Sedláci to neměli snadné ani v jedné ze dvou totalit 20. století. „Tatínek byl jako sedlák vězněn dvakrát,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa Jiří Kašlík. Seděl za komunismu i za nacismu...
Za nacismu sedláci museli dodávat své produkty, a pokud si něco ulili pro sebe, končili v kriminálech. Když za komunismu odmítali vstup do JZD či nestíhali plnit neúměrně navýšené dodávky, končili opět v kriminálech.
Tatínka někdo udal za prodej máku
Jiří se narodil v roce 1949, tedy rok poté, co Československo uchvátila komunistická strana. Jeho rodiče měli v té době za sebou pohnuté příběhy. Jako dalším miliónům lidí i jim drasticky zasáhla do životů druhá světová válka.
Kašlíkův rod hospodařil v Příkazích u Olomouce asi od roku 1850 – během dvacátých let 20. století grunt převzal Jiřího otec Josef Kašlík. V tu dobu ještě nikdo z nich netušil, že stavení s číslem popisným 101, které sousedí se slavným Kameníčkovým gruntem, kde se dnes nalézá Hanácké muzeum v přírodě, bude později mimo jiné prohlášeno kulturní památkou. A v tu dobu také nikdo z nich netušil, že Josef Kašlík půjde kvůli sedlačení do kriminálu hned dvakrát.
Otec Jiřího musel stejně jako všichni sedláci za války odvádět nacistům povinné dodávky. Šlo především o maso, mléko, obiloviny i olejniny, zejména mák, který byl žádanou komoditou. Jednoho roku měl Josef Kašlík větší výnos a mák načerno prodal. Někdo jej udal, roku 1944 byl proto odsouzen na několik měsíců do vězení. Trest si měl odpykat až na severu Polska ve městě Sztum. Nastoupil tam v lednu 1945.
Podruhé v kriminálu
Válka naštěstí brzy skončila a otec se po složitých peripetiích dostal zpátky k rodině. Postupně se mu a jeho ženě Jiřině narodili dva synové – Josef a Jiří. Rodiče tehdy hospodařili na velké šestnáctihektarové ploše. Vedle toho chovali i koně, krávy, prasata. Všechno jejich snažení znamenalo nekonečnou práci a dřinu na rodinném hospodářství. Ale psala se padesátá léta a komunisté drželi moc pevně v rukou. Na vesnicích se zakládala jednotná zemědělská družstva a spolu s nimi na sedláky padl stín kolektivizace. Začalo přesvědčování a výhrůžky. Těm, kteří se vstupu do družstev bránili, režim úmyslně navyšoval povinné dodávky. Kdo je nestíhal plnit, dostal tučnou pokutu anebo rovnou trest za mřížemi. Nevyhnulo se to ani Kašlíkovým.
„Komunisté tatínkovi přidělili místo našich polností jiné pole...“
„Postupně pak dostával pokuty za neplnění dodávek, které prostě byly tak navýšené, že to nešlo zvládnout, a potom ho i zavřeli,“ říká Jiří Kašlík, jehož otec Josef si v komunistickém kriminále v Předmostí u Přerova odseděl dva a půl roku. „Byli jsme ho tam s maminkou navštívit a ta návštěva probíhala tak, že jsme stáli za plotem, za nímž byli trestanci při práci na nějaké stavbě. Tatínek měl dovoleno přijít na pár minut k plotu. Byl ve vězeňském mundúru, ztrhaný a hubený,“ dodává k tomu Jiří Kašlík.
Rodiče už neměli sílu vzdorovat
V roce 1956 Kašlíkovi již neměli vůli k odporu – rozhodli se, že do družstva vstoupí. Okamžitě byl proveden součet veškerého majetku živého i mrtvého. Zvířata zabavilo jednotné zemědělské družstvo a veškeré zemědělské stroje režim odkoupil za směšně nízké částky. Jiřího rodiče pak v družstvu pracovali jako dělníci rostlinné výroby. Do obrovských Kašlíkových chlévů pak JZD dočasně umístilo svá prasata. Z původního „dočasně“ nakonec bylo čtrnáct let.
Dnes se za to stydím
Jiří Kašlík v rozhovoru pro Paměť národa rád vzpomíná na dětství, kdy ještě tatínek soukromě hospodařil – miloval hlavně letní měsíce, kdy probíhala sklizeň a mlácení obilí. Když Jiří dospěl, osud ho zavál na opačný konec republiky a k pohraniční stráži. A protože sloužil v pohnuté době počínající normalizace, kdy výrazně vzrostl počet lidí, kteří chtěli z Československa ilegálně odejít, nevzpomíná Jiří Kašlík na vojnu příliš rád.
„Když někdo utekl, vězeň nebo se někdo chystal na čáru a věděli o tom, zavolali nám a my jsme pomáhali s esenbákama kolem hranic dělat zátahy, chytat ty lidi.“
Dneska se za to stydím, ale tehdy nikdo netušil, jak to je, jak to bude a jak to všechno skončí. Plnil jsem svou službu. Ještě že jsem na nikoho nestřílel, že jsem nikoho nezranil.“
Rodný dům se stal kulturní památkou
Jiří Kašlík se na rodný grunt vrátil koncem 80. let, kdy na bývalém hospodářství pracoval jeho bratr Josef. Oba rodiče už tehdy žili na výměnku a Josef se pomalu pouštěl do rekonstrukčních prací. „Brácha to ale nedotáhl do konce, stihla ho mozková mrtvice. Tak jsem se do oprav rodného domu pustil sám,“ vypráví Jiří.
Protože tehdy byl Kašlíkův grunt již uznán za kulturní památku, šla práce pomalu. Bylo třeba hledat kompromisy a dělat ústupky. Jiří svůj tehdejší život dělil na pracovní a pracovní… Byl totiž zaměstnán i v Moravských železárnách, vedle toho vystupoval po zábavách s kapelou Asteor a ve zbytcích volného času se věnoval rekonstrukci gruntu. Trvalo mu to deset let…
