„Protože tam to bylo skutečně všechno v takovém primitivním řešení, my jsme si tam přivezli například klavírní křídlo. Teď jsme to dali do jedné velké společné místnosti, což byla jídelna. Teď začalo kapat na ten klavír, tak se tam dal kbelík, takže pak maminka – táta byl pryč – musela sehnat někoho, kdo by jí to tam spravil. Dělala, co se dalo. Navíc měla dvě děti, ještě pitomé. Museli jsme se koupat v neckách. V tzv. letní kuchyni to bylo. Dnes je to takový roh, když se tam přijde, tak tam jsou kytičky, to je hezké. Ale my jsme tam tehdy dali vždycky necky, maminka nás umyla, zahalila do osušek a přes dvůr jsme klusali do postele. Byli jsme zdraví v té době, asi nám to prospívalo. Od té doby, co jsme tady v pokročilé civilizaci, žijeme pod teplem, tak začínáme být nemocní.“
„Když byly nálety, chodili jsme do sklepa se schovat. To je zrovna taková věc, kterou bych opomněla, že vždycky jsem si musela vzít na sebe troje šaty, takže jsem nemohla dát ani ruce k tělu. No, do jaké míry by nás to ochránilo, nevím. Vždycky to přestalo a pak zase houkaly sirény. Maminka si zažívala tvrdé chvíle. Bezesporu.“
„Ale to už muselo být po tom 9. květnu 1945. My jsme chodili ze Střešovic, bratr byl tenkrát ještě v kočárku, to bylo roční dítě. Jak je dneska náměstíčko na Bořislavce, tak tam byla horda lidí, kteří kopali, kopali jámu. Někdo říkal, že si kopou svůj vlastní hrob, oni to byli zajatci, zřejmě, nevím. Tehdy to byli normální chlapi, dneska by se řeklo asi kluci, byli to Němci, kteří si tam vykopali ty jámy. Odhadla bych asi velikosti 50 metrů, nevím, kolik do hloubky. A pak je postříleli a pak je tam naházeli. Vždycky když teď jedu na Bořislavku, tak si na tohleto vzpomenu. Když tam teď stavěli metro, určitě se k tomu museli nějak dostat.“
Helena Smolíková, rozená Kameníčková, se narodila 12. prosince 1937 v Praze Emílii a Otakaru Kameníčkovým. Její otec byl za první republiky vojákem z povolání. Účastnil se Pražského povstání. Helena Smolíková byla svědkyní masakru německých civilistů na pražské Bořislavce v květnu 1945. Po válce otce povýšili na majora, do roku 1948 pracoval na Hlavním štábu československé branné moci. Po roce 1948 ho z politických důvodů propustili z armády a rodinu vystěhovali z pražského bytu. V lednu 1951 se Kameníčkovi přestěhovali na grunt v hanácké obci Příkazy k dědečkovi Floriánu Kameníčkovi. V roce 1958 byla venkovská usedlost č.p. 54 – tzv. Kameníčkův grunt– vyhlášena kulturní památkou. Helena Smolíková vystudovala České vysoké učení technické (ČVUT) v Praze. Roku 1986 prodali s bratrem příkazský grunt Státnímu ústavu památkové péče a ochrany přírody. V roce 2023 žila Helena Smolíková v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
