždycky bude diktaturou. Neexistuje žádné rozdělení na tvrdou a měkkou diktaturu anebo třeba pravicovou diktaturu, protože diktatura je a vždycky bude jen a pouze diktaturou. Ale ta kubánská diktatura jaksi opomněla, že jsou tu miliony lidí, kteří by mohli mít třeba jiný názor. A že je to právě názorová odlišnost, co generuje pohyb vpřed a evoluci,“ znovu se kriticky obrací na kubánskou vládu Luis Manuel.