„Táta vždycky říká, že měli s Občanským fórem jakousi dohodu o neútočení, a lidé z Občanského fóra ten výbušný materiál, ať už pravdivý, nebo nepravdivý, vytáhli asi dva dny před volbami, tedy v době, kdy už na to lidovci nemohli účinně reagovat. Podraz to byl určitě a často se říká, že toto lidovcům zničilo volby, že je to dostalo z třiceti procent na osm, ale můj osobní názor je úplně jiný. Já si myslím, že lidovce zničila návštěva papeže, která byla v dubnu, tedy načasovaná před volbami, a měla pomoci křesťanské politice. Já jsem však ve svém okolí vnímal naprosto opačný efekt, že lidé viděli na Letné nějaké monumentální stavby a lidi ve vysokých čepicích a začali se bát, co se to tady zase chystá za středověk. Mnozí ti lidé měli postoj, ať vyhraje kdokoli, jenom ne věřící. Takže si myslím, že návštěva papeže odsoudila lidovou stranu k neúspěchu.“
„Mám takovou velmi výraznou vzpomínku – myslím, že to byla oslava svatořečení Jana Nepomuka Neumanna, myslím, že to bylo kolem roku 1988 v nějakém jihočeském městě, myslím, že v Prachaticích se to slavilo. Bylo celonoční shromáždění a v katedrále se vystřídaly všechny možné komunity a otevřeně říkaly, kdo jsou. Například: ‚my jsme fokolaríni a žijeme takhle a najdete nás tam a tam a my jsme salesiáni a děláme takovéto věci‘, což by dříve, v 70. letech, bylo nemyslitelné, to by těm estébákům stačilo, aby si tam ty lidi posbírali. V tom 88. roce se to už ale dělalo skoro úplně otevřeně.“
„Jezuité jsou něco jako úderné jednotky v katolické církvi. Založil je Ignác z Loyoly, který byl voják. Takže do toho vnesl velmi moderní prvky managementu a poslušnosti. Tradičně jezuité fungují tak, že když papež něco potřebuje, tak jezuité se to naučí a budou to dělat. Takové jako jednotky zvláštního určení. Dnešní papež František je jezuita, což je popření zásady, která platila po staletí, že jezuita se nikdy nemá stát papežem. Jezuita má vykonávat, je to exekuční složka. Tak tohle mě velmi lákalo, tyto jejich schopnosti a kompetence.“
„V Radaru to byl velký malér. Asi jsme získali příliš odvahy a v roce 1982 před Velikonocemi jsme uhnuli z pravidla, že obsah bude naprosto neutrální, a udělali jsme promítání rockové opery Jesus Christ Superstar. Přišel tam nějaký pracovník národního výboru, nějaký Hejnoch, uprostřed představení se zvedl a nařídil ho ukončit. Dal to na trajektorii toho, že z toho udělá velký malér. Já jsem v tom byl dost zásadní figura, takže mně z toho hrozily postihy, ale naštěstí se to řešilo přes školu – byl jsem tehdy na matfyzu, já jsem to napomenutí přijal, kál jsem se a sepsal jsem obhajobu, že jsem nebyl správně vyškolen a takové blbosti, takže ze školy mě nevyhodili. Později ve složkách StB jsem se dočetl, že to vyhodnotili, že mou skupinu rozprášili a že jsou spokojení.“
„K tomu tvrdšímu disentu – měl jsem tam jeden velký zážitek, nebo proces. Často, když se něco dělo účinně, ukázalo se, že to dělají jezuité. To je řád v katolické církvi, jsou to kněží, kteří ještě navíc dodržují velmi přísná pravidla a procházejí velmi náročnou, přísnou výchovou. Tito lidé se velmi často ukázali jako ti, na které se dalo spolehnout a kteří něco důležitého udělali. To mně strašně imponovalo a až kolem mého dvaadvacátého roku jsem začal koketovat s myšlenkou stát se jezuitou v podzemí. Byla to už taková organizovaná složka. Už to byla jiná úroveň než takové ty podzemní bandy. Několik jsem jich znal, tak jsem to s nimi probíral, a byl jsem přijat do podzemního noviciátu, který měl trvat dva roky.“
„Mimo jiné, na konci 80. let jsem zažil příchod PC počítačů. PC revoluci. Okamžitě jsem tyto počítače začal používat v disentu na rozmnožování, tvoření a sdílení textů. Tehdy to pécéčko stálo kolem sto tisíc korun a často je sem posílaly nějaké podpůrné skupiny ze Západu. Často to tedy ten člověk nemusel platit nebo si to někdo přivezl ze služební cesty. S tímto úmyslem podpory disentu jsem vyvinul první český textový editor. Pragotext se to tehdy jmenovalo.“ - „To byla asi silná zbraň proti těm estébákům, kteří po tom prahli – měli znalosti?“ - „Snažili se držet krok a dokázali to zhruba stejně jako my. Nebyla to ani tak otázka investic a peněz, ale spíše lidských kapacit, aby tam dostali nějaké hlavy, které by jim s tím pomáhaly. Mimochodem, někteří ti lidé, kteří jim to tehdy dělali, jsou dnes ve vysokých funkcích. To jsou pořád stejní lidé.“ - „Zabavit takový počítač – to už byla velká ztráta...“ - „To by byla velká ztráta. Ale na to si nevzpomínám. Bylo to už v době těsně před 89. rokem, což byla doba naprosto nádherná, komunisti už neměli žádnou sílu, kdo je vyloženě úmyslně neprovokoval, ten už byl v bezpečí. Dala se dělat spousta krásných věcí aktivně a v té době už neměli sílu něco jako zabavovat počítače.“
Tomáš Svoboda se narodil 14. července 1959 v Praze do katolické rodiny PhDr. Bohumila Svobody a jeho ženy Jarmily. Jeho otec byl od roku 1947 lidovec, který jako student FAMU neprošel čistkami, byl vyhozen ze školy a po celý produktivní život se potýkal s režimem. Pomáhalo mu členství v lidové straně, tajně spolupracoval s křesťanským disentem. Tomáš v roce 1968 navštěvoval skautský oddíl Dauphin a v letech 1969–1971 žil v Texasu, kde měl jeho otec práci. V 70. letech vystudoval gymnázium, poté pokračoval na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Založil astronautický kroužek, který vyhrál mezinárodní soutěž studentských projektů, cenu přebíral v Mnichově. Byl aktivní také ve společenstvích křesťanské mládeže, organizoval akce, které byly na hraně s režimem. V roce 1983 mu hrozil vyhazov z vysoké školy kvůli veřejnému promítání filmového muzikálu Jesus Christ Superstar. Chtěl se stát jezuitským knězem a vstoupil do podzemního noviciátu, ovšem zjistil, že to není jeho cesta. Od roku 1985 pracoval ve výzkumu na špičkovém pracovišti v Tesle Eltos IMA, zabýval se informačními technologiemi, instaloval disidentům první stolní počítače a vymyslel textový editor Pragotext. Dne 18. listopadu 1989 odjel na měsíční stáž do Itálie a vrátil se již do svobodné země. Jeho otec se po listopadu 1989 stal prvním místopředsedou lidové strany, bratr Pavel Svoboda, právník a politik, je od roku 2014 poslancem Evropského parlamentu. Tomáš pracuje v oboru IT. Je ženatý od roku 1989 s hudebnicí Janou Březovskou.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
