Komunistům se nikdy zcela nepovedlo vymýtit z mysli lidí duchovní poselství Vánoc. Ale pokud jde o Velikonoce, byli úspěšnější. Pro mnoho lidí se jejich smysl zredukoval na pomlázky, nabarvená vajíčka a panáka něčeho ostřejšího.
„Na Velký pátek jsme vlezli do katolického kostela ve Žluticích. Mladý kněz tam sloužil velkopáteční obřady úplně sám, nebyla tam ani noha. My jsme tam přišli, tři vandráci, a on nám říkal: ,Vy jste mi zachránili Velikonoce.‘“ Tak vzpomíná na velikonoční svátky v sedmdesátých letech Václav Žďárský. Tehdejší tramp, zaměstnanec semtínské chemičky a autor mnoha básní později sám sloužil jako farář Církve československé husitské.
Prázdné kostely bez jediného věřícího byly přesně tím, oč komunistům šlo. Velikonoce jako svátky ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista, spojené s mnoha lidovými tradicemi sdílenými napříč celou zemí, jim stály v cestě. Od padesátých let tak dělali všechno proto, aby charakter Velikonoc změnili.
Radostný nástup pionýrů
Začali tím, že zákonem z roku 1951 zrušili pracovní volno u několika církevních svátků, například Božího těla či Nanebevzetí Panny Marie. Patřil mezi ně i Velký pátek, den, kdy se připomíná ukřižování Ježíše Krista. Jako den pracovního klidu se znovu vrátil do kalendáře až v roce 2016. Velikonoční pondělí sice zůstalo svátečním dnem, režim se ale snažil dát mu úplně jiný ráz. Křesťanské svátky se měly změnit v takzvané „svátky jara“ bez duchovního obsahu. Aby toho komunisté dosáhli, pořádali právě o Velikonocích nejrůznější kulturní, turistické a sportovní akce. Například Krajský národní výbor v Českých Budějovicích před Velikonocemi 1956 rozeslal ohledně „svátků jara“ následující instrukce:
„Mají být obklopeny poetickým kouzlem. Mají být radostným nástupem pionýrů a ostatních dětí do jarních her a prací v přírodě.“
„Půjde o zahájení vycházek, výletů, dětské turistiky, sportovní činnosti, práce na mičurinských polích, v sadech, v lese a podobně,“ stálo dále v pokynech, které dostaly všechny výchovné, sportovní a kulturní organizace v regionu. Nejvíce akcí se mělo konat právě na Bílou sobotu a Velikonoční neděli, aby odlákaly děti a mladé lidi od účasti na procesích vzkříšení a dalších náboženských obřadech.
Podobně se postupovalo při omezování církevních poutí, kam lidé z okolí přijížděli často také kvůli nákupům u stánků. Týden před takovou poutí se proto ve stejné obci nebo blízkém okolí konaly družstevní trhy Jednoty a o samotnou pouť pak lidé už neměli takový zájem.
Pojďme Velikonoce zrušit
„Bohatou velikonoční nadílku připravily Východočeské chemické závody v Pardubicích, když vyrobily dvacet kilometrů čtverečních umakartu,“ hlásil Československý rozhlas ve svém velikonočním zpravodajství. Důraz na pracovní budovatelské úsilí, které neustává ani ve svátečních dnech, byl další strategií, jak Velikonoce připravit o jejich duchovní obsah.
Jaroslav Ulrich, který celý život pracoval v podniku Bateria Slaný, vzpomíná, jak jeho ideově zapálení kolegové volali po zrušení velikonočních svátků:
„Na schůzi si jeden člověk vzal slovo a chtěl, aby se zrušily Velikonoce. Prý už spousta podniků to podepsala.“
„Já jsem to nevydržel a řekl jsem: ,Který mamlas to vymyslel?‘ Ovšem soudružky to slyšely a šly za mým šéfem, aby mě vyhodil. Bránil jsem se, že Velikonoce jsou nejkrásnější svátky pro děti i dospělé chlapy. Přidal se ke mně kolega Šrámek i ředitel, tak to neprošlo.“
Pradávné pohanské svátky? Ne tak docela
Některé lidové zvyky spojené s Velikonocemi, jako bylo barvení vajíček nebo koleda s pomlázkou, neměly náboženský charakter a mohly se praktikovat i nadále. Další sice přetrvávaly, ale postupně se vytrácel jejich původní význam. Třeba řehtačky, které zněly ve vesnicích, původně nahrazovaly zvuk kostelních zvonů, které po poslední mši na Zelený čtvrtek utichly, říkalo se, že „odlétají do Říma“, a znovu se rozezněly až na Bílou sobotu. Sekularizace Velikonoc vyvrcholila v osmdesátých letech vydáním nástěnného kalendáře s obrázky Josefa Lady, ze kterých zmizely všechny náboženské motivy. Například namísto zvonů odlétajících do Říma se na obrázku objevily jen mraky.
Aby komunisté dodali Velikonocům coby „svátkům jara“ zdání odvěké tradice, na níž se křesťanství pouze přiživilo, vydávali je někdy za údajně pradávný zvyk našich pohanských předků. Religionista Pavel Horák v rozhovoru na stránkách Akademie věd tyto představy vyvrací:
„Veškeré popisy ‚pohanských svátků jara‘ jsou jen pozdější, dost často smyšlené spekulace nekriticky míchající nespojitelné prvky.“
„Smyslem Velikonoc coby křesťanského svátku není oslava ročního období, ale zmrtvýchvstání Ježíše z Nazaretu. Co se týče předkřesťanských oslav této doby, minimálně v českých zemích pro jejich existenci nemáme žádné důkazy,“ dodává Pavel Horák.
Jesus Christ Superstar, důvod k vyhazovu
Sekularizace Velikonoc v českých zemích byla do značné míry úspěšná. Zatímco Vánoce si i v nevěřících rodinách uchovaly jakýsi duchovní přesah už díky tomu, že děti věří na Ježíška a součástí dekorací jsou betlémy s výjevy novorozeného Krista, Velikonoce zůstaly duchovním svátkem jen pro praktikující křesťany.
Tomáš Svoboda, v osmdesátých letech student matematicko-fyzikální fakulty, patřil k lidem, kteří se spirituální poselství Velikonoc snažili připomínat i mimo okruh komunity věřících. Před Velikonocemi roku 1982 uspořádal v divadle Radar pod záštitou SSM promítání rockové opery Jesus Christ Superstar, příběh posledních sedmi pozemských dnů Ježíše Krista.
„Přišel tam nějaký pracovník národního výboru, nějaký Hejnoch, uprostřed představení se zvedl a nařídil ho ukončit.“
Tomáši Svobodovi jakožto organizátorovi hrozilo vyhození ze školy, aféra nakonec skončila pouze napomenutím. „Později jsem se ve složkách StB dočetl, že to vyhodnotili, jako že mou skupinu rozprášili a že jsou spokojeni,“ konstatuje.
Pro většinu populace, pro lidi, kteří nebyli v žádné křesťanské církvi, se však Velikonoce postupně proměnily ve svátek mytí oken, pečení mazanců, barvení vajíček a pondělních rituálních výprasků.
