Kameníčkův grunt v Příkazích u Olomouce je teď významným kulturním dědictvím. Ne vždy tomu tak bylo – Helena Smolíková vzpomíná, jak statek s bohatou historií vypadal počátkem 50. let: „Moderní byt v Praze jsme museli vyměnit za bláto a necky.“
Helenin otec Otakar Kameníček byl potomek lidí, kteří příkazský grunt budovali již na počátku šestnáctého století – první zmínky o této hanácké usedlosti jsou dochovány pravděpodobně již z roku 1508. Za své největší slávy se Kameníčkův grunt řadil k největším zemědělským usedlostem na Střední Moravě.
„Můj otec vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou a pak byl na vojenské akademii. Jeho starší bratr studoval na učitele a dědeček už nemohl živit dalšího studenta, takže se otec stal vojákem,“ říká Helena Smolíková v rozhovoru pro Paměť národa. A protože její otec Otakar sloužil v armádě, žila rodina v Praze. Jinak pokojný život však narušila druhá světová válka.
Hrůzy války
„Rodiče byli dobří, vychovávali nás k pravdě a spravedlnosti,“ vypravuje pamětnice, která protektorátní, válečná léta nahlížela dětskýma očima. Rodiče se ji sice snažili uchránit před hrůzami, které válka přinášela, ale když byla Praha bombardována, do krytu musel každý. Během náletů vždy s maminkou utíkali do sklepa:
„Vždycky jsem si na sebe musela vzít troje šaty, takže jsem nemohla dát ani ruce k tělu. No, do jaké míry by nás to ve sklepě ochránilo, nevím.“
„Vždycky to přestalo a pak zase houkaly sirény. Maminka si zažívala tvrdé chvíle.“
Protože má z dětství jen matné vzpomínky, nevybavuje si Helena, zda se její tatínek zapojil do odboje již během války. Jisté však je, že když v Praze 5. května 1945 vypuklo povstání, Otakar Kameníček bojoval na barikádách. „Maminka o něj měla strach, nevěděli jsme, jestli se vrátí,“ dodává Helena Smolíková. Poté, co byli nacisté v pražských ulicích poraženi, přišla do země po šesti letech svoboda. Šeříky, zpěv a obrovská radost, tak by se dala květnová doba těsně po skončení války charakterizovat. Ale bylo tu také vraždění. Lidé po mnohaletém strádání a útisku „chtěli vidět krev“ – propukla nenávist ke všemu německému. Na mnoha místech v republice se odehrály bezhlavé lynče, často na civilním německém obyvatelstvu, které zde po desetiletí pokojně žilo. Helena si tak v sobě celý život nesla trauma.
Masakr na Bořislavce
Psal se devátý květen roku 1945. Na pražské Bořislavce se schylovalo k masakru na asi jedenačtyřiceti lidech převážně německé národnosti. Helena s maminkou byly u toho. „Bratr byl tenkrát ještě v kočárku, to bylo roční dítě. Jak je dneska náměstíčko na Bořislavce, tak tam byla horda lidí, kteří kopali. Někdo říkal, že si kopou svůj vlastní hrob…“ popisuje Helena Smolíková a dodává k tomu: „Tehdy to byli normální chlapi, dneska by se asi řeklo kluci, byli to Němci. Pak je postříleli a naházeli je do té jámy.“ Z tragické události se dochoval jedinečný filmový záznam, který tehdy pořídil Jiří Chmelíček. Jeho rodina drastické záběry, na kterých nákladní auto přejíždí již mrtvá těla, zveřejnila až po roce 1989.
Doba čistek
Po válce přijal Otakar Kameníček z rukou tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše povýšení na majora. Život potom několik příštích let plynul pokojně a klidně. Otakar byl jako voják zaměstnán na Hlavním štábu československé branné moci. Ale po únoru 1948 v zemi začaly čistky. Jako první byla na řadě československá inteligence, ale také armáda. „On nesouhlasil s tím, co mělo nastat. Nesouhlasil s postupy, které komunisté zaváděli, tak byl vyřazen z armády,“ říká Helena Smolíková. Rodina přišla brzy také o střechu nad hlavou: „Ten náš byt prohlásili za vojenský, a tak jsme se museli vystěhovat. To jsem viděla, že táta byl smutný.“
Z metropole na venkov
Protože byl Otakar synem Floriána Kameníčka, který v tu dobu ještě pevnou rukou stále vládl slavnému gruntu v Příkazích u Olomouce, dostali od něj Smolíkovi nabídku nastěhovat se sem. A tak se rodina během roku 1951 stěhovala z metropole do malé vísky na Hané. Kameníčkův grunt byl již tehdy vyvlastněn – téměř dvanáct hektarů polností připadlo příkazskému jednotnému zemědělskému družstvu.
Rodina sice měla kde bydlet, ale třináctiletá Helena nový domov nevítala s nadšením.
„Praha se mi opouštěla těžko, já ji miluju.“
Vynuceným přesídlením přišla i o mnoho dobrých kamarádů. Někteří pak za ní na Moravu jezdili, jinde přátelství pomalu vyhaslo. Pro mladou dívku byl venkov šokující: „V Praze jsme měli koupelnu, tady jsme se museli koupat v neckách. V takzvané letní kuchyni to bylo. Dnes je to takový roh, když se tam přijde, tak tam dnes jsou kytičky, to je hezké. Ale my jsme tam tehdy dali vždycky necky, maminka nás umyla, zabalila do osušek a přes dvůr jsme běželi do postele. Byli jsme zdraví v té době, asi nám to prospívalo...“
Z venkova do metropole
Dva roky poté, co se Smolíkovi nastěhovali do Příkaz, zbylo z původního obrovského hospodářství pouhých 1,45 hektaru. Rodina místo dobytku a koní chovala už jen králíky a slepice. Helena si postupně na jiný život zvykla, ale s některými věcmi se nikdy nedokázala vyrovnat. Třeba typický vesnický kolorit: „Neměla jsem ráda, když se zabíjeli králíci. Tatínek byl laskavý, ale nikdo jiný by to neudělal, takže musel tomu králíkovi dát za uši, mezitím vykouřil pět cigaret. Byl z toho celý nešťastný.“
Když v roce 1957 zemřel dědeček a vlastník gruntu Florián Kameníček, převzal statek jeho syn a Helenin otec Otakar. Rok nato byla venkovská usedlost č. p. 54, tzv. Kameníčkův grunt, včetně špaletové stodoly vyhlášena kulturní památkou. Kulturní ochranu získaly také ohradní zdi a tři další špaletové stodoly. Helena ale již v tu dobu žila v milované Praze. Nastoupila zde na Karlovu univerzitu a České vysoké učení technické. Na Hanou již jezdila jen za rodiči na návštěvu.
Rodiče se pádu komunismu nedožili
Její rodiče se navrácení majetku ukradeného v rámci kolektivizace zemědělství nedožili. Nejprve v roce 1979 zemřel Otakar Kameníček a šest let na to i Helenina matka Emílie. Helena potom grunt odprodala Státnímu ústavu památkové péče a ochrany přírody, předchůdci Národního památkového ústavu. Roku 1990 se Soubor staveb lidové architektury v Příkazích, známý též jako Hanácký skanzen, otevřel veřejnosti. V roce 2018 pak objekt získal nový název Hanácké muzeum v přírodě.
