To řekl předseda místního JZD tatínkovi Josefa Směšného. Josef se narodil v roce 1950 a od dětství znal jen dřinu. V rozhovoru pro Paměť národa dodává: „Do družstva jsme vstoupili v roce 1976, když už opravdu nebylo možné hospodařit soukromě...“
Příkazy u Olomouce jsou místem, kde se v minulých dekádách 20. století odehrály desítky příběhů, jejichž leitmotivem je půda a práce na ní.
Na sedláky jsme dřeli zadarmo
Hanácká černozem byla a je nejúrodnější zeminou v Čechách i na Moravě. V této dědině již od dávného středověku vznikaly zemědělské usedlosti – některé se dochovaly dodnes. Několik dalších gruntů pak bylo prohlášeno za národní kulturní památky. Ne všichni, kteří v Příkazech žili, se ale měli vždy dobře. Na jedné straně byli sedláci – movití lidé, kteří svým gruntům vládli železnou rukou. Například Kameníčkův grunt patříl k „půlláníkům“, to znamená, že měl kolem deseti hektarů půdy. V Příkazích byly i grunty větší, kolem 20 hektarů a ještě větší. V době po sametové revoluci vzniklo na Kameníčkově gruntě Hanácké muzeum v přírodě, známé též jako „Hanácké skanzen“.
A na straně druhé pak byli pacholci a děvečky, kteří u sedláků často dřeli jen za byt a stravu.
Oba rodiče Josefa Směšného neměli štěstí – narodili se totiž do rodin, které neměly vlastní grunty. „Moje máma, které zemřel tatínek, odešla v deseti letech do Příkaz a dělala děvečku u Hudců. Ty rodiny obě vlastnily veliké grunty a naši, jak to bylo v té době běžné, tam dřeli skoro zadarmo. Táta jako pacholek spával v maštali u koní, maminka měla malou komůrku,“ říká Josef Směšný.
„Tatínkovi umřela maminka, když mu bylo deset let, a on pak brzy na to musel nastoupit jako pacholek k sedláku Vacovi.“
Tatínek chtěl, ať se máme lépe
Velkým snem Josefova otce bylo postavit si vlastní dům a postavit se na vlastní nohy. „Táta měl v hlavě zafixováno, že pokud budeš mít kde bydlet, nejlépe ve svém, a budeš mít kravičku, která tě uživí, nezemřeš hlady. Když se s maminkou v roce 1942 vzali, nemohli již zůstat u sedláků jako pacholek a děvečka, a museli odejít. A protože byl vyučený zedník, začal táta stavět.“
„Jenomže když v padesátých letech žádal o stavební povolení, aby mohl vybudovat i stáj a chlév, režim mu to zamítl s tím, že teď je všechno zemědělství sjednocené a nikdo tu nebude dělat jako soukromník.“
Nakonec situaci vyřešil tak, že postavený dům prodal a od místní rodiny Vlčkových koupil dům jiný – takový, který měl chlév. Jeho snem bylo hospodařit na vlastním. Zažil dobu první republiky, na kterou ale nikdy nevzpomínal dobře: „Táta chtěl mít dobytek, abychom měli vlastní maso a abychom netloukli bídu tak, jak ji vytloukal on s maminkou v době, kdy dřeli u sedláků. Vždy mi říkal, že to byla doba, kdy se zle sháněla práce, a kdo neměl práci, ten prostě umřel hlady.“
Do JZD jsme šli, aby nám maminka neumřela
I Josef už jako kluk zažil dřinu. Směšným se skutečně podařilo vybudovat skromné hospodářství, ale režim na rodinu tlačil, ať se přidají k jednotnému zemědělskému družstvu. Otec to odmítal.
„Moje dětství bylo většinou jen o práci. Žádné lítání po venku s kamarády. Když jsem přišel ze školy, ležel na stole v kuchyni lístek se vzkazem: ,Zajdi na pole a nařež řepu pro krávy.‘“
„Práci jsem měl vždy naplánovanou na celé odpoledne…“ Díky usilovné dřině se Josefově rodině poměrně dařilo. Dokonce si časem pořídili mlátičku na obilí a ostatním, co takovou možnost neměli, nabízeli pomoc. Měli slepice, prasata, ale také krávy, které zastaly také kus práce. Přesto bylo těžké dodávky plnit. „Díky těm kravám jsme zvládali dodávat mléko a maso. Ale problém byl s vejci. Byl to takový kolotoč: při nedodržení dodávek jste zase nesměli zabíjet,“ říká Josef Směšný.
Josef Směšný měl až do roku 1976, kdy se rodina konečně rozhodla vstoupit do družstva, dvě zaměstnání. Pracoval jako mistr v litovelské Tesle a vedle toho dřel na rodinném hospodářství. Protože byl jejich statek napsaný na maminku, která by kvůli tomu mohla odejít do důchodu až ve svých 70-ti letech. Jenže v té době již byla nemocná a vyčerpaná, proto se Josef se sourozenci rozhodli, že přesvědčí otce, aby do družstva vstoupili a díky tomu maminka mohla odejít do důchodu ve svých 56-ti letech.
„Když odváděli krávy, tatínek to obrečel. Ale my jsme to museli udělat, protože máma by to už fyzicky nezvládla a umřela by…“
Su Hanák jak poleno
Josef Směšný je příkazským patriotem. „Já su Hanák jako poleno,“ říká o sobě, „a umím dobře hanácky jako snad nejméně padesát dalších lidí u nás v Příkazech. Někdy dávám i rozhovory do rádia – v hanáčtině,“ říká pamětník, který již v důchodovém věku v Příkazech občas působí jako průvodce v Hanáckém muzeu v přírodě, Hanáckém skanzenu. Vedle toho je také správcem příkazské kapličky, kterou kdysi za značného finančního přispění sedláka Vacy vybudoval místní stavitel Josef Brach, který i kapličku zpoloviny financoval. Kaplička je majetkem obecního úřadu a pořádají se zde svatby, ale i poslední rozloučení jak církevní, tak civilní. Během svého průvodcování ve skanzenu vzpomíná na doby, kdy jeho rodiče ještě hospodařili na vlastním. „Říkám lidem o všech těch strojích a nářadích, které už dneska sotvakdo zná, tyto vzpomínky by se měly zachovat,“ uzavírá Josef Směšný.